Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už jsem poněkud zapomněl, jak se píšou úvody k reportážím. Přeci jen jsem už pár měsíců na koncertě nebyl, což mi začalo upřímně docela chybět. Několikrát jsem zamáčkl bol nepřítomnosti na vyhlídnutých akcích, ale nechat si ujít Angantyr ve Vopici?… To jsem prostě nemohl dopustit. Samozřejmě nejen Angantyr toho večera oblažovali sluch, ale ještě další tři kapely, které si mohou připnout odznak black metal. Tak pojďme si onen večer trochu připomenout.

Vcházím akorát na čas, kdy nedlouho po rozhlížení se po pohansky vyzdobeném klubu na podium lezou první vystupující. Byli jimi němečtí blackeři Waldgeflüster, jejichž jméno mi bylo odněkud povědomé, ale nedokážu si vzpomenout. Nevadí, tušil jsem, že hrají částečně depresivní black, což potvrdili hned první rozsáhlou skladbou. Německý rukopis byl celkem jasný a já v jednotlivých pasážích celkem citelně vyčetl inspiraci u Nargaroth. To nevadilo, jelikož tahle kapela pořád měla vlastní tvář. Vypíchnout určitě musím rozmáchlé melodie melancholického rázu, kde kytary velice trefně doplňovala basa, která (oproti zaběhlým zvyklostem) nekopírovala linku kytaristovu. Bylo vidět, že autoři přemýšlí nad strukturou, a tak se jejich set válel v celkem dobrém rozmaru okamžitého vcucnutí. Na začátek určitě fajn a podařilo se jim udržet mě stále ve střehu.

To následující Asenblut mě dokázali překvapit hned několika faktory. Za prvé měli velice mladého kytaristu, který jestli měl občanku, tak teprve pár měsíců. Nutno podotknout, že uměl a hraní mu šlo opravdu skvěle. Tím dalším překvapením bylo hudební zaměření, které klokotalo mezi blackem, thrashem a melodickým deathem. Byla to jakási kombinace Amon Amarth a Immortal poslední alb. Melodicky určitě zajímavé, řemeslně jakbysmet, ale na můj osobní vkus tam bylo moc síly, moc melodií, svalů a tak. Neustálé vybízení „raise your motherfucking horns“ bylo spíše úsměvné, než dodávající pocit nějaké semknutosti. Ale co už, s tím se prostě musí počítat. Hudebně to kapele celkem dobře šlapalo a dle reakcí přítomných to mělo i tendence k nějakému tomu divočejšímu pohybu. Já se sice víc usmíval, ale rozhodně mě to neuráželo, naopak to zapůsobilo jako smyslná vsuvka do jinak děsně vážného večera.

Hlavní tahák pro moje útroby na sebe nenechal dlouho čekat. Angantyr ve trojici, kde kromě hlavního tvůrce Ynleborgaze na sebe hlavně strhával zrak Vrede. Ten byl navzdory počasí do půl těla a jako obvykle trochu posilněn alkoholem. Vlastně kdykoliv jsem jej viděl živě (ať už v Angantyr nebo v Make A Change… Kill Yourself), tak byl nalitej. To mělo za důsledek jeho prapodivné potácení a neustálou fascinaci středovým pódiovým reflektorem, které patřičně vzýval. Ale to jen tak na okraj. Důležitá byla muzika, která byla opravdu nekompromisní a zlá. Tvrdě řezavý zvuk, ze kterého mi hučí v hlavě, za to prostě stál. Svižné sypanice i dupavé plochy měly neskutečnou sílu a pohltivou energii. Jedovatý, s přehledem přednesený vokál a trýznivý zvuk strun v tom nejklasičtějším blackmetalovém duchu. Tohle je to, co mi chybělo - vnímat tu muziku a nasávat hořkost atmosféry. Tohle byl perfektní set a asi mi sedl (celkem ze tří viděných) nejvíce. Sice nedokážu vysypat seznam skladeb, protože si jména písní fakt nepamatuju a v případě podobných kapel víc vnímám tu muziku než názvy, ale můžu říct, že playlist byl opravdu mocný. Ani na chvíli jsem nepocítil něco jako přebytek, zbytečnost, zkrátka pořád jen neutuchající jízdu. Podmanivá atmosféra a obrovské napětí. Kouzlo blacku v plné syrovosti, prostě pohoda.

Poslední vystupující byl pohanský klan Ereb Altor, který konečně dopřál náležitě mytologicky vyzdobenému klubu na plnohodnotnosti. Hádám, že právě ony všelijak rozvěšené či postavené rekvizity byly dílem právě této kapely. Už s první skladbou bylo jasné, že tohle má obrovskou sílu. Odkaz Bathory opět povstal. Vzpomněl jsem si i na neméně syté Primordial, kteří mi v některých pasážích přicházeli na mysl. Trojice barvitých vokálů, ať už čistého či chraplavého charakteru, měla velmi intenzivní dopad. Melodické linky včetně učebnicových riffů dokázaly vtáhnout do prastarého dějství a odnést přítomné do skandinávské historie. Ani jsem to nečekal, ale bylo to vskutku výtečné vystoupení s bezchybným přednesem. Přesně na těchto kapelách je vidět, jak odkaz mistra Quorthona byl a je důležitý - silný a nesmrtelný.