Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 10. 6. Helms Alee + Tomáš Palucha v MeetFactory

Začalo léto, otevřely se brány festivalů, zurčení potůčků vyzývá k vychlazení výletních lahváčů a pijavicím po celé délce Česka začíná sezóna. A v Praze takhle přes víkend moc lidí nezbyde k tomu, aby se zašli podívat takhle na večer do svatostánku střeženého nejslizštější uměleckou dvojicí od vynálezu slizu (Černý s Kollerem), do pražského Meetfactory, a to ani na tak celkem zajetou skupinu, jakou je Helms Alee. Je pravdou, že zbytek užitných klubů v tuto dobu buď hostil pofidérní tančírny, či se potýkal s pochopitelnými personálními nedostatky. Smíchovský, jinak poměrně velkorysý prostor se komornějšímu vystoupení přizpůsobil šikovně, zmenšil hlavní sál natažením černých závěsů, omezil počet barů na jeden a jediná věc, kde dle mě zbytečně přepláceli, bylo na security, která z nějakého důvodu musela hlídat každý sloup, kdyby náhodou jsme se to tam rozhodli v rámci rozbouřených emocí zbořit nebo co.

V téhle intimní atmosféře cca sto lidí, kdy ještě ze špatně zakrytých bočních oken prosvítalo večerní světlo, začala hrát první kapela večera, Tomáš Palucha. K té mě váží staré sympatie od dob, kdy jsem je objevil kdysi na koncertě Lvmen, na kterém jsem se drze rozhodl strávit předkapelu na baru, ale po první minutě hraní jsem hodil poloplnou skleničku za záda a jal se ihned podívat, kdo za takhle výborným zvukem stojí. Bylo to tehdy v období po jejich albu Čaro, ze kterého... tentokrát nezahráli tuším nic. Ale vůbec to nevadilo. Palucha stále hraje instrumentální postinor s velmi čitelnými melodiemi a rozmanitým zvukem. Jakoby celou dobu trochu balancoval nad tím sklouznout do toho nebezpečného progu, ale vždycky to na poslední chvíli vybral ve prospěch koncepčně dobře sekládané písně. I to ságo, nástroj vrahů a zločinců, mu odpouštím. Navíc měli tentokrát krásně srozumitelný zvuk a bicí posunutý dopředu, takže jsem se většinu času spokojeně díval na ledabylé mazlení s činely pod rukama jejich bubeníka, což u těch písní, které vědí od začátku, jaké mají být, je vždycky naplňující.

Helms Alee jsem viděl i slyšel poprvé, takže mě netrápilo to, co některé jiné návštěvníky, tedy utopený hlas Bena Verellena v mixu. Vepředu prý nebyl slyšet vůbec, v mé prostřední pozici sice slabě, ale byl, přičemž jako Helms panicovi mi to přišlo, že působí takto vzdáleně naschvál, případně že je spíš problém na straně hudebníka, protože se mi zdálo, když jsem se mu díval do tváře, že se maličko trápil. Samotný koncert pak byl příjemně členitý a já se v jeho průběhu ocitl na celé škále sympatií vůči tomu, co se tam vlastně dělo. Nejhůře na mě dopadaly neúnosné disharmonické pasáže, kde jakkoli to bylo naschvál, najednou nesedělo nic do ničeho, všechno bylo v jiné rychlosti a ty vole jako né. Nejlépe pak fungovaly okamžiky překvapivé rytmické součinnosti, která místy přecházela až do trochu punk-rockové energie.

// 13. 6. The Telescopes + Science Killer v Café v lese

Když si takhle chodíte náhodně po koncertech dle toho, jak vás napadne, může se stát, že občas narazíte na něco, co je vážně divný. A večer s The Telescopes divnej byl. Koukám na anotaci, prý hrají od roku 1987, mají velmi fluidní sestavu, prakticky se nedají nikam moc hudebně zařadit, pouštím jeden song přes youtube, nezní vůbec blbě, předkapelu jim dělají Science Killer, který jsem s nadšením shlédnul před měsícem v Brně, vstup do tří kil, ani nevím zkrátka jak se to stalo a už stojím před pódiem a popíjim dark & stormy, protože mi ten den přišla výplata.

Lidí poskrovnu, stejně jako kapela více méně nezařaditelných, takže jsem vyloženě do poslední chvíle nevěděl, na co jsem dorazil. No ale nejdřív ty Science Killer. Tuhle tříčlennou kytarovou garáž jsem objevil teprve nedávno, hezky jsem si je koncertně oťukal a tak jsem věděl, co se chystá a mohl jsem se do toho bezelstně ponořit. A jsou čím dál lepší. Pracují přesně s tou poučkou, kterou zastávám, že pokud na kytaře najdeš správnou strunu, prostě jí hraj a nevymejšlej pičoviny. Od toho jsou tu bicí. A tak jsem si mohl v až neúnosně dlouhých repeticích užívat ostrej zvuk dobře štěkající kytary ve skladbách, kde bylo fakt jen to důležitý a nic navíc. Science Killer jsou čistou definicí dobrý klubový kytarovky, která stále řeže. Chci víc.

