Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Číslice "12" zdobí emblém západočeské akce Eternal Hate Fest, která každoročně hostí zvučná jména z tuzemské i zahraniční scény. Pořadateli Beheritovi tímto patří velký dík a obdiv zároveň, neboť dramaturgie koncertu má opravdu co nabídnout. Původně avizovaných jedenáct kapel se ořezalo na deset dorazivších spolků (odpadla skupina Inborned Lycanthropy) spadajících téměř výhradně do blackového žánru. Toto společenství pak utvářelo ještě větší peklo, než kterým bylo smažení se v rozpáleném areálu pod nýrskou sjezdovkou.

Od loňského ročníku lokalita doznala mnoha proměn. Výrazným plusem je nová budova se sociálním zázemím a pak prodloužení podia směrem dopředu, kde dříve byla nepraktická mez. Celé parkoviště a vstupní prostor byly rázem prosvíceny, když zdejší stromy musely ustoupit asfaltu a zámkové dlažbě. Na čepu byly avizovány dobroty z pivovaru Belveder a Kout na Šumavě, takže nebránilo nic k návštěvě.

Na druhou stranu posádku, se kterou jsem na fest jel, zbrzdil citelný dozvuk pátečního večera Festu na konci světa, který se již potřetí konal v Kašperských Horách. Na tomto místě bych se proto rád omluvil kapelám, které jsem z tohoto důvodu nestihl, jelikož náš vůz na akci dorazil chvilku před šestou hodinou, přičemž akce byla již v plném proudu. Jmenovitá omluva míří za 1000 Bombs, Draco Hypnalis, Wyrm a Kraake.

Jak již bylo řečeno, v areálu jsem se objevil krátce před šestou hodinou večerní, kdy svůj set rozjížděla Panychida. Zprvu jsem kapelu moc nevnímal a spíše se věnoval očumování prostoru kolem, ale pak se oko přeci jen zastavilo na podiu, kde z kapely stříkal pot a svižný pohanský metal. Panychida je ve slušné formě a pevně doufám, že si nějakou energii ještě schovají na post-letní turné s Infernem a polskou Arkonou. Set předvedli skvělý a divoký, přesně takový, který se na pohanskou smečku z Plzně hodí. Průsečík tvorbou od starší k novější mi přišel vhod. Třeba taková Moon, Forest, Blinding Snow je naživo opravdu parádní kus. 

Pak se na podiu uvelebili pekelníci z Itálie Kaiserreich, do tohoto okamžiku pro mne zcela neznámý pojem. Pánové svou hudbu prožívají tak, jak si mrav žádá, ačkoliv mi kostým zpěváka přišel až trochu přehnaný, takový Kredlovský. Navíc předvedená hudba kolísala. Byly momenty, kdy jsem si kapelu užíval a naopak chvíle, kdy pozornost padala do prázdnoty. Asi v půlce svého prostoru vyrukovali hudebníci s coverem Black Metal Ist Krieg od Nargaroth, čímž zvedli vír prachu pod podiem a pozornost snad všech přítomných. Po této písni jsem se ještě chvilku snažil bedlivě vnímat blackovou smršť, ovšem zájem pomalu upadal.

Morbivod a Trollech byla kýžená injekce. Konečně jsem si mohl i v duchu zabroukat nějakou tu líbivou melodii a v paměti odříkávat texty. Trollech jsou jistotou českého blacku a kdykoliv jsem je někde spatřil (a že je to celkem umění, neb nijak často nevystupují), vždy jsem byl patřičně spokojen. Samozřejmě že by se našly songy, které bych ještě uvítal, ale to by musel celý koncert činit dobré dvě hodiny. I v tomto čase došlo na písně jak z novějšího, zlomového alba Vnitřní tma, tak i z dob starších. Vystoupení se samozřejmě neobešlo bez letitého fláku Ve stínu starých dubů, kterým se kapela loučila.

