Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Byl to právě Exit-us, který v pátek večer pohostil aristokratickou smetánku příznivců gotické hudby.  Vyrazit na tuhle akci bylo v mém plánu delší dobu, jednak kvůli povaze celého koncertu a jednak i kvůli hudbě, protože i když o tom moc nemluvím, post punk celkem můžu. Zavítání Italů Der Himmel Über Berlin do Prahy tak bylo milou nabídkou k návštěvě. Dostat se na takovou kapelu za stovku je navíc dostatečně velkým lákadlem, zvlášť když připočteme ještě přítomnost dalších tří kapel a několika DJ’s.

Měl jsem jistá očekávání a vize o společnosti, která zde bude přítomna, ale musím říct, že mé představy byly předčeny. Nechci styl místních jakkoli hodnotit, protože subkultuře gotiků prostě nerozumím a vcelku s nadšením vyhlížím jeden díl seriálu Kmeny, který mi snad pomůže jejich povahu přiblížit (ačkoliv jsem dosud z žádného dílu o nikom nic kloudného nevyčetl). Na FB eventu akce byl uveden line-up, který sliboval začátek v devět hodin a start poslední kapely v 0.15. To samo o sobě vyžaduje přísnou organizátorskou disciplínu, protože neznám moc pražských koncertů, kde by se po půlnoci v jakémkoliv klubu zdržoval větší počet fanoušků. Zároveň jsem si ale musel uvědomit, že smýšlení a nároky návštěvníků této akce budou jistě odlišné od těch, řekněme, metalových sešlostí, na které jsem tak nějak zvyklý.

První a pořádající skupina The Crypt však začala s hodinovou sekerou, což je propad, za který se běžně opravdu neděkuje. Začátek koncertu čtyř kapel tak padl na desátou hodinu večerní, což není nic příjemného, zvláště když připočteme nasčítanou únavu z pracovního dne a ne zrovna snadné přesuny po noční Praze zpět do svého bydliště. Znovu jsem hledal pozitiva a vysvětloval si situaci spíš tak, že přítomní se více baví v noci. Důvodem zpoždění byly technické potíže tohoto dua a jistě i náročné nachystání podia patřičnými rekvizitami.

Jestli se mi ještě někdy někdo bude smát a tvrdit, že blackmetalové koncerty jsou divadlo, mám nyní argument a hned se ptám, zda někdy navštívil koncert gothic-post-punkové kapely. Připravený arzenál doplňků byl až úsměvný, zvláště když zmíním polystyrenový náhrobek s nápisem The Crypt nebo umělou lebku, kterou výrobce opatřil úzkou škvírou na temeni pro účely střádání drobáků do jejích útrob. Jakože fakt kasička. Na druhou stranu mohutný židovský svícen a stojan na noty byly nádhernou kovářskou prací, což jako člověk pocházející z rodiny tohoto řemesla vždy rád ocením. Nicméně důležitější než puštěná hřbitovní prezentace a sortiment divadla k Hamletovi byla hudba.

Tu oba pánové kouzlili vyloženě zpoza hřbitovní zdi. Nečekal jsem to, ale dostali mě. Jednoduchá gotika s post-punkem stavějící na baskytarových riffech a čistém mužském vokálu. Občas mi muzika připomněla jedinečnou kapelu London After Midnight, a to rozhodně nepíšu jako negativum, právě naopak. Zpěvák mi hojně připomínal i image hraběte R. X. Tháma a vlastně i jeho vokální rozsah byl podobný tomu od Bratrstva Luny. Báječně tajemné tóny pak basák výtečně doplňoval o zefektované skřeky šílence, aby tak patřičně zahustil atmosféru. Takže paráda, tohle mne potěšilo.

Na slečny LateXjesuS jsem se těšil obzvláště, protože jsem byl hodně zvědav na jejich podiovou prezentaci. Ta byla opět k mému překvapení výtečná. Co mne ale dostalo jednoznačně nejvíce, bylo hlasové rozpětí drobné Blackwish, které se pohybovalo od jemného čistého až k nervně vypjatému řevu, a to i při skákavém pohybu bez jediného zakolísání. Však i nasazení ostatních členů bylo obdivuhodné. Ostatně žánr EBM nevyžaduje zrovna statické provedení. Určitě nikoho nepřekvapí, že vrcholem byly dvě závěrečné skladby, a to klipovky Imbalance a Plastic Queen. Skvělý koncert.

Noc se přehoupla přes hodinu duchů a na podiu rozbalili svůj osmdesátkovej post-punk Der Himmel Über Berlin. Pokud kapelu neznáte, možná vám napomůže připodobnění k veličinám jako Fields Of The Nephilim, The Damned, The Cure a podobné. Každý nástroj měl krásně čitelný hlas (celkově za dnešek patří velká pocta zvukařovi), který dal nádherně vyniknout charakteristickému zvuku oněch osmdesátek. I bez kláves a rekvizit šlo výtečně navodit atmosféru temnějších odstínů a přitom rozdávat upřímně mířené úsměvy. Na kapele bylo vidět, že se baví, muzikanti byli vděční za to, že tu s nimi vydrželo těch pár lidí, a že si očividně koncert užívají. I já velice rád přiznám, že jsem si vystoupení užíval a hltal každičký tón, který Italové nabídli ke zpracování. I tady šlo o vynikající zážitek, který člověka dokázal nabít na několik dní dopředu. A takových není mnoho.

Závěrem tu ještě byla dvojice Bart Cathedral z Polska, zastupující žánr darkwave. Byl jsem na tuhle partu opravdu zvědavý, ale pokročilá hodina a celková únava moje i paní Bhutové byla jasně volajícím signálem po ulehnutí ke spánku. Tímto bych proto rád namířil svou omluvu směrem k nim, že jsem nevydržel.

Na srdci mám ještě pár slov k doprovodnému programu celé akce. Tím bylo střídání Dj's v horní části klubu. Všichni DJ's měli k dispozici v rohu místnosti své zázemí, odkud pouštěli oblíbené songy s lehkou taneční úpravou. Taková hudba pak příjemně podkreslovala celkovou atmosféru klubu a nutno říci, že se během produkce dalo i dobře povídat, takže se nikdo vzájemně nerušil. Co bych za další určitě rád vypíchl, byla velká projekce opět v horní části klubu. Tam se totiž promítaly stylově poskládané útržky z béčkových hororů a také úryvky z kultovních snímků, kterým dominoval německý expresionismus ve stylu Fritze Langa. Promítané kousky působily možná úsměvně (zvláště dobová reklama na cereálie s Frankensteinem), ale zároveň jsem si uvědomil,  že fantazie tehdejších tvůrců filmu byla o něco divočejší, než co nabízí současná produkce. A opět se potvrdila má kritická slova k současným snímkům obecně (v dobách němého filmu, totiž bylo zapotřebí pravých herců, kteří svým vystupováním, mimikou apod. dokážou náležitě zapůsobit na diváka. Dnes k dosáhnutí kýženého výsledku použijeme osvětlení scény, hudbu, zvukové kulisy a jiné efekty).

Navštívit tuto akci bylo určitě dobrou volbou, a to i přes fakt, že se vše začalo dít s hodinovým zpožděním. Byl jsem rád, že jsem nasál zase jinou formu kultury a konec konců i hudebně žánrová změna oproštěná od metalových paroháčů mi přišla vhod.