Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dohromady pět zastávek (1x ČR, 1x Rakousko a 3x Německo) spolu jedou kapely spřízněné blackmetalovým duchem. Štace nese název Fortids Foragt Tour 2016 a startovala v  klubu Exit-us pod záštitou spolku Infernalismus. Dohromady se daly kapely z různých zemí, a to Panychida (ČR), Svarta (Rakousko) a Angantyr (Dánsko). Není bez zajímavosti, že všechny kapely se již dříve potkaly na jednom podiu a to na Phantoms of Pilsen osmého ročníku. Celý večer byl přislíben jen a pouze těmto třem kapelám, z čehož vyplývá, že pořadatel neumístil žádnou předkapelu, což je vzhledem k pracovnímu dni chvályhodný akt. Tři kapely na zpestření jednoho večera z pracovního týdne je, myslím, úplně dostačující.

Začátek byl slíben na sedmou hodinu, přičemž v tento čas jsem měl už vypitou půlku piva a nenápadně sledoval pozvolné zaplňování klubu. Uběhlo ještě několik minut a do ticha začala sázet svůj repertoár Panychida. Ta svůj set opět pokroutila, aby byl co nejvíce složen ze syrovějších kousků. Tím našinci dobře zapadli po bok na dřeň ohlodaných svíravých kapel, se kterými jedou turné. V publiku bylo vidět především plzeňskou kliku, která je dobře známá z jejich koncertů, či ze samotného Phantoms. Je vidět, že Panychida má své věrné. Nicméně o kvalitě kapely svědčí i jejich um a aktuální připravenost na tour je více než dobrá. Na kapele se mi líbí, že svůj set skládá ze všech období tvorby, a tak zazněla tak třeba Running Out Of Rules z debutového alba Paganized, titulní Moon, Forest, Blinding Snow z další desky, Three Pillars z pozdějšího EP, Dance Of The Fiery Stars z posledního alba a taky jedna čerstvá novinka dávající tušit příchod počinu nového. Tuhle píseň bych rád vypíchl, jelikož měla trochu odlišný kabát, než jsme u kapely byli dosud zvyklí. Skladba se nesla v pomalejším až středním tempu a výraz byl spíše doomovějšího charakteru. Každopádně se mi nový kousek zamlouval a živě zapůsobil, myslím, perfektně. Máme se nač těšit.

Rakouskou bandu Svarta jsem si zapsal na pomyslnou listinu „těch dobrých“, jenže od koncertu na fantomech jsem se k jejich tvorbě už nedostal. Aktuálně mi jejich výraz sedl snad i lépe než posledně. Možná proto, že jsem byl na dávku syrového a špinavého black metalu připraven a natěšen. Svarta skvěle kombinovala rychlejší hru s melancholickými tremoly, čímž dopřávala přítomným až depresivní nálady. Právě ty kytarové vyhrávky mi nyní přišly vskutku zajímavé a nápadité, stejně pohlcující jako dva střídající se vokály slušně odpudivého odstínu. Pěkně to se mnou cvičilo, což je jedině dobře. Žádná nuda, zívání a vyhlížení konce setu. Všechno to báječně sypalo, až jsem se sám lekl, jak ten večer svižně ubíhá.

Trochu delší pauza předcházela poslední a řekněme hlavní hvězdě večera – kapele Angantyr. Vtipné mi přišlo třeba to, že jako zvukovku hráli song Fri Fra Denne Verden, což je skladba z poslední desky kapely Make A Change… Kill Yourself, tedy další skupiny frontmana Ynleborgaze (eh... tu přezdívku snad nikdy nevyslovím, kdyby si říkal raději Rumburak). Kapela se do toho opřela hned od začátku velice silně a svědomitě, ovšem po celou dobu jsem jaksi cítil, že tomu pořád něco chybí, a to i v momentě, kdy hráli mou oblíbenou Svig. Nevím, čím to bylo, ale tehdá v Plzni jsem byl unesen daleko víc. Možná i tím, že se členové tenkrát víc odvázali a hráli o něco divočeji. Avšak nelze jim vytknout nějaká vyložená negativa, snad ty pauzy mezi skladbami bych oželel včetně průpovídek k nim. Odbouraly by se trapné situace, kdy je absolutní ticho – fanoušci čekají, kapela pije apod. Každopádně zážitek opět k nezaplacení. Skandinávský duch má velké charisma a z výběru skladeb i té celkové atmosféry kolem kapely byl jasně cítit. Zazněl jeden nový kousek, který rovněž dává tušit příslib nového alba. Jeho struktura byla však typická pro Angantyr posledních let. Žádný výrazný posun, zkrátka další zářez s charakteristickým rukopisem téhle kapely. Po dohrání posledního songu už znělo jen drobné outro na violoncello (hádám) a vidina přídavku byla po pár vteřinách zašlapána. To bych určitě neshledával jako negaci, jelikož mi to prostě přišlo úplně dostačující. Znáte to: jez do polosyta…

Když jsem za sebou zavíral dveře Exit-usu a zároveň se díval na hodiny, bylo něco málo po jedenácté. Tomu říkám parádní čas. Tímto bych rád vyzdvihl hladký průběh večera, který se zbytečně ničím nezdržoval a fungoval naprosto výtečně. Zvuk – povedený a na občasné nepříjemné tlačení jsem reagoval změnou stanoviště poslechu, kde se vše vyřešilo. V tomhle klubu obvykle bývá dobrý zvuk v druhé polovině od podia a tak jsem se pohyboval spíš tady. Škoda jen malé hotovosti v kapse – věnoval bych něco pořádajícímu Infernalismu (výměnou za tričko) nebo samotným kapelám (kde jsem však neustále váhal, které z Angantyráckých CD mi za 320,- nejvíce stojí). Báječný večer, který měl jednoduše jedinečnou atmosféru i přes vcelku průměrný děj (nikoliv však kapel!).