Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hned z kraje se musím přiznat, že do Vily na Štvanici mně lákalo několik na sobě nezávislých aspektů. Samozřejmě, že největší podíl na tom mají vystupující interpreti, ze kterých bych nejraději vypíchl Botanist a Nod Nod. Ale zároveň zvědavost přitahovalo samotné místo konání, které pořadatelé Heartnoize vybírají s nebývalým citem. Vila Štvanice sama o sobě funguje jako kavárna / bar, kde probíhá kulturně pestrá přehlídka, od divadla přes výstavy až k muzice. Jak jsem ze samotného prostředí klubu pochopil, jde o místo, kde se schází především komunita vyznávající alternativu, intelektuální hodnoty a jiné záležitosti pohybující se na hranici hipsterství. Však i ta hudba, která tu toho dne měla zaznít, nebyla pro každého. To bylo dalším lákadlem, tedy netradiční zážitek a trošku jiná rovina koncertů, než na které můžeme být zvyklí při klasické návštěvě některého z hudebních klubů. Jak vidno, večer mne čekal poměrně pestrý.

Se spřízněním fobiáckým kolegou Coornelem se setkáváme dostatečně včas před začátkem akce. Zběžně prohlížíme ostrov, který do této chvíle neměl ani jeden z nás potřebu navštívit. Pozvolna se řadíme do hloučku čekajících před Vilou a zanedlouho jsme odbaveni do vnitřních prostor. Na baru si dávám Břevnovské pivo, což mne činí velkou radost, jelikož jde o jeden z lepších malých pivovarů. Nestačím ani dopít sklenici a už se šineme pod podium, kde zní intro první kapely.

Žánrově nezařaditelní Nod Nod jsou jediná česky mluvící kapela dne. Set otvírají skladbou Lullaby, která je i otvírákem jejich eponymního LP. Muzika příjemně plyne, zvuk je fajn a dává vyniknout všem hudebním detailům, kterými je jejich muzika prostoupena. Sleduji především dvojici kytar, které se báječně doplňují a kouzlí zvláštní melodické i jiné zvukové útvary. Samotnou kapitolou je Veroničin hlas, který je nádherně čistý a bez škobrtnutí dává i náročnější pasáže. Nod Nod jsou fajn, ale pro dnešek mi jejich set přišel moc dlouhý, a to kvůli strachu z přetažení koncertu přes půlnoční čas. Rozhodně však super výkon a parádní performance, kterou bych si klidně dal někdy znovu. Jejich stále nová deska mne baví a jsem rád, že ji dokážou přetáhnout i na podia dostatečně věrohodně.

S Botanist jsem se setkal už před nějakým časem na desce Doom In Bloom, která mne opravdu silně zasáhla. Jejich hudba zní odlišně, ale nikdy jsem se upřímně nepídil, proč tomu tak je. Proto jsem se hodně těšil na koncert, kde mi své tajemství jistě odkryjí. A skutečně. Ustrnul jsem při pohledu na pětičlennou sestavu, kterážto coby představitel black / doom metalu postrádala kytaru. Ale abych byl přesnější, použiji žánrové označení, které si samotná kapela vytvořila - herbal black metal. To vysvětlovalo zvláštní úbor muzikantů, kteří měli obyčejné kutny s motivy listoví, květů a zvláštním, snad helénským zdobením. Ale to podstatné je, že tu nebyla ani jedna kytara, ale místo nich dva cimbály. Ovšem to není zcela vše. Zpěvák obsluhoval něco jako ležící harmoniku (opravdu netuším, jak se ten nástroj jmenuje), basák měl zas dvanáctistrunný nástroj značky Hamer s názvem Chaparral 12-String Bass.

Jejich muzika mne uzemnila od začátku. Byla přesně taková, jak ji znám z desek, možná jen o něco syrovější, protože pomalejší pasáže neměly patřičně tíživou atmosféru. Zvláštně násilná hudba dostávala jinou dimenzi. I přes fakt, že prakticky šlo o black metal, zlo z tónů se valící mělo jinou příchuť, než kterou známe od běžnějších interpretů. U Botanist ale dochází k jistému problému, který panuje především na studiových nahrávkách. Tím je výdrž pozornosti posluchače. Je pravdou, že vás moment netradičnosti a zvláštnosti ohromí, ale po nějakých dvaceti minutách člověk začne přešlapovat na místě a vyhlížet konec setu. Na druhou stranu jsem hltal každou minutu, protože netuším, kdy něco podobného uzřím znovu. Hodina jejich hrací doby tak plynula celkem svižně, at to i přes občasné stojaté vody.

Předposlední kapelou, lépe řečeno projektem, večera byla italská diva ?Alos. Už ze zvukovky bylo znát, že tohle bude silné sousto a pro někoho dost možná nepochopitelná záležitost. Já jsem se naopak těšil, a proto jsem se celkem nadšeně hrnul k podiu a vydržel až do samotného konce. Když umělkyně vznesla anglický požadavek „please, light down“, pochopil jsem i já se svou velmi chabou angličtinou, že chce větší přítmí. Jak se ukázalo, obsluha světel byla názoru opačného a naopak rozsvítila ještě více. No nic, ?Alos to přešla s úsměvem, jako ostatně celý průběh večera. Úsměv na její tváři působil jako zjevení, protože jinak kladla svým líčením důraz na velmi nelidskou podobu. Stejně podivná byla i hudba, která zpočátku mručela stylovým noisem v kombinaci s teatrálním zpěvem, který mi hodně připomínal kreace od Diamandy Galas. Hodně moc efektů na kytaru a specifický způsob hry tak dával vzniknout tíživé a poměrně svíravé atmosféře. Hudba gradovala, aby pak ve své prostřední fázi najela na monotónní ambient / drone pasáž, která mě chytla do svých otěží vlastně ihned. Výtečný vrchol setu. Závěrečná věc měla spíše šamanský podtext. ?Alos využívala vesměs nehudební rekvizity a z jejich pomocí tak vznikal zvláštně pochmurný noise s atmosférou neznámého kmene. Působivé, až gumující, ale přesto značně neotřelé a vkusné.

Kayo Dot jsem stejně jako předchozí kapelu vůbec neznal. Doneslo se mi sice pár zvěstí o jazzu obsaženém v jinak pestrých skladbách, ale to ještě nic neznamenalo. Kapela hrála řemeslně hodně vyspělou muziku s těžko určitelným zaměřením. Vlivů bylo mnoho a nejinak pestrá byla i každá skladba. Osobně mě bavili víc syrovější pasáže, kde basa vynikala nad všechno ostatní. Naopak pomalé plouživé písně byly pro mne až přespříliš sladké. Nicméně stále jsem se nějak nechytal a na místo nějakého houpání do rytmu, či poťukávání nohou, jsem stál jak socha a snažil se pochopit. Pár momentů mě ale chytlo a líbilo se mi, s jakým klidem kapela hraje. Bylo to takové fajn vyrovnané, ale ať jsem hledal, jak chtěl, svůj kousek místa jsem si najít nedokázal. Tím pro mne kapitola Kayo Dot zůstává otevřená a nepochopená. Asi to chce čas anebo jinou dramaturgii, protože dnešní skoky byly hodně složité.

Autor použitých fotografií je Coornelus, kterému tímto děkuji. Celá galerie je k vidění ZDE.