Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Norský nezmar Abbath po svém odchodu z Immortal nelení. Svoji sólovou kariéru nakopl docela pěkně a nutno dodat, že má fanouškovskou základnu srovnatelnou se svým bývalým působištěm. Proto není překvapením, že se v roli headlinera s pouhou dvojicí sólových alb vydal na masívní turné po Evropě, kde sklízí jeden úspěch za druhým. Přiznám se bez mučení, že mě k návštěvě brněnské zastávky nalákaly hlavně a zejména norské bestie 1349, a vlastně i Vltimas, kteří Abbatha na jeho pouti doprovází. Abbathovy desky mě v době, kdy vyšly, neoslovily, nicméně při jejich zpětném naposlouchávání jsem jim docela podlehl. Nevěřil jsem však, že to dopadne dobře, protože mě strašily zvěsti o zrušených koncertech a prapodivných vystoupeních… Naštěstí v sobotu 8. února všechno dopadlo úplně jinak.

Trojici velkých jmen doplnilo jméno mně doposud neznámé – Nuclear. Thrasheři z Chile. Že bych skákal nadšením, to zase ne. Zabrouzdal jsem na jejich bandcamp a koštl pro představu jejich muziku, ale nějak jsem se nechytal. Každopádně jsem byl přesně v 19:00 pod pódiem, kde Nuclear odstartovali večírek. Sál Flédy byl ještě v podstatě poloprázdný, a tak nebyl problém si vybrat místo, odkud bude nejlepší si koncert chillských ďáblů užít. Na živo se jednalo o velice razantní divočinu. Metal s velkým M! Půl hodiny nefalšovaného thrashe, džísek a dlouhých hár, dobrého zvuku a nakopávací energie. Laťka byla nastavena pěkně vysoko.

Přesně dle časového rozpisu se po pětadvaceti minutách na pódiu setmělo a peklo mohlo začít. Ano, 1349 hráli jako druzí. Chápu, že Vltimas tvoří hvězdné trio, ale mají pouze jedno album a 1349 se svými sedmi dlouhohrajícími deskami, dvaceti lety za sebou a nezpochybnitelným kultovním statusem, by si zasloužili významnější čas a delší prostor. Páteří jejich vystoupení byla, jak se dalo čekat, poslední řadovka The Infernal Pathway. Ono toho za tři čtvrtě hodiny nejde stihnout mnoho, co by si fanoušek jejich dlouhé diskografie přál. Ravn a spol. se toho však zhostili se ctí a vybrali vskutku živelnou kolekci úderných skladeb. Bylo mi líto podivného zvuku, kdy bylo na mnoha místech sálu slyšet jen Frostovy bicí. To je samozřejmě zážitek sám o sobě, ale kytaru s basou já taky rád. Místy jsem měl problém poznat, co to vlastně vůbec hraje. Každopádně nesmrtelnou šlehu Sculptor of Flesh poznám i se zacpanými uši. Nebo ještě zběsilejší I Am Abomination… Jestli se nepletu, tak z Hellfire kapela hrála jenom tyto dvě skladby. Jak se dalo čekat, z Revelations of the Black Flame jsem nezaregistroval nic. Z Demonoir a předchozí Massive Cauldron of Chaos zaznělo po jedné skladbě. Z novinky jsem si užil zejména povedenou Through Eyes of Stone a melodickou hitovku Dødskamp. 1349 přesvědčivě míchali skladby staré i nové a výsledek zněl příjemně vyváženě. Bylo znát, že se jedná už o několikátou zastávku na turné a kapela šlape jak švýcarské hodinky. Jen škoda vlastně nejhoršího zvuku večera a pro mě osobně příliš krátkého setu. Stopáž samozřejmě beru jen z pohledu letitého fanouše 1349, ale příliš vytažených bicích si všímali i lidé, kteří jinak zvuk vůbec neřeší.

Nebývá zvykem, aby si hvězdný projekt sestavený s velkých jmen takto sedl. Vltimas může být onou výjimkou potvrzující pravidlo. Ústřední trojici Blasphemera, Vincenta a Flo Mouniera by měli na koncertech ještě doplňovat Ype Terwisscha van Scheltinga (Dodecahedron) a João Duarte (Corpus Christii, Alchemist). Jestli to byli oni, netuším, nijak jsem po tom nepátral. Hlavní pozornost na sebe strhával geniální tlučmistr Flo, Vincent a mozek kapely, Blasphemer. David Vincent se svou kovbojsko-gotickou image a roztodivnými tanečky rozrážel masivní black/death mašinérii se vskutku výtečným zvukem. Vltimas přehráli album Something Wicked Marches In, jak leží a běží. Jejich parádní set nestál samozřejmě pouze na zvuku. Tím hlavním bylo bezchybné vystoupení komplet sestavy v čele s Vincentem. Měl jsem obavy z jeho hlasových kejklů, ale zbytečně. V pohodě dával jak gurutální řev, tak expresivní zpěvy, i čistou polohu zvládl na jedničku. Ani jsem si nevšiml, že pětačtyřicet minut uteklo a byl čas se připravit na hlavní hvězdu večera…

Abbath přišel, zahrál a zvítězil. Naprosto famózní vystoupení bez místečka na vydechnutí.  Obklopen výtečnou sestavou měl starý bard prostor uvést diváky do tranzu. Skladby z obou sólovek zní na živo vskutku divoce. Čekal jsem všechno, jen ne takovou vichřici. Kdo čekal krabí krok, kačení zpěvy a potácivý projev, musel být zklamaný. Abbath se svými spoluhráči předvedl nakažlivě metalovou šou. Samotný šéf působil svěže a nadšeně. Jeho typický warpaint á la Kiss svítil i v naprosté tmě, kdy nebylo vidět kromě blikajících světýlek, obrovského loga a motajících vlasů skoro nic. Zhruba v polovině setu se mezi novými skladbami Abbatových sólovek začaly objevovat i covery super projektu I a samozřejmě Immortal. Od I to byla skladba Warriors a od Immortal In My Kingdom Cold a Tyrrants. Mám dojem, že byla ještě třetí immortalovská, ale už si nejsem jistý. Natolik jsem byl pohlcen Abbatovým vystoupením, že jsem si zapomněl dělat poznámky. A to, myslím, svědčí o podmanivosti koncertu. Přes hodinu trvající vystoupení krásně uzavřelo outro použité z nádherného soundtracku z nesmrtelného Barbara Conana. Uf! Nejlepší na konec, hehe.

Přemýšlel jsem, jestli má cenu psát o kolísavé kvalitě zvuku, o tom, jak přeplněnou Flédou opět korzovaly davy se škopkama sem a tam zase na záchod a jak je to otravné. Rovněž mě nebavila skupinka rozjančených děcek, které si to chtěly udělat pěkný, a tak vytvořily kotel a žduchaly do opravdu plného davu. Vzhledem k tomu, že nebylo kam uhnout, bylo to protivné. Ale stačilo si couvnout o pár řad dozadu a byl klid. Ne, nemá cenu brblat nad blbostma. Super večírek, na který hned tak nezapomenu.

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace pořádající agenturou Obscure Promotion. 

Fotky by Grindsnake.