Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ocitnout se v jádru tohoto bláznivého dění je v posledních letech jednou z mých jarních priorit, která bývá dlouho dopředu zajištěna zakoupeným lístkem a v rodinném kalendáři vyznačena obráceným křížem. Protože všechno vyšlo báječně i letos, nastoupil jsem v pátek 20. března dopoledne do přistaveného vozidla a ve stejné tříčlenné sestavě jako loni jsme volní jako ptáci dali Brnu své dočasné sbohem. V Písku nás o pár hodin později přivítalo slunce, dřímající vágusové na lavičkách a … ledový pohled paní recepční z hotelu Bílá růže. Taková krajinka v zimním hávu to byla, úplně mě ten její chlad uhranul, že jsem bez reptání vysolil jakousi zálohu, že nebudeme na pokoji dělat tohle a tamto, seznam zákazů a pokynů se slušně natáhl, až mi z toho vyhládlo a půlku jsem zapomněl. Pak jsme zapadli do restaurace U Reinerů, kde jsme do sebe nasoukali guláš s pětima a pár piv a jak se čas nachýlil do rozhodného bodu, vyšli jsme přes park vstříc našemu heavy metalovému štěstí.

V Divadle Pod čarou bylo krátce po třetí hodině ještě poloprázdno a dýchatelno a mezi ostrůvky prvních hostů bylo snadné najít si cestu k baru nebo jen tak nezávazně korzovat prostorem a pokukovat po vystaveném zboží. Na dvorku se dokonce dalo posedět, aniž by si na člověka sedl někdo další. Festivalové dění teprve běželo na volnoběh, ale to se o pár desítek minut později mělo změnit. Úderem čtvrté hodiny vstoupili na pódium slovenští Cmÿter a možná se ani nestačili podivit, jak hojně se zaplnilo hlediště. Zvědavost, s čím přijde nová naděje našich východních sousedů se mísila s nedočkavostí, co předvede vlastně úplně kdokoliv; mám totiž pocit, že hlad po živé muzice se tady ozývá rok co rok dřív. 

Cmÿter ho za svých 25 minut prostoru ukojili určitě jak nejlépe mohli. Neučesaný a svižný heavy metal řízně hnaný dopředu spolehlivým bubeníkem připomínal rané Running Wild a vůbec celkově dávnou minulost jako vystřiženou ze starých kazet, na kterých mnozí z nás kdysi objevovali kouzlo žánru. Zpěv to ale odkláněl spíš někam ke Třem sestrám a moc se neměnil, na což se mi nepodařilo si zvyknout, stejně jako na to, že procítěně zahraná kytarová sóla zapadla ve zvuku všeho ostatního.

Následující Zepter si kromě zvýšené pozornosti vysloužili i pár narážek na své jméno, které v nejedné dříve narozené hlavě vyvolalo vzpomínku na teleshopping. Rakušané jakoby tušili, v čem jsme zamlada tvrdili naše kuchařské mistrovství a když ne hrnce, tak přivezli aspoň hezké nerezové logo zavěšené v řetězech. V pódiové show Zepter zastínili své předchůdce živelnějším a uvolněnějším projevem, když přidali na pohybu a komunikaci. Kytarovými tandemy dali vzpomenout na mejdnovské gró, které prostupovalo jejich skladby jako přísný dohled trenéra na první kroky svého svěřence. Představení letošní debutové desky mělo plynulý průběh, na silnější vzruchy ale bylo třeba si ještě chvilku počkat.

S nástupem kapely Aquilla přišlo první výraznější jiskření a intenzivnější tlak na chlopeň. Náladě prospělo, že Aquillané vytočili otáčkoměr do speedmetalových hodnot a sílu některých refrénů podpořili více vokály, až se z nich doslova a do písmene kouřilo. I když to byl někdy jen krátký štěk nebo úderné heslo, ve čtyřech hlasech to člověka přimělo k poslušnosti. Riffy se v palebných formacích dvojšlapky hrnuly z hmatníků kytar útočně vpřed (Saviors of the Universe), ale občas nás to zaneslo do opačného konce mlhoviny, kde kapela křísila heavy rockového ducha (Plunder & Steel). Popravdě ani by mě nenapadlo, že s něčím takovým přijde družina z polského kvadrantu galaxie.

Denní světlo se pomalu ukládalo k odpočinku, ale byli to především Morax, kvůli nimž potemněla nálada a ustalo křepčení. Přítmí se přes kouřovou clonu a venkovní osvětlení sotva dostalo ke slovu, naopak zadumané melodie a volnější tempo ovládly prostor s přehledem a i z dramaturgického hlediska to byl záslužný tah. Morax se nejednou odvázali k rychlejšímu výpadu, až řepy lítaly - vždyť na kovanou doomařinu tady byli jiní koně -, ale z jejich hudby vyzařoval klid a pevnost heavy metalového majestátu. Naživo mě napadlo přirovnání ke Crypt Sermon, s pozdějšími poslechy alba The Amulet (a že jich už mám za sebou sakra hodně) to slyším spíš blíž k Portrait, starým Judas Priest nebo Night, kdyby na ně padl těžký splín (ne že bych jim to přál - nová deska by mně stačila). Každopádně platilo, že kapely se s poslušnou vzestupností překonávaly, aniž by to mělo pachuť závodního klání. Cítil jsem se jako čerstvá houba, která hltavě nasává hudbu a pivo a žije naplno, dokud nepojde na plíseň.

