Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 2. 4. Whispering Sons v Café v lese 

Když jsem před rokem a půl takhle jednou naslepo dorazil do karlínských Kasáren, zažil jsem tam jeden ze svých největších koncertních objevů vůbec. Belgický trudný post-punk Whispering Sons tehdy zahrál enormě sebevědomý set poskládaný z velmi dobře napsaných písní vedených jasně rozpoznatelným hlubokým vokálním projevem zpěvačky Fenne Kuppens. Jediné, co mě tehdy mrzelo, byl klasicky poloprázdný sál naprosto nehodný schopností kapely. Za těch pár měsíců se leccos změnilo - kapela vydala nové album The Great Calm, v němž trochu revidovala svůj hudební výraz. Ten je nyní podstatně eklektičtější než předtím ono přísně kytarové truchlení v ozvěnách. Nyní je svým projevem kapela znatelně optimističtější. Což působí v dnešních časech pochopitelně podezřele, ale buďme za to rádi.

Café v lese je pro účely takovýchto koncertů ideální prostor. Nízkostropní sklep s perfektním zvukem (ještě jsem tam nikdy nebyl zklamán, a to jsem tam byl na zvukařsky dost nelehkých projektech) je tak akorát veliký, aby zařídil pro nějakých sto lidí příjemně intimní atmosféru, ve které si lze i kapelu dobře prohlédnout. A jeden musí být pak vděčný za to, jak blízko může stát právě u neuvěřitelné Fenne fatale Kuppens. Tahle vysoká žena, v zásadě vizuální mutace Patti Smith, Tildy Swinton a Lukáše Grygara, ve svém o sedm čísel větším obleku dominuje sál od prvního slova, řečeného hlasem hlubším příbramského havíře a takřka od začátku hypnotizuje hlediště, samozřejmě v první řadě s otravnýma fotografama.

Během svého setu kapela zřejmě dobře kapitalizovala skutečnost, že se stále drží v relativní obskuritě a nemusí publikum hýčkat osvědčenými fláky, takže drtivá většina písní spadala pod novou desku, kterou odehráli takřka celou. Jak bylo řečeno, ta se zjevně náladou trochu posouvá od předchozích hudebních cest a s tím se i trochu reformoval projev kapely. Fenne je teď na pódiu drzejší, jankovitější (přesto si stále udržuje dojem koncentrovanosti a vědomosti svého projevu), a vnímá víc publikum oproti dřívějšku, kdy vytrženě hleděla kamsi nad něj. Hodně se měnilo tempo a několikrát jsme se tak dostali až písním sloužících téměř jako vokální intermezza. Když pak ale stejně kapela rozjela ty svoje nagradované a výborně napsané pošťácké songy, bylo vidět, kde mají almu mater, protože na ty nadšeně kalil vedle pódia i jejich zvukař. Když pak po koncertě vyrazili mezi lidi popít, polaskat a pokecat, stvrdili pro mě roli jedné z nejsympatičtějších skupin, kterou lze takhle po klubech potkat.

// 3. 4. Code Name Linhart + Thotal v Klubu 007

Kapely s názvem jako Krycí jméno Linhart si v hlavě usazuji ke stejnému hospodskému stolu jako Původní Bureš, Inženýr Vladimír nebo Ing. Králík. Ne že by spolu měly něco společnýho, jen si tak nějak představuji, že třeba i fiktivní osobnosti, které někoho navedou k tomu pojmenovat si po nich svoji kapelu, musí mít v něčem součinný charakter. Krom Divokýho Billa teda, což byl vždycky ten trouba, co při pracovce jedl voskovky a ostatní se o něj starali, jen aby nespadnul o velký přestávce do kanálu a nebylo to na ně. Skvělej úvod! Úplně parádně maskuje, jak o kapele, na kterou jsem ten večer vyrazil, vím úplné hovno.

Linhart je plzeňská trojice, která mě zaujala takovym hezky taženym noise rockem s jednoduchými variacemi a minimálními rytmickými obměnami, což já mám rád. Jedná se o pohrobky mně neznámé kapely Climatizado, přičemž já nikdy v těchto případech nevím, zdali mi něco třeba neuniká a takhle překvapeně nedorazím do vyprodanýho klubu s tím, že se vrátila na pódia nějaká stará legenda. V tomhle případě ani ne. Jestli tam bylo patnáct platících, tak z nich bylo pět nějakých erasmánků, co přišli na blind, jeden tinder date, tři zmatený holky, které působily, že tam zabloudily, a pak nějaký dle výzoru zasloužilý posluchači, kteří jediní působili, že ví, na co přišli. Byli v počtu asi tří. Tough.

