Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tuhle jsme se vypravili
na kávičku na rakvičku, však
nezmohli jsme se na více
než na Holešovice

Nesměle jsme se proplížili
do ňákýho dvora, kde to
rachtalo, rotovalo,
kouřilo, šajnovalo
hučelo, civělo,
močilo a čírovalo

Nemohl jsem si odpustit začátek reportáže úryvkem ze skladby Schizoidní klub od Pražskýho Výběru II a prolnout jím celý článek. Důvod je prostý, zpívá se v něm o klubu Cross, kde se koncem března uskutečnila zajímavá seance psychedelického rocku. V Crossu jsem byl naposledy před nějakými šesti lety a nějak jsem nenašel důvody sem více docházet, ačkoliv prostor po stránce výzdoby je jednoduše dechberoucí. Dotáhla mne sem až přítomnost kapely Hexvessel, což byla vidina dobrého zážitku.

Před železným bludištěm mě vítá Coornelus, hovorem s nímž krátím minuty do začátku setu domácího supportu. Netrvá moc dlouho a z prostoru podia se ozývají podivné zvuky, tušíme začátek setu Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip. Omaskovaná čtveřice už mučí nástroje (především theremin) a za těchto ruchů jako magnet přitahují další a další návštěvníky blíže k podiu a vůbec k sobě. Je to jasné, opět se bude hrát dosud poslední nahrávka Plague a to od začátku do konce. Bez přestávky a beze slov kapela hází do lidí tuny psychedelického rocku a vlastní umělecké ztvárnění této odnože. Oči mi visí na kytarách, které se střídají v hlavních dějových linkách. Basák neúnavně drhne tlukot skladeb a jede si svou vlastní cestu, kterou důrazně podhušťuje atmosféru koncertu. Bicí parádně gradují a určují tempo. Všechno dokonale funguje v úžasné symbióze. Pořád se něco děje, nové a nové melodie se linou na povrch v akorátním množství a sledu, aby posluchač nebyl přesycen. Tu Olaf vytáhne příčnou flétnu, tu zas stylově zahýká do mikrofonu. Všechno naprosto perfektní a barevné. Jsem nadšen, zejména když přichází poslední song Hard Chakra Meditation, který jsem si vyloženě zamiloval. Psychedelická lahůdka. Závěrem to skoro vypadá, že potlesk posluchačů si žádá přídavek, leč harmonogram je dán, takže si musíme vyčkat další kapely.

Tak to je vážná věc
Ten kluk je cvok nebo umělec
Kde se vzal - to nevím
Jen s úžasem hledím na

fatu morgánu ze smetiště
spojení nebe a propadliště
rezivé drůzy oslavných tvarů
medůzy v pivovaru

Druhou kapelou byli ze Švédska dovezení podivníci New Keepers Of The Water Towers. Pro mne absolutně neznámá věc budící o to větší zvědavost. Změť nástrojů by vydala na menší orchestr. Ani všechny ty podivnosti pojmenovat neumím (snad jen Lap-Steel kytaru), ale v daném žánru (psychedelic / doom rock) jsou vcelku běžným arzenálem. Pánové si umí pohrát s atmosférou a náladou jedince, až se mi to trochu vymykalo zájmu a přišlo mi, že některé věty jsou zbytečně natahované a moment rozuzlení v nedohlednu. Nicméně příjemná gradace skladeb a pozvolné napínání bylo jejich silnou stránkou, kterou uměli přikovat k zemi. Jen bych si něco takového možná dokázal víc užít v komornější atmosféře, možná se zavřenýma očima a možná i vsedě a možná bych do sebe šoupl i nějakou podpůrnou látku (vystačím si s kvalitním alkoholem v kombinaci omamné vůně vonných udělátek). Zkrátka trochu domácí prostředí. Tady to ale bylo jiné, občas jsem přešlápl na místě a uhnul se odchozím jedincům. Přeci jen ke konci jejich setu nebylo v místnosti tak plno, jako na začátku. Každopádně vraťme se k hudbě. Ta se vyloženě houpala na odkazu prastarých legend žánru a některé motivy mi velmi silně připomínali tvorbu Pink Floyd. Nejeden z přítomných vyřkl přirovnání ke King Crimson, ale ty detailně bohužel neznám. Kapela jasně mířila do sedmdesátých let a nezapomínala se občas připomenout současností. V tu chvíli mne to i bavilo, ale ve výsledku mi první kapela sedla více a New Keeper Of The Water Towers mi přišli zbytečně komplikovaní. Tohle chce čas na vstřebání a víc poslechů, takhle jsem vlastně nejistý.

