Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zvuk byl opět děs, jako každý rok, jako vždy. Anatomie prostor je prostě nevhodná, vnitřnosti ztvrdlé, hrany ostré, strop kazetový, ale zažitá tradice a jistá „kultovnost“ místa jsou atributy větší váhy a tak vybaven špunty do uší neremcám a po ozdravném pobytu na jedné příjemné hospodské zahrádce nasedáme v Meziříčí o půl sedmé na autobus. Uzavírka silnice proměnila jindy desetiminutový přejezd v půlhodinovou spanilou jízdu, prohlídka okolních vísek a údolí řeky Oslavy byla v ceně. Dáváme ještě pivko v jediné rudské hospodě; je stále stejná, stále ten samý hospodský, pivo opět poličské, cena lidová a hostů málo, slovy jeden. Tady se zastavil čas, přímo to na vás dýchne, každý rok to vypadá jako rok předchozí. K místu konání je to už kousek a tak někdy po půl osmé přicházíme. Lidu je málo. Koukám kolem sebe a vidím jen pár roztroušených postav v různém stádiu rozjařenosti, polovina z nich jsou členové začínajících kapel. No začalo to podivně.

Čekalo nás šest kapel, spíše neznámějších jmen a žánrového záběru zatraceně stejného a to je možná i důvod, proč teď marně pátrám v paměti a hledám nějaké záchytné body. Ten hic mě ubíjí, nechce se mi ani myslet. Vše se začalo u pultu s pivem a se samotnou muzikou se oproti původnímu harmonogramu počkalo až do té doby, kdy už pohasly veškeré naděje, že by došel nějaký větší počet lidí. Letos ta návštěvnost byla horší, hranice stovky platících asi padla, ale dvě stě hlav jako jeden z minulých ročníků tu tentokrát nebylo. Večer otevřela parta Noostrak, kterou jsem jako většinu ostatních neznal, ale moc možností jsem ani neměl. Zatím žádný nosič venku nemají, živé vystoupení bylo prý jejich páté (nebo kolik) a tak jsem se chytal akorát v postu zpěváka, který zastával Fred (mnozí asi znáte ze Smashed Face). Mládežníci hráli death dnešního střihu pěkně od podlahy, ale díky již probírané akustice měli (jako všichni ostatní interpreti) úlohu značně ztíženou.

Druhou partou, která se letos v Rudě představila, byli chomutovští Victims. Na pódiu a notně i pod ním se sice pohybovalo pět lidí, ani jeden z nich ovšem nebyl bubeník. Automat jsem tady na vesnici teda ještě nezažil. Nevím, do jaké míry jsme mohli v tomhle prostředí docenit dvě sedmistrunné kytary a jestli se nepletu, tak i baskytaru o strunách šesti, ale dva zpěváci se starali o nepřerušovaný proud hlasivkového ševelu a tak se poslouchalo dobře. Hrál se opět takový death (ke kterému jsem ještě nalezl dovětek metalcore), rychlé „bicí“ nebylo možné přeslechnout a tak se večer začal ubírat postupně vpřed. Další parta Anime Torment až z dalekých Litoměřic mi nějak odplula z hlavy, už začínám zapomínat a kapele patří moje omluva. Naopak mi v ní ale zůstalo vystoupení slovenských Madcult. Trojice týchto mladých muzikantov bola naozaj zaujímavá. Ich štýl hudby, schopnosť „hrať“ si, experimentovať a skúšať veci inak sa mi páčil, vrelo odporúčam zájsť sa na ne niekedy někam pozrieť. Treba v rámci ich jesennéhoho SK / CZ tour. Pre mňa sa Madcult stali hviezdou večierka.

Jestli jsem byl nadšen ze zahraničního headlinera, bych si tvrdit netroufl. Skončilo to jako podobně jako s loňskou partou Paura z Brazílie, kterou jsem vstřebával úplně stejně, jako kteroukoliv partu z našich krajů (teda alespoň většinu). Do jaké míry se na mém závěru podepsal zvuk, kde „bohatá“ kapela nemá moc šancí svůj potenciál prodat, fakt nevím, ale ani letošní hoši Planey z Belgie mě nijak nezničili. Žádný průser to rozhodně nebyl, prostě další kapela v Rudě znějící jako další kapely v Rudě. Závěr patřil Ostravákům Ennoia, kterým velela celkem pohledná a hrdelně hodně disponovaná dívenka. Opět mladá kapela mladých lidí, právě nahrávající demíčko, předvedla výkon tomu úměrný, vnímaný vícero fanoušky s pozorností úměrnou pohlednosti frontmanky (teď přemýšlím, jestli v rámci korektnosti nemám zavést termín frontwoman...).

Každopádně vystoupením Ennoia se letošní Ruda skončila. Jaká byla? Přišla mi smutnější než předchozí ročníky. Nevím, jestli se na tom podepsala absence místních kapel z Meziříčí a okolí nebo neúčast mnoha mých soudruhů, ve kterou jsem doufal a nebo obecně nižší účast oproti předchozím letům. Končit by se ale mělo zvesela a tak připojím výrok ministra obrany Alexandra Vondry, který se letos zúčastnil festivalu v Trutnově a který jsem četl (mám ten pocit) v Lidových novinách: „Já si myslím že je to skvělá akce a já mám rád nějakou kontinuitu a něco, co je navázané na konkrétní lidi, kteří to dělají srdcem a duší a to si myslím, že je přesně tady tenhle případ," řekl o svém vztahu k trutnovské přehlídce Vondra, který si po kratším "zahřívacím kole" ve festivalovém zákulisí užíval vystoupení hvězdy večera v koridoru pod pódiem, oděný ve festivalovém tričku.“ Ano, přátelé! To je slovo do pranice.