Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jako první měli dav rozhýbat mladíci jménem Desire For Sorrow, nadějná kapela koketující s hudbou raných Cradle Of Filth, ovšem okolnosti nepřály, kapela vypadla a místo nich přijeli zahrát Neurotic Machinery. Jenže neviděl jsem ani je, do KD Na Nové má noha vkročila až ve chvíli, kdy na podiu zkoušela druhá kapela, čili k Neurotic Machinery míří má omluva.

 Hellocaustor vrací čas zpět. Navrací se do dob, kdy okolí třepalo kadeřemi v rytmu starého dobrého thrash metalu a přesně v duchu prvotního období známých thrashových legend se začaly linout tóny z podia. Nebude od věci, když utrousím výtku o tom, že jejich sestříhané intro z různých thrashových skladeb napříč světem bylo až neúprosně dlouhé. Je to sice originální, ale táhne se to až běda. Nicméně po něm nám tito thrashers servírovali jeden flák za druhým a tempo bylo strhující a divoké. Závěrem klasické přídavky jako Tormentor od Kreator a představovačka. V uzavřených prostorách má tahle kapela přeci jen větší grády.

Mord parta Mortifilia vzala do rukou otěže nad publikem čítající slušný počet hlav. A začalo se - jak se říká - od podlahy letitým vypalovákem The Christhunt. Hrálo se z každého období a hrálo se neskutečně přesně a úderně. Řezavý death metal kvalitní úrovně. Všichni z kapely do akce šli po hlavě a bylo vidět, že do hraní dávají všechno, zejména strhující hra bicích byla pastvou pro oči i uši. Jednoduše parádní set a dle slov přítomných dosud nejlepší vystoupení tohoto večera. Kapela si může s hrdostí připsat status jedné z nejlepších death metalových kapel naší země, naživo tedy určitě. 

Panychida mi na všech možných akcích vždycky záhadným způsobem unikala, až konečně dnes jsem je mohl spatřit. Kapela samozřejmě představovala svou dosud horkou novinku Grief For An Idol a pokukovala po reakcích tam dole pod pódiem. Nicméně zdálo se, že nejlépe stejně fungují ostřílené fláky ze starších desek. Možná jsem čekal příliš a snad se nikdo neurazí, když napíšu, že mě to moc nebavilo. Pojal jsem jejich set tedy spíše jako kulisu a věnoval se klábosení a důslednému dolívání půllitru.

A na závěr jak jinak než domácí a pořádající Avenger. Ani nebudu počítat pokolikáté jsem je letos viděl… ale mějte mi to za zlé, když je to má srdcovka. Překvapila mne sestava. Došlo k lehké rekombinaci, která měla vynikající výsledek. Po několika viděných setech bez tympánů a živých bicích došlo konečně k obnově. Jarda Pelán umístil své dva „kotle“ doprostřed pódia, po jeho levici mučil tlusté dráty Sinneral a po pravici zase divoce rifoval Rámus. Honza usedl za bicí, přičemž jeho kytara byla puštěna ze záznamu. No nebudu se zdráhat a můžu říci, že tohle nemělo chybu. Zvuk se povedlo sladit na výbornou, takže se dokonale vykreslil hlas všech nástrojů včetně tympánů, se kterými je vždy drobná potíž. Dokonce i Honza stačil s dechem a vedle zběsilého hraní za baterií stačil chrlit kacířská slova. Noc už měla vše ve svých rukou a domů vedla cesta relativně dlouhá, takže opuštění sálu bylo chtě nechtě nevyhnutelné. Vypotácel jsem se tedy ještě před definitivním koncem.

Závěrem mé obvyklé děkování: Romanovi za doprovod a především za dopravu. A také Rámusovi za poskytnutí věrné kopie jejich již nesehnatelného debutu.