Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sám jsem si nebyl úplně jistý, co od večera spojujícího post-rockové LDC, islandské solitéry Sólstafir a norské dravce Audrey Horne očekávat. Žánrová spojitost? Nula. Spojitost zeměpisná? Nula. Vydavatelská? Nic. Že by nějaká filosofie nebo oblíbený fotbalový tým? Hell knows...

Bhut: Ve chvíli, kdy se objevila zpráva o chystaném koncertu těchto tří kapel, byl jsem pevně rozhodnutý zajít, ačkoliv jsem znal jen jednu - Sólstafir. Vše ostatní bylo vedlejší.

Energičtí, živelní, upřímní, ale taky nepůvodní - tak by se dali charakterizovat AUDREY HORNE. Jejich hudba vychází z heavy metalu 80. let, skvěle šlape, má drajv sněhové laviny a proto není divu, že naživo stoprocentně zabírá. Je třeba si jen odmyslet přežvýkávání starých témat, stavění se do póz takových Judas Priest (příčiny ale hledejte v nadšení, nikoliv u ega) a mít rád daný žánr. Což já nemám, ale to je můj problém. Vzhledem k nedávno vydané řadovce “Youngblood” je jasné, kde se čerpal repertoár večera a které skladby rozpohybovávaly nemalý počet přihlížejících (namátkou “This ends here”, “There goes a lady”, “Redemption blues”, “Youngblood” nebo “Straight into your grave”). Audrey Horne fungovali, jejich vystupování bylo sympatické a snad až na nedotažené zpěvy (oproti studiovce) řemeslně v pohodě.

Bhut: Když se na pódiu objevil frontman v tričku Kvelertak, očekával jsem špetku HC blacku, a i když té energie nakonec bylo víc než dost, její podstata byla úplně jinde. Každopádně jsem se s MistyManem chopil příležitosti a začli blbnout heavy stylem a byli jsme drsní až běda. Nemyslím to špatně, vážně nás to bavilo a skvěle rozproudilo krev v žilách. Kapela se loučila coverem “Ace of Spades”, který si s nimi střihli společně členové Sólstafir.

Role předkapely čtveřici SÓLSTAFIR neslušela. 40 minut na tuhle kapelu? Dvojnásobek by byl stále málo... Jejich popularita je v našich krajích slušná a na příchozích bylo hodně znát, kdo byl jejich favorit večera. Plný sál, skvělá atmosféra, nejlepší zvuk a absolutní pohoda, s jakou Sólstafir dávají svoje vize o muzice mejd baj gejzírlend. Od jejich setu jsem čekal hodně, ale dostal mnohem víc, klipovku “Fjara” považuju za skvělou, ale živě mě odrovnala, Sólstafir jsem měl za sympatickou kapelu, ale v Praze jsem nebyl daleko od zbožňování. Technické fígle? Ne. Progres, složitosti? Ani náhodou. Prostě jen hudební kumšt toho nejlepšího kalibru, srdcařina a skromnost. A následné potloukání se mezi lidma, pokec a islandská revoluce. Koupil jsem si triko. A ještě ten večer ho ztratil. Jakožto pitomec dne blahopřeju šťastnému nálezci, doufám, že sedí velikost. Upřímně.

Bhut: Další z mých skromných svátků a splněných snů. Sólstafir dostali do rukou otěže nad publikem a byl to jediný důvod, kvůli kterému jsem tu vůbec stál. Jak už řekl Jirka, 40 minut je pro tuhle kapelu málo. Sakra málo. Nástup ostrovanů rozeznělo intro v podobě skladby “Náttfari”, po němž následoval otvírák ze “Svartir Sandar”, píseň “Ljós Í Stormi”. Následovala jedna ze starších věcí, jejíž identifikace mi splývá mezi dvěma skladbami “Nature Strutter” a “Ljósfari”, ale asi to byla ta první. Třetím songem byla milovaná “Fjara”. Uhranutí, dojetí, prožívání. Rozloučení proběhlo se skladbou “Köld” a já stále nemohl pochopit, že už je konec.

Závěr patřil LONG DISTANCE CALLING, kteří do Prahy přivezli novou desku “The flood inside”, s níž se peru těžce a posouvám se jen po malých částech. Dvě alba předchozí naopak považuju za skvělá a skladby jako “Black paper planes”, “Arecibo” a “Apperitions” patřily k nejlepším okamžikům pátečního setu. U LDC se ukázalo, že status headlinera ještě nemusí znamenat nadšené ovace a pokud už se dostavilo - myslím že zasloužené - uznání, byla za ním kaluž potu a kopec dřiny. Hudba LDC není jednoduchá a nepřijímá se snadno, zvuk koncertu se nepovedl, zpěv (na novém albu se zpívá nadmíru hodně) naprosto zapadl mezi nástroje a fanoušků ubylo.

Na přítomných byla vidět nemalá snaha přijmout žánrový střih, oprostit se od fungující jednoduchosti Sólstafir a přeladit na hudbu složitější, ale stejně tak bylo zřejmé, že mnozí tuhle produkci kousali těžce. Asi jako já nové album. Jemu logicky patřil větší díl koncertu, otvíralo se instrumentálkou “Nucleus”, zazněly zpívané “Inside the flood”, “Tell the end” a “The man within”, došlo i na “Ductus”. Během koncertu LDC mi hlavou vícekrát proběhla myšlenka, že vše je vlastně naopak - spousta kapel má problém přenést svou živelnost na nahrávku, LDC i přes suverénní a příjemné vystupování měli problém strhnout.

Bhut: Novou desku od LDC jsem poslouchal jen letmo a teprve chvíli před tímto koncertem, nebyl jsem proto zcela zasvěcen do patřičného dění. Bez otálení a bez tortury přiznávám, že jsem vydržel tři, čtyři skladby a společně s paní Bhutovou odešel ze sálu směr zdejší Pivní rozmanitost k dalšímu škopku od Matušky. Tohle mi nějak nesedlo.  

Sluší se ještě něco dodat? Slova díků míří za Enochianem, který je autorem uvedených fotek. Slova uznání za pořadatelem - koncert organizačně proběhl hladce a bez problémů. Další díky klukům z redakce za společnost a za možnost přespání v Praze. Praha je stále smutné místo, ostatně Brno rovněž. Do sluchátek jsem pustil Janis Joplin a vyrazil směr domov.