Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První motivací objevit se v pátek v Metru byla samozřejmě aktuální a zatím stále velmi mladá deska Flash The Readies, o které jsem psal, kterou jsem zkoušel ze všech stran a které jsem na chuť přicházel pomalu; určitě pomaleji než albu předchozímu. Navíc mi jedno vystoupení uniklo (společně s Heiden v prosinci, možná jste někdo byl) a udělat stejnou chybu podruhé jsem už nechtěl.

Řečeno stručně, naživo jsem s novými skladbami měl úplně stejnou nesnáz jako s jejich poslechem z kompaktu. Současná poloha FTR jde příliš do sebe, uzavírá se ve vlastním světě, introvertně a nepřístupně. Možná je to jen můj dojem, ale některým pasážím jakoby chyběl život, noří se kamsi do neznáma, cizím vstup neusnadňují a posluchači pak zůstává jen zmatený pocit, jestli je chyba v něm nebo v muzice. Možná někde uprostřed, těžko soudit. Pravdou je, že následné erupce post rockových kytarovek jsou o to silnější, výraznější a ve všech ohledech strhující, ale cesta k nim se mi zdá příliš dlouhá a nevýrazná. Kontrast se starší tvorbou je zřejmý, s muzikou z výborného alba „In Belvedere“ jsem doma, maximálně spokojen a nakloněn k superlativům, u současné tvorby lehce váhám. Každopádně Flash The Readies jsou na české kytarové scéně úkaz, novu cestu respektuju, sleduju a nadále držím palec.

Tvorbu Animé naposlouchanou moc nemám a zařadit novou desku „Dead Trams“ do kontextu jejich diskografie si netroufám. Jejich muziku mám sice v úctě, ale její směřování do růžového spektra mi nikdy dvakrát nesedlo a vlastně stejný problém jsem měl i s jejich koncertem (ostatně minule po boku Illegal Illusion tomu bylo stejně tak). Animé hráli líbivě, místy to sladili příliš i na mou ženu, ale takový je stav věcí a je třeba je brát či nechat být. Z nové desky se hrálo logicky hojně, hned po křtu zazněla bezva věc „Nothing Wrong“, došlo na „Human Torch“, která mi především díky posazení vokálu připomíná Brandona Boyda a jeho Incubus, nebo na „Train“, která se mi z nového alba líbí asi nejvíc. Samozřejmě jde o rytmiku a hlavně basovou linku, sice běžnou pro folkaře nebo country kapely (nejednoho určitě napadne tvorba Nylon Jail), ale tahle skladba díky ní dostává výborný náboj.

Hrálo se celkem dlouho, čas jsem sice nesledoval, ale vedle hojného zastoupení nových věcí zbyl prostor i k návratům do historie. Část koncertu jsme prokecali s všudypřítomným Medvědem, což bylo setkání sice překvapivé, ale v kontextu věcí vezdejších docela přirozené. Brno je malé, jeho scéna rovněž a všichni se znají se všema. Kolem desáté (nebo tak nějak) byl zatrouben konec, na pořadu večera byla diskotéka a klub se začal plnit.