K vlastnímu zániku jsem měl daleko i u koncertu německých The Night Eternal, do něhož jsem vkládal nemalé naděje díky albu Fatale, kterému jsem jako jednomu z mála věnoval trochu času ještě před festivalem. Že jde o první velké jméno večera, potvrdil úbytek vzduchu v hledišti i nově nabytá jistota ztráty území při odběhnutí pro pivo nebo na záchod. Poloprázdný kelímek s potenciálem vyřešit obojí na místě mě ale uklidnil, a tak jsem mohl nerušeně sledovat, jak to The Night Eternal umí rozpálit naživo. Zpěvák Ricardo si to hodně užíval a byl ho i plný zvuk. Specifickou barvou hlasu dodával skladbám gotický šmrnc (podobně jako ten chlápek z Unto Others), naživo samozřejmě jen v jedné vrstvě, zbytek bylo potřeba si domyslet. Na Fatale se dostalo v očekávané míře, zaznamenal jsem songy In Tartarus a Prince of Darkness, došlo i na mou oblíbenou Stars Guide My Way, i když čekal jsem ji spíš v závěru a ne v první části show. To jsem si ještě nestihl pořádně zvyknout na celkový zvuk, který se ne a ne vyhrabat ze sklonu slévat se do jednoho proudu s vyčuhujícím Ricardem. Částečně to vyplynulo z charakteru skladeb, které jsou (ač si třeba právě Fatale pouštím rád) svou náladou a nálehavostí tak trochu na jedno brdo. V živém provedení se to potvrdilo. Dostatečně nasycen a mírně obezdušen jsem se rozhodl obětovat poslední okamžiky a vydat se v zájmu okysličení těla na čerstvý kouř vzduch, ale líbilo se mi to, fakt že jo.

To už se někde v zákulisí chystal robustní náklad těžkých riffů. S nástupem Procession se otevřela nová majestátní kapitola, která hřměla mocně a živelně. Vtloukat takové velké hřeby do hlavy mohlo s blížícím se koncem produkce působit jako pobídka ke zdřímnutí vestoje, ale myslím si, že se to nikomu nepodařilo (chlápek v poloze “nedopsaná sms” byl v křesle v limbu už před hodinou, toho bych nepočítal). Zvukově to bylo nejlepší vystoupení z pátečního programu. Všechny důležité faktory se sešly ve vzácné shodě a umožnily Procession zazářit. Zpěvák a kytarista Felipe předvedl fantastický pěvecký výkon a ani k tomu nepotřeboval tolik reverbu, kolik se tady běžně fasuje. Řekl bych, že i to přispělo k čitelnosti zvuku, stejně jako podstata kapely zakotvená v mantinelech dřevního heavy/doomu.

Procession se prezentovali energicky a nejednou to začalo pod pódiem spontánně vřít, přitom s rychlostí jsme se nedostali dál než k hranici středního tempa (When Doomsday Has Come). S upřímným zaujetím kapela obtahovala svůdné křivky svých skladeb dobrou hodinu, aniž by to působilo unavujícím dojmem. Jediné co trochu uspávalo, byly začátky skladeb puntičkářsky odklepávané na všechny čtyři a přísně pomalu, ale mám takovou teorii, že to hoši dělali schválně, abychom si z kalichu doomu přihli až do samého dna. Což jsme učinili a chutnalo to báječně!

Závěr dne tradičně patřil legendám žánru, které vrchol svých kariér zažily v dobách, kdy kníry některých z nás nosili teprve naši otcové. Na lov kultovních partiček jsou místní organizátoři specialisté a už několikrát se jim podařilo vytáhnout z nedozírných vod metalového undergroundu pořádného macka. Kapelu Liege Lord ulovili až na druhém konci Atlantiku a určitě to nebyla snadná číhaná, přestože jim to před pár lety už jednou vyšlo. Liege Lord jsou ponořeni hluboko a jen v nepravidelných intervalech vyplouvají na hladinu nadechnout se, aby svou apatií náhodou neskončili břichem nahoru definitivně. 

Nejaktivnější byli v druhé polovině osmdesátých let, kdy postupně vydali tři alba, s tím posledním se ale jejich kreativní stroj zadrhl. Od vydání Master Control uběhlo už nějakých osmatřicet let a že čas nezastavíš, o tom se dalo přesvědčit i při pohledu na zpěváka Joea Comeaua, který se za ty roky krapet zakulatil. Na jeho pěvecký výkon to ale nemělo žádný neblahý vliv, naopak byl akční a energií z davu viditelně napumpovaný. Úkol zněl jasně - po tíživém pochodu dlouhého procesí to pro dnešek ještě naposledy pořádně rozhýbat. Pod pódiem se strhla mela a přestože se Joe na skokany netvářil moc přívětivě, pár si jich na místním rybníčku z rukou šťastně zasplývalo.

Liege Lord do nás přišli nasázet ten jejich speed metal staré školy pěkně poamericku - sebevědomě a nekompromisně. Silná sestava muzikantů nemohla dopustit nic jiného. Zezadu to bravurně jistil Frank Gilchriest (jinak Riot V) a - jak jsem zjistil až později doma a málem si z toho stříkl do trenek - ten chlápek za basou s výrazem kouče od Teda Lassa byl Joe DiBiase, tedy první basák Fates Warning. No ty kráso, svět je malej! Nejvíc mě potěšily skladby z Master Control - Feel the Blade, Rapture a