První hráli Thotal, slušně nařvanej hadcore punk s vytaženym zvukem do správný hluchoty, na kterej narážím na plakátech celkem často a naposled jsem na ně skákal někdy koncem léta v Underdogs mezi podobně rozsáhlou audiencí. Hudebně to má dobrý skočný potenciál a chtělo by to kotel. Tady tentokrát akorát bezpečně hopsala randící mládež a vedle se stydlivě rozkývávali erasmus bojs, pročež basák kapely házel kolem sebe docela silný Pete Doherty vibes. Po nich jsem i každopádně skočil ven na cígo, kde jsem se nechal těšit odposloucháváním dialogu bubeníka Linhartů s nějakým chlapem, který zněl asi nějak takhle: "Tak co v Plzni?" "Na hovno. A Praha?" "Taky na hovno."

Ale komedii stranou, samotnej set Code Name jsem si hudebně šíleně užil. Ty songy prostě krásně vedou jedním směrem, nevymejšlej se tam žádný alotria a jediný, co do toho jejich proudu vstupuje, je vokál kytaristy, který má dvě polohy: první je intenzivní vysoký táhlý křik a druhou nevím, protože nebyla vůbec slyšet. Měl u ksichtu hozený dva mikrofóny s fuseklí, takže nevím, co se po nich úplně chtělo, ale jeden asi nefungoval. Ani mě to ale nevytrhávalo, protože celý set mi hlavně sednul instrumentálně, kdy jsem si chviličku i sympaticky potransoval. Škoda té návštěvnosti, ale holt je občas Praha na hovno.

// 5. 4. UKWXXX + A.Maiah + Calvera v Punctu

Tenhle pátek byly všechna cool děcka v Meetfactory na Patriarchy, což by mohlo skončit průserem a já chtěl další den být alespoň trochu použitelný pro koncert v Brně, takže jsem si vybral intimně familiérní pokojík Puncta se svým skromným křtem. Šlo tehdy o kazetu Die Influencer, kterou spáchala noise rocková trojice UKWXXX (tedy Unkilled Worker eXtinction eXile eXorcism), o které jsem do té doby, jak u mě bývá zvykem, neslyšel či, jak u mě bývá ještě větším zvykem, slyšel, ale zapomněl. Sešlo se nás tam asi nějakých dvacet, ale zrovna v Punctu i takovýhle skromný počet návštěvníků nepůsobí nijak trudně. Zároveň jsem měl pocit, že všichni vědí, kam a na co přišli. Tak jsem se tvářil taky tak.

Je zvláštní, že vrchol celého toho dobrodružství pro mě byl hned první vystupující hudební projekt, tedy jednočlenné baskytarové komando Calvera. Ten to má stavěný na mechanismu loopování různých bassových motivů, které hrál naživo a vždycky si je zašláp, když chtěl přejít na jiný. Vzhledem k tomu, že konstantou takovéhoto procesu je, že ty songy pořád rostou a gradujou, tak to automaticky spadá do kategorie metod, kterou mám u hudby obecně rád. Lidsky mě pak bavily i ty momenty, kdy na svém synťáku nebyl schopný trefit rukama správný rytmus, což glosoval slovy "Sorry, tenhle song měl bejt fakt dobrej, ale neuslyšíte ho." Dobrej týpek, mám vinyl.

A.Maiah (a já se omlouvám, že Baskicko nemáme v defaultním výběru zemí při zakládání profilu kapely na Echoes) je asi taky v pohodě člověk, ale u jeho setu šlo teda především o to ho přežít. Nemyslim to nijak pejorativně, on tu tvorbu na tomhle má přímo postavenou. Je to člověk s kytarou. První píseň trvala nějakých 15 (?) minut. Skládala se z jednoho neustále se opakujícího riffu. Možná s jednou obměnou. Žádný zpěv, žádná rytmická sekce, ani doprovodný tanečníci, nic. S dalšíma peckama tam ty prsty na hmatníku občas něco poháčkovaly a v závěru dokonce to ujelo do lehkých latino-vyhrávek, ale jinak to bylo jako být zavalen kamenou lavinou. Takže mojí nadějí byla záchrana v podobě bernardýna se soudkem na krku. 

More já byl vyčerpanej po tom představení a nutně jsem potřeboval panáka, tak jsem si ho dal. A začali vystupovat UKWXXX (pokus vyhledat si je přes google vedly zejména k haldě porna), ze kterých mám největší vizuální vzpomínku na to, že bubeníkovy paličky se během vystoupení opakovaně a nekontrolovaně vydávaly do světa, na což ale on byl připravený, takže jich měl před sebou vyloženou raději širší kolekci. No a hudebně to bylo zvláštně a záměrně nenaplňující. Takovej dobře rozvrzanej, skřípavej set špinavých tracků. A ačkoli já osobně jsem se nechytal tak, jak jsem si dle domácího poslechu myslel, že se budu chytat, měl jsem pocit, že tak je to v pohodě, protože sestimsmiř. A to umím respektovat.