Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Právě tento fond se letos rozhodli podpořit Sean Reinert, Paul Masvidal a Max Phelpse spojeni s kapelou Cynic a Steve DiGiorgio, jehož jméno je známé například z Testament a Iced Earth. Chlapíci se smluvili, že nějakou tu korunu do fondu přispějí uctěním památky zesnulého Chucka Schuldinera, frontmana legendárních Death. Již na začátku roku 2013 se rozjeli po Severní Americe a na listopad oznámili i evropskou část turné. Zde ušlechtilou myšlenku podpořili Švýcaři Darkrise a na českých kolbištích známí technici Obscura.  Mám za to, že víc než ušlechtilost záměru, byla větším lákadlem ona nálepka Death, když přilákala tolik fanoušků, až se akce musela přesunout z původně avizované Nové Chmelnice do většího klubu Roxy. Po loňské zkušenosti s projektem Devina Townsenda, který v Roxy exceloval, jsem si sliboval parádní zážitek i s touto skladbou kapel.

Akce začala opravdu na čas. Podpódiové prostory byly z větší části ještě prázdné, když spustili Darkrise svůj brutální metal šmrncnutý ledasjakým stylem. Spíše než poloprázdnou plochu bych si v tu chvíli uměl představit nažhavený mosh, ale nic takového se nestalo. Ačkoliv bych běžně označil tvorbu Dakrise za spíše monotónní, jak na mne působí jejich aktuální deska, set byl naopak poskládán docela nápaditě. Hluboký growl, tvůrčí motor Iron Maiden, občasné kroucené vylomeniny ála Melechesh a přestože jsem zaznamenal ohlasy, že nebyla slyšet baskytara, považuji vystoupení Darkrise za vyvedené.

Naopak z Obscura jsem byl zklamán. Tvorba Darkrise zjevně baskytaru umí oželet, aniž by divák příliš strádal, ale v Obscura je jedním z pilířů tvorby a tudíž je její absence zásadní. Nijak jsem se nepídil po příčině celého stavu, následující covermakeři Death měli vše nazvučené dobře, a proto se budu hlásit k táboru fanoušků, v nichž set Obscura vzbudil spíše rozpaky. Namlsán z loňského vystoupení v Black psu jsem čekal minimálně srovnatelný zážitek. Oproti tomu byla nyní Obscura v podstatě poloviční, tedy po zvukové stránce. Nasazení, elán či mistrovské kousky dalších členů neměly závad. Na závěr si dokonce Steffen střihnul i punkerský výskok s pokusem o roznožku, jak byl v náladě. S chybějící Linusovou basou ale i osvědčené fláky (např. Ocean Gateways a Septuagint) působily podivně.

Běžně by se tato peripetie dala označit za drobnost, i tak set Obscura utekl docela rychle, že snad ani nevyužil celou časovou dotaci, která mu byla vyměřena. Možná šlo organizátorům vše jak po másle, ale každopádně pocta Death začala s dobrým dvacetiminutovým předstihem, než bylo psáno v programu. Za bicí si sedl Sean Reinert, kytar se chopili Paul Masvidal, Steve DiGiorgio a Max Phelps, který přidal i svůj vypilovaný vokál. Vyjma Maxe všichni tři v Death ve své době působili a bylo opravdovým zážitkem vidět je všechny po hromadě. Nejsem pamětníkem éry, kdy vycházely jejich klenoty, v té době jsem měl zcela jiné zájmy, ale o to víc si tohoto chvilkového oživení Death vážím. Steve celým setem tak nějak provázel, ale publikum, kde se od začátku pořádně topilo pod kotlem, příliš vybízeno být ani nemuselo. V průběhu se promítal krátký sestřih fotografií a videí ze života Chucka a ve druhé části dostali prostor i další hudebníci, aby jeho dílo uctili. Na coveru "Crystal Mountain" se podílel bubeník Hannes a na  "Spirit Crusher" i Steffen z Obscura. Celému podniku se dostalo náležitého ohlasu a emoce rozhodně byly na místě. Perfektní provedení si nic jiného také nezasloužilo. Spousta fanoušků beze sporu prožila asi nejzásadnější událost letošní klubové scény a jako dárek si na závěr odnesla i plakát akce.

Fotografie: Tom Šrejber