Telescopes měli paradoxně v hledišti méně lidí než jejich předkapela, nemluvě o tom, že v během jejich setu se to trousilo jak na veletrhu prostatiků. Moc jsem se tomu nedivil, protože povětšinu setu kapela sázela skladby, které měly až příliš jednoduchý country-bluesový rámec a přitom jim chyběly výraznější motivy. Nedokázal jsem se napojit na zvuk, ve kterém sice bylo všechno zřetelně slyšet, ale jakoby mezi nástroji chybělo jakési pojidlo. Všechny působily zvláštně izolovaně. Druhý den jsem se ptal známého zvukaře a ten mi potvrdil, že je to trefné pojmenování problému, který se při zvučení opravdu může stát. Protagonista kapely Stephen Lawrie, trefně popsaný Lomikarovou holkou, že vypadá jako "Ozzy Osborne potažený ksichtem Ivana Hlase, co je potažený ksichtem o trochu mladšího Alana Rickmana" působil pak po celou dobu zvláště dezorientovaně a odstřiženě od kapely. Na každý song se docela dlouho čekalo. Zbytek Telescopes očividně v těchto momentech jen přešlapoval do doby, než se starý pán uráčí začít a upřímně jsem pracoval s myšlenkou, zdali se nám umělec trochu předčasně nezcamral. V závěrečných momentech koncertu to naštěstí dostalo řádně swansovský feeling, kytary se věšely na stojany, dronovalo se, jak kdyby SunnO))) už nemělo nikdy vyjít a závěr v podobě rozmlácený flašky o kytaru a snad dvacetiminutové drnění zavěšené kytary si pamatovat nakonec určitě budu.

// 15. 6. Glaas + Skincare + David's Sister v Underdogs

Pořadateli post-punkových koncertů Aww Man jsem byl již pár měsíců dlužný návštěvy nějaké z jeho akcí, protože je to zkrátka můj aktuálně nejoblíbenější promotér. Tahá sem poloznámé post-punkové kapely pro pár lidí, dělá si ke každý akci skvělý vlastní plakáty, vstup drží na dvoukile a celé to tak má takovou dobrou kámošskou mladou atmosféru, tolik v poslední době absentující například na předražených metalových akcích. Proto jsem dal tomuhle večeru z trojlístku nabízejících se koncertů přednost před Pontiacem v Meetfactory a Denevér v Bike Jesus.

Hned u vstupu mě uvítal jakýsi kameraman se zvukařem a moje otázka, zdali se zrovna dneska bude natáčet v Underdogs reklama na Chmelomok, božský lok byla odražena tím, že naopak byla tato akce vybrána pro jeden díl nadcházejího cyklu české televize dle knížky Praha ožralá. Nemohl jsem samozřejmě v tomhle filmaře nechat, vzal jsem to jako závazek a zlískal jsem se během koncertu tak, že je mi blbě ještě teď. A jaký byly kapely?

Hele první David's Sister skládající se z holky za bicíma a neholky s basou byla věc, který jsem prostě nerozumněl, protože mi tam chybělo něco nad rámec basovky a bicích. Všechno to bylo syrový, patřilo to sem, uječený rrioťácký vokály můžu vždycky a budu to hájit komukoli, kdo se zeptá, ale tím to hasne. Očividně měli nějakou roztomilou fanouškovskou základnu, protože po celou dobu jejich hraní se pod pódiem mrskal roztomilý danse macabre lidí, kteří vypadali jak ze starého východoevropského animáku.

Skincare je kapela obvyklých podezřelých, vzniknuvší teprve nedávno, přičemž si pamatuji, že někdy v lednu jsem byl na jejich vůbec prvním koncertě. Na tom byli roztomile nesehraní a nervózní, ovšem říkali jsme si s přáteli, že tam něco dobrýho prosvítá a jak se trochu zmažou dohromady, tak nás čeká příslib dobrých časů. A dobré časy přišly. Skincare teď hrajou údernej a dobře vyřešenej hardcore punk, na kterej se rychtí jedna radost a jediný, co mě na nich sere, je, že ten koncert zase trval snad jenom deset minut.

Začátek koncertu Glaas byl vtipný, protože skoro všichni návštěvníci nedisciplinovaně pokuřovali venku a pětičlenný headliner večera startoval do prázdného sálu, což měl samozřejmě v piči, protože vole nehraješ punk, aby si lidem řikal, co maj na tvojí kapele dělat. A tomu odpovídal i hudební projev - taková ta ideální tresť 80./90. zvuku se silnou basou, temnými melodiemi a dravým zpěvem. Tančí se nohama, skáče se do lidí a v zádu hostinský směje se, že mu pivo dobře pění. Ideální večer.