Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Uběhl rok a něco k tomu a zpocení koně saloonových elegánů z Colorada už zase postávali před klubem a ohnivě ržáli. Málem jsem uvěřil iluzi zpěněných, už jednou vyzkoušených vod, do nichž bych se s vyhrnutými nohavicemi mohl vrhnout podruhé, ale byl to jen mžik, než mě okolnosti stáhly z mdlob zpátky do přítomnosti. Desperádi Wayfarer přivezli novou desku a s ní zcela jistě i upravený program. Dnes to bude jiné. 

Realita se od originálu odklonila už jen bouřlivým entrée, při němž se výloha Kabálu třásla jako sulc v jídelním voze Central Pacific. A zatímco se před rokem na koncertě sešla bezmála polovina funkční redakce, letos to tak valně nedopadlo. Marně jsem vyhlížel bledé tváře z naší osady havranů, resp. vlaštovek. Před půl devátou jsem tedy zamáčkl slzu, poručil si další pivko a šel na Dreadnought.

Dreadnought jsou z Denveru stejně jako Wayfarer, což je zřejmě ten nejvýznamnější faktor, který obě kapely spojuje. Pár skladeb z alba The Endless na bandcampu mi prozradilo, že Dreadnought rádi míchají styly a pro liché počty nejdou daleko. Tuto charakteristiku začali naplňovat krátce po půl deváté v příjemně zalidněném sále, kam si podle mého zcela jistě zkresleného odhadu našlo cestu na 80 návštěvníků.

Dreadnought to rozjeli celkem zostra. Sálu se zmocnil hněv hoblujících kytar a hravost rozmanitých úskoků precizní rytmiky. Při pohledu na ústřední dvojici drobných dam Emily a Kelly, z nichž první jmenovaná krotila mocný zvukový agregát Kurzweil zatímco druhá právě vyškrabovala tu nejhrubší spáleninu ze dna svého hrdla, to byl nejdřív trošku wow efekt, zvlášť když se postupně dostalo i na působivé čisté vícehlasy či dokonce příčnou flétnu. Ale jak šel čas, přibývaly i různé klidnější a meditativní fáze jejich produkce, až jsme metalové teritorium nejednou opustili úplně. 

Dokud tomu hořela koudel, bylo všechno v pořádku. V čitelném zvuku Dreadnought budovali atmosféru takzvaně cihlu po cihle a když bylo potřeba probudit spícího draka, nejnižší frekvence pána od větráku mi rozduněly palce u nohou. Jenže občas se ta stavba táhla moc dlouho a mysl mi začala předhazovat všelijaké hovadiny, jen abych si ukrátil dlouhou chvíli. Třeba že na bicí vlastně hraje tento frajer nebo že andělský dvojhlas Emily a Kelly je znělka z dokumentu o dvou veganských zahrádkářkách z podhůří Skalnatých hor. Nakonec tak můžu říct, že koncert Dreadnought byl zajímavý a pozoruhodně profesionální, ale dechu mi po něm zůstalo ještě dost.

Přestávka zabrala dvacet minut tak akorát, aby se v souladu s jízdním řádem zjevila na obzoru vytoužená parní lokomotiva se zásobami kovbojského sentimentu, který nám měl vydržet minimálně na celou příští hodinu. Skladby z námi ne moc dobře přijatého alba American Gothic ovládly setlist jako lační osadníci území Čejenů, ale důvod ke chmurám to přinejmenším pro mě nebyl. Nahrávku jsem už dávno absorboval a i když některé mé výhrady k ní stále platí, vzorku, který se stal součástí koncertního programu se to bezprostředně netýká. Jestli mě něco jen malinko zamrzelo, tak to bylo odstavení strhující Vaudeville na vedlejší kolej ve prospěch novějšího modelu False Constellation. Ale to předbíhám.

Pistolníky s dobrou pověstí, kteří se vrátili na místo svých loňských činů, přivítalo brněnské obecenstvo s otevřenou náručí a Wayfarer se mu odměnili nejlépe jak mohli - s kolty proklatě nízko vyhnali bídu z města. První část vystoupení patřila výhradně poslednímu albu, stavidla se spustila trojicí skladeb The Thousand Tombs of Western Promise, The Cattle Thief a To Enter My House Justified. Pak se do toho vložil návrat k A Romance with Violence skrze bratrskou dvojici Gallows Frontier. Když se dostalo na výdech v podobě mezihry 1934, mohla následovat jedině Black Plumes over God's Country a o epickém závěru False Constellation už jsem se zmínil. Přídavek se konal po krátkém vyvolávání (kde jinde by se měly ctít tradice než u konzervativních milovníků Divokého západu?) a stejně jako před rokem to byl svižný a kulervoucí cval v sedle Animal Crown.

Wayfarer působili sebejistě a zcela oddaně svému poslání. Dva vokály se ukázaly jako znamenitý tah, když se kytarista Shane McCarthy a basák Jamie Hansen střídali jako dvě hrdličky ve zhoubném cukrování. Nicméně když za to vzali oba dva zároveň jako duo záhrobních hombres, bušili čerti v pekle smetákem do stropu. Takovou sílu to mělo. Skvělému dojmu napomohl vyvážený zvuk, v němž se neztratily ani takové detaily jako rozklady na basu nebo piánko z mixu. Daní za přesnost byl prosakující metronom před některými rozjezdy, ale to je spíš poznámka pro pobavení. Divoký západ v rukou Wayfarer zase jednou ožil a zaťal ostruhy do živého. Nezbývá než hýčkat si ten luxus, že nám takhle jednou za rok plivne žvýkací tabák i na domácí botu.

Fotky laskavě poskytl Tomáš Gajdičiar.