Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Dead Can Dance v Praze hlavně vzpomínali

Dead Can Dance v Praze hlavně vzpomínali

Bodin29.6.2019
Jedinečný přednes, dokonalý zvuk a naprosto skvělý zážitek. Dead Can Dance jsou pořád ve formě.

Dlouho očekávaná chvíle nastala. Australští průkopníci darkwave a world music, nebo chcete-li gotického rocku, Dead Can Dance, po pár letech opět zavítali do České republiky. Jako místo beznadějně vyprodaného koncertu bylo určeno Kongresové centrum v Praze, kde vystoupili i při své minulé návštěvě.


Do útrob centra vcházíme zhruba hodinu před začátkem. Sál je kompletně klimatizován, útroby působí útulně a zároveň velikým dojmem. Úderem dvacáté hodiny vše začalo a jako předskokan kapely se představil koncertní člen Dead Can Dance, perkusista David Kuckhermann. Ten předvedl decentní, minimalistickou a přitom krásnou hru na zvláštní nástroje PanArt Hang, Handpansy či Udu. Jeho setu se dostalo přiměřeného času, byl by i příjemný na poslech, ten však rušili neustále přicházející lidé do sálu. Škoda. I tak se mu publikum odvděčilo potleskem a nastala krátká pauza.

 

S jednadvacátou hodinou večerní světla pohasla, na pódium přicházejí za velkého potlesku Dead Can Dance a jejich bezmála dvojhodinovy set mohl začít. Osmero hudebníků včetně Lisy Gerrard, oděné v dlouhých bílých šatů a Brendana Perryho v decentním obleku, nabídlo ve dvaceti skladbách průřez celé své téměř čtyřicetileté kariéry. A byly to naprosto úžasné vzpomínky. Koncert otevírala skladba Anywhere Out of the World z alba Within the Realm of a Dying Sun, následovaly Mesmerism z Spleen and Ideal či In Power We Entrust the Love Advocated z jejich prvotiny, dále pak Xavier... The Carnival Is Over z Into the Labyrinth nabídla naprosto jedinečný přednes Brendanova barytonu, který hypnotizoval až mráz běžel po zádech. Lisa pak ukázala svůj krásný kontraalt třeba ve skladbě Avatar.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/dcd%20live%202019.jpeg


Celý koncert byl perfektně nazvučený, a tak jste mohli slyšet každý tón a hrábnutí do strun jednotlivých nástrojů. Jako třeba Lisou obsluhovaný čínský nástroj yangqin, svůj prostor dostaly také klávesy či různé orientální bubínky. Za kapelou byly dvě plátna, kde se během vystoupení střídaly jednoduché a nerušené motivy, které skoro až hypnotické atmosféře v sálu přidávaly na autentičnosti. Tu sice místy rušily displeye mobilních telefónů, ale budiž... Taková je holt doba a návštěvník toužící po malé vzpomínce nechť tak koná.

 

Neměl bych opomenout, že došlo i na dvě předělané skladby - Song to the Siren od Tima Buckleyho a verzi irské balady The Wind That Shakes the Barley. Z posledního alba Dionysus zazněl pouze jediný song, a to Dance of the Bacchantes. Spolu se skladbou Cantara bylo cítit, že se Dead Can Dance budou loučit a poté, za bouřlivého aplausu ve stoje, opravdu odcházejí z pódia. Po krátké chvilce se vracejí a následují přídavky The Promised Womb a jako definitivně poslední zazní krásná Severance.

 

Podtrženo a sečteno. Byl to speciální večer, kdy si každý fanoušek skupiny přišel na své a mohl odcházet naprosto spokojený a plný dojmů. Na druhou stranu možná zamrzí nekomunikativnost kapely vůči publiku, ale to už je malá drobnost. Celkově to byla opravdu síla.



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Dalibor / 8.7.19 11:19odpovědět

Víceméně se shoduji s názory v reportu, který mi koncert hezky připomínal. Zvuk ale podle mého úplně dokonalý nebyl. Minimálně v Cantara byly perkuse vytažené až moc, občas vazbily přebuřené klávesy.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky