Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 5. 9. Aborted Tortoise + Ghoulies + Thotal v Underdogs

Ani nevím, jak si organizátorský skupiny Aww Man a Hluch Crew rozdělují, kdo si vezme v Praze pod křídla koho, protože poslední dobou mi přišlo, že mají ve své oblasti hudebního zájmu k sobě až podezřele blízko. Tím myslím to, že obě zastupují mladé kapely, ve kterých mají téměř všichni spoustu malých tetování po celém těle, na hlavě deku, na sobě košili a využívají veškerá punková adjektiva, která vás napadnou. Budu je asi rozlišovat dle toho, že u Hluchu stojí vstup tři kila místo oněch dvou kil, které až posedle drží u dveří Aww Man, ale tentokrát to může být holt tím, že jízdenky z Austrálie budou holt drahý.

Z kontinentu ve tvaru revertovaného Černého moře totiž pocházela ústřední mládež toho večera, kapely Aborted Tortoise (potracená želvička, fňuk) a Ghoulies. Doprovázeli je ale nejdříve plzeňští Thotal, kteří v pohodě určili ducha celého večera vlastním pojetím punku, kterému dali přívlastek 'microwave' (nevaroval jsem vás s těmi adjektivy?) Zatímco hlava přemýšlela nad tím, kde mají oči pátrat po těch mikrovlnách, nohy spokojeně vykopávaly do rytmu nasekaného řízného rock'n'rollolového uličnictví, kterému akorát scházelo víc lidí pod jevištěm s potřebou se trochu rozmlátit. Ale co chcete, venku vlahý večerní vzduch, teplo, nalákat dělný lid ve všední den k troše té taneční aktivity stojí prostě víc času a úsilí.

Trousilo se to ten večer jak švábi na pivo, takže to co z počátku vypadalo jak nervózně intimní akce, nakonec vyústilo v celkem našlapaný večírek, leč dle všeobecně známých tváří všude kolem bych tušil, že možná tak akorát já a osm dalších nejsme na guest listu. Na Ghoulies už to v hledišti příjemně šlapalo. Tahle punková šleha (označující se jako devo-core) má jako přidanou hodnotu v popředí stojící hráčku na synťáček, ze kterého se v průběhu hraní ozývá srandovně kolovrátkový doprovod, což je ještě umocněno tím, že ta holka, co u toho stojí, vypadala trochu jak ty strašidelný děti z filmu Městečko prokletých. Celkem mi to připomělo zvukem nedávno na Sedmičce hrající zběsilost Reactor Research Corporation, kterou toho času zastupovali taky Hluši, takže alespoň víme, kam je to vede.

Závěr, patřící asi nejtvrdšímu interpretovi, oněm potraceným karetkám, byl už již slušně vystřelenou hardcore punkovou pumelicí, na kterou se to slušně hejbalo, songy to se svojí délkou nijak nepřeháněly na úkor svý údernosti a nakonec to celý vykulminovalo tím, že dokurvili basovku. Ovšem přesto trvali na tom, že ještě by rádi hráli. Všichni ostatní, co by jim mohli půjčit svou, však v tu dobu již prý seděli ve vlaku někam do Brněnce, takže se udělala technická pauza, než se asi nějaká vyrobila. Nato se všichni vyvalili ven, kde měli cca 15 minut na to, aby se jim už zase nechtělo dolů, ale když se to tam nakonec nasoukalo, kapela je odměnila nějakýma pěti minutama dalších songů než byl konec setu! Haha, miluju to.

// 6. 9. Morbid Evils + Rato Triste v 007

Morbid Evils mi přišel jako tak úžasně degenskej název, že se mi tu středu kvůli nim fakt nechtělo zůstávat doma a tak jsem vyšplhal až na kótu 007 potěšit se pohledem na ty staré pány a jít si ustřelit hlavu nekompromisním zvukem olckůlovýho doom-sludge. Propagační materiály, které se odvolávaly ke zkušenostem členů této kapely v legendárních spolcích jako Napalm Death, Cathedral či Rotten Sound, evidentně zabraly, takže se nás tam sešlo takových dvacet, z čehož já, ve svých pětatřiceti, jsem tam byl jednoznačně nejmladší. Metal nemládne.

Mordbidním zlům předhazovali místní misantropové Rato Triste, které jsem již kdysi viděl ve strahovském sklepení společně s kapelami Sněť a Faust, kdy to trochu schytávali, protože jejich pojetí metalu je fakt někde jinde než u těch ostatních dvou prasáren. Sem však seděli perfektně. Jejich pomalý, tažený, ošklivý doom metal se švábním švitořením, schovávajícím se v drnčivé mase těžké kytary, opravdu slušně přibíjí do země a vůbec si nedělá hlavu s něčím jako univerzální líbivost. Dělá to dobrou atmosféru, když to do sebe pustíte, nicméně ten večer jsem si uvědomil, jak mi k oběma kapelám chyběl prostě kouřák.

Morbid Evils oproti těm špinavostem, které hráli, působili jako hrozně vděčný a příjemný strejdové, který maj jasně rozdaný, co chtějí hrát a jestli na ně přijde dvacet lidí nebo dva netopejři, je jim úplně jedno. Sami si pochvalovali prvotřídní zvuk, díky kterému vystavěli tak hutnou zvukovou hradbu, že by se dala rozebrat a vyvážet, přičemž hudebně občas překvapili v momentech, když to začali tak humplácky řezat, až téměř povolávali k jinak naprosto nepatřičnému pogu. Tenhle intenzivní, takřka rodinný set, mi pak v učích pískal ještě druhý den, což je to, co mi tradičně dává jen Sedmička, kam tyhle kapely zkrátka patřej.

// 7. 9. Lev Radagan + Sun of Sorrow + Stoner Toad před Crossem

Já vim, je hezky, teplo, přitom začátek podzimu, takže kdo ví, jak dlouho to vydrží a každý by si měl užívat těch posledních pár hřejivých večerů, ale já mám tak nějak stejně ty koncerty radši někde pod nízkým stropem mezi čtyřmi zdmi. Třeba to, že dvorek před Crossem má sice pódium a před ním prostor pro slušných pár stovek lidí, může být fajn když tam hrajou třeba... já nevim PSH, ale pak když tam máte těch pár desítek příznivců zkroucených kytar, tak to najednou trochu nabývá rozměrů vesnické slavnosti ku příležitosti otevření Litomyšelského krytého bazénu, kdy si tak nějak všichni posedávají u stolků s kelímovým pivem v bezpečné vzdálenosti dvaceti metrů od interpreta. Jako jasně, je to venku, tak tam alespoň za večer můžu spálit krabičku a půl, nicméně to trochu pozbývá na atmosféře. Obzvlášť když je ještě světlo.

Sun of Sorrow odpalovali již od sedmi (další strajk! v sedm končim v práci, tak mě moc neserte!), takže první dvě písně, které jsem od nich slyšel, byly na ulici po cestě od holešovického metra. Po zaplacení "dobrovolného vstupného", kdy u vstupu jse byli pronásledováni s páskou ke stolu, na kterém bylo napsáno 100 - 300 Kč, ehm, jsem pak alespoň dal pár posledních songů, u kterých jsem poměrně překvapeně obdivoval bravuru a cílevědomost při snaze přiblížit se svým zkouřeným inspiračním zdrojům. Byly tam fakt dobrý pasáže, pár chytlavých melodií a navíc to bylo takové zajímavě těžké a padavé. Interiér a pozdější čas by jim příště bodnul, líbilo.

Šero již padlo, publikum se přiblížilo opatrně již na nějakých 16,4 metrů k pódiu a začalo vystoupení Stoner Toad. Tohle pojetí kouřového rocku mělo daleko oproštěnější náladu a bylo na můj vkus možná až trošku moc rozjásané (v rámci diskurzu) a la třeba Baro Chandel. Osobně mám radši trochu víc zemitosti, co se tohohle žánru týče, takže jsem se v tom často trochu hledal. Pobavilo mě ale, že jejich basák přijel na koncert v nějakym Chevroletu, což je u žánrů, jejichž členové často jezdí z koncertů v lepším případě pronajatou dvanácettrojkou, v horším sanitkou, docela pobavilo.

Mexičtí Lev Radagan vypadali jako uniklé exponáty z Náprstkova muzea a bylo jasné, že se zde minimálně bude na co dívat. Zvířecí lebečky, náhrdelníky ze zubů, kožené bederky, malůvky na obličejích, misky, ve kterých se pálil jakýsi vánoční smrad či vysoké rituální bubny. Hlavní atrakcí večera však měla být ona kytara vyrobená ze skateboardu. Na tu se nehrálo celou dobu (a i když, tak jen přiznaně hendrixovské vyhrávky), ale rozhodně si to píšu do binga, že jsem konečně něco takového viděl. Já měl ale nejradši, když opustili bubínky, mrdli skejt někam, polili se vodou a začali tam mastit pořádně vodpíchlej kytarovej rauš, ve kterým dost dobře věděli, co dělají. Jasně, jeli to na můj vkus trochu moc do "make some noise" show s tleskáním a gestikulací, ale dobrých riffů tam bylo podstatně více, takže jsem nakonec byl docela spokojenej parchant.

// 21. 9. She Wants Revenge v Lucerna Music Baru

Kalifornští She Wants Revenge jsou takovou mojí guilty pleasure, za jejichž okupaci mých playlistů se tak trochu stydím. Jsou totiž v něčem strašně slizký a z jejich hudby vyloženě zní pokus o znásilnění spící holky s upřímným přesvědčením, že se jí to v půlce začne líbit. Ona ta slimáckost k tomu post punku vždycky trochu patřila, ale tady je to ještě vytažené tím hlubokým bezbarvým hlasem, vzhledem interpretů a texty, které, jak jsem trefně zaslechl, "jsou tak debilní, až jsem byl přesvědčený, že jsou to Francouzi". To, že tahle kapela ještě hraje, mě zaskočilo natolik, že jsem zprávu o jejich pražském koncertě bral spíše jako špatnou. Nemůžu totiž nechat jen tak ladem ležet kapelu, jejíž desky si zkrátka jednou měsíčně spokojeně sjedu (ačkoli se zataženejma roletama), zároveň jsem se nedokázal zbavit pocitu, že to bude spíše smutná podívaná na kdysi relevantní padesátileté strejce, které bude pod pódiem podporovat nepočetná skupina o jen dekádu mladších zastydlejch realiťáků, kteří před dvaceti lety poslouchali Rádio 1.

Několikrát jsem proto musel zkontrolovat, že jsem na správném místě, když jsem sledoval skupiny sotva zletilých gotiček plnících sál k překvapení mému i samotné kapely. Moje teorie o tom, že ji někdo musel nedávno oživit skrze dobré využití nějaké jejich písně v jakémsi aktuálním seriálu se nakonec ukázala jako pravdivá, protože údajně jejich song Tear You Apart rozdrnčel jednu epizotu úspěšné série American Horror Story. Dobře jim tak. Akorát chudáci barmani ten večer asi zkontrolovali víc občanek než udělali drinků. She Wants Revenge jsem vždycky vnímal jako duo, takže jsem byl zvědavý, co na tom pódiu chtějí dělat v pěti lidech. Jejich muzika byla vždycky totiž celkem minimalistická, v zásadě založená na dobré base a chytré melodické lince. Upřímně jsem to ale v průběhu koncertu trochu zapomněl sledovat, protože mě více zaujalo, jak zkrátka taková kapela pořád dobře funguje v roce 2023.

Nezačít koncert písní Red Flags and Long Nights by byl samozřejmě holý nerozum a z reakcí publika jsem překvapeně vyrozumněl, že nejsem sám, kdo si to myslí. To přelomení kytarový linky v 1:08 je věc, na jejíž bázi jsem koneckonců tehdy kapelu vyhledal a začal poslouchat. Takhle jednoduché to mají. Když ale navázali starším hitem These Things, začal jsem mít obavy, zdali nevystříleli všechno střelivo hned takhle zjara večera. S potěšením jsem si v průběhu koncertu připoměl, kolik vlastně mají vážně dobrých songů. Pomohla tomu určitě i ta zvláštní osmdesátková atmosféra v publiku, ale nakrásně jsem do toho jejich světa zaschlým spermatem zasmrádlého pokoje plného zmačkaných papíru se špatně rýmovanými vyznáními lásky vplul. Kapela nebyla nijak zvlášť komunikativní ani nepředváděla žádné kotrmelce, protože se to k jejímu projevu nehodí, takže pokud si někdo stěžoval, že to zahráli takzvaně "na Kodyma", tak to nepochopil. I přesto si nemohli odpustit překvapenou poznámku ohledně průměrného věku v hledišti, což implikuje, že v jiných zemích mají pod pultem jinou demografii a mě by zajímalo, co se skrývá za tím, že v Česku to má tak mladou základnu. Určitě něco nechutnýho. Lišky vykutálený pak přesně věděli, jak na dav lidí ztěžklých černýma šminkama zaútočit, když odpálili cover Spellbound od Siouxie & the Banshees. Moje vnitřní gotička plakala nadšením a věděla, že ty oční stíny už si ten večer nespraví.