Pravé zlo přivezli Sekhmet. Pyrotechnicky náročná kapela, kterou z každé strany hlídal jeden hasič, spustila svižný raw black metal, jež v tuto chvíli více čerpal ze starších alb. Jen v pár případech došlo na skladby nové, z poslední desky. Krom toho došlo i na dva covery. Opravdu výtečný zážitek, jak po stránce hudební, tak vizuální, neboť kromě zmíněných ohňů si zpěvák kapely sehrál i menší divadélko se samotným Ježíšem, kterého po nějaký čas trýznil a hanobil. Do slušně odvedené show si však ještě připočtěte razantní hru bicích (naprosto kulometná palba) a množství vynikajících riffů. Už nyní předesílám, že tohle byl vrchol večera.

Vrcholem sice měla být až francouzská úderka Ad Hominem, ovšem předcházející Sekhmet dle mého nepřekonali. Na frantíky jsem se opravdu těšil a soudě dle davu jsem nebyl sám. Co se však bohužel v minutách čekání na intro stalo, bylo dost degradující. Šlo o zvolávání jistého hesla a máchání pravic vzduchem. Tato gesta vycházela zejména z hloučku německých fanoušků, kteří si toto počínání ve své vlasti dovolit nemohou a tak se patrně vybuřují u nás. Nastal okamžik, kdy vzduchem létala otázka, kam až tohle zajde. Frontman kapely Kaiser Wodhanaz však zaujal rozumný postoj a po pořadateli Beheritovi dal vzkázat, že pokud se budou fanoušci jakkoli politicky projevovat, skupina své vystoupení ruší. I Beherit se netvářil zrovna nadšený z toho, co se děje pod podiem. Po chvilce naštěstí již poklidného čekání se konečně rozeznělo intro.

Kapela šoupla do davu dávku silného black metalu válečné kadence. Sice jsem se těšil na pár vybraných skladeb jako třeba ZOG Is Dead z dosud poslední výborné řadovky Dictator (na kterou nakonec nedošlo), ale naproti tomu se mi dostaly jiné a rozhodně ne slabší skladby. Svižný a řemeslně zvládnutý black metal podával jednu nálož za druhou. Největší běs pak patrně sklidila šlapavá záležitost Arbeit Macht Tot, při níž Kaiser propůjčil fanouškům mikrofon, ale jen na okamžik, aby si dav název skladby nepřekřtil. Když pominu incident, kterak Kaiser lynčoval nežádoucího fanouška na podiu s neetickými projevy, a situaci, která celému koncertu předcházela, dostanu fajnový zážitek pro klasického black metalového posluchače. Úderná kapela s důrazem na naléhavost svých pasáží předvedla i naživo skvělou muziku a v rámci možností jsem byl spokojený.

Do černé noci jako poslední skřehotal italský one-man projekt Funeral Fog a sloveso skřehotal nepoužívám jen tak nahodile. Šlo o undergroundový depresivní black metal, který však měl trochu žalostnou prezentaci. Jelikož k sobě Nittalopia nemá žádného dalšího hráče, byly veškeré nástroje puštěny ze záznamu a samotný aktér živě pouze zpíval. Prvotní dojmy byly silně mučivé, neboť muzika byla utlumena a přes celý areál se nesl spíše jen výrazný rykot. Teprve po chvíli se podařilo zvuk jakž takž vyvážit, ačkoliv i tak scházelo "kapele" na dynamice. Tři čtyři skladby jsme ustáli, ale pak byl zavelen odjezd.

Po stránce organizační nemám jedinou výtku, žádné dlouhé fronty u občerstvení, žádné fronty na hajzlíky, skvostný výběr distra (vinyly, CD i MC ve vyváženém poměru), přívětivý areál a v neposlední řadě převážně slušný zvuk (zde však hlavní úlohu hrálo stanoviště poslechu). Nebýt několika tupých fanoušků, byla by celá akce za sto bodů. Odrazen však nejsem, a pokud to zase vyjde, rád se stavím i za rok.
 

Za použité fotografie patří díky kolegovi Darkangelovi z Mortemu.