Brakuje skládky a 
drátky si zpátky 
stěhuje a teorii sklí,
jen s chaosem pracuje,

za nosem. Bez povyků a 
caviků hranice boří,
ze šrotu a odpadu
famózní hejblata tvoří.

Hexvessel nakráčeli jako správní lesníci. Dlouhé vlasy, dredy, vousy a s nimi i podivná vůně zapálená v kalíšku, kterou pak zpěvák položil kamsi doprostřed podia, odkud se tak linul zajímavý zápach. Důraz na jakési čarodějnictví severu byl dostatečně jasný, k tomu snad kapela ani nepotřebovala podobnou stylizaci, jelikož takový závan tajemna byl citelný už ze samotné muziky. Líbilo se mi s jakým klidem, pohodou a takovou tou vnitřní vyrovnaností kapela hraje. Bylo vidět, že si je jistá tím, co dělá a že to, co dělá a o čem zpívá, myslí smrtelně vážně. Všechno to zkrátka bylo uvěřitelné a lapitelné. Stačilo jen otevřít póry a vstřebávat pestrý repertoár. Velké procento hraných skladeb bylo jednoduše z desky nové. Až se mi skoro chce říct, že ji vlastně zahráli kompletně celou. Mezi ně bylo naštymováno několik starších kousků, které měly takového folkovějšího ducha a byla z nich cítit jistá zádumčivost a pokoutnost. Pak tu byly songy tklivé a něžné, jako Cosmic Truth. Naštěstí kapela věděla, jak má poskládat setlist, aby udržela v pozoru všechny přítomné. Místy totiž hrozilo upadnutí do melancholického spánku. Celkově mi však přišlo, že je koncert takový více tajuplný a zahalený jakousi těžkou aurou. Z poslední desky mám dojmy spíše veselé a hravé, zkrátka vintage 70‘s hard rock, koncert byl však jiný. Rozhodně tím nechci tvrdit, že by se mi nelíbil, nebo že by mi nesplnil očekávání. Prostě byl silný a intenzivní, patřičně uhrančivý a pohltivý. Co mi tak trochu vadilo, bylo zbytečné povídání mezi skladbami. Chápu, že máme dobré pivo, krásnou zem a že ten a ten song si prostě vyžaduje nějaká slova úvodu, ale nic se nemá dlouze rozebírat a přehánět (nehledě na fakt, že rozumím každé páté slovo). Tím jsem byl občas nelítostně vytrháván z nálady, do které mne jejich hudba ponořila. Nicméně po dohrání hlavní části setu přišel ještě dvou-písňový přídavek, který patřičně rozhýbal tělo a hlavně zasadil vynikající tečku celému večeru, zejména skladba When I‘m Death.  

Ohýbá, šroubuje,
řeže a cínuje, 
kouří, vaří, taví, paří,
a taky dobře hospodaří

Žádnej hňup to není, 
štětcem je mu svářečka 
A plátnem:
Schizoidní klub

Konec dobrý, všechno dobré. Naštěstí jsem si krásnou digibook edici koupil ještě před mohutnou okupací merchandise po skončení koncertu, takže jsem se úspěšně vyhnul těsnému hloučku. On ten merch byl vůbec zajímavý, hlavně Hexvessel měli asi dvacet druhů nášivek, pak samozřejmě CD, LP, trička, plátěnou tašku a samolepky. No zkrátka, dneska se na propagaci celkem zakládá, což je pro sběratele určitě fajn. Pohled na časomíru ukazoval přijatelnou půl hodinu do konce dne, což bylo zaručeně příjemné. Celkově se večer nesl na vlně pohody, těžko říct, jestli to bylo magickým vlivem omamné hudby, či samotným klubem, jehož detaily mne bavilo zkoumat do nekonečna. A nebo fakt, že to všechno bylo zadarmo. No, kde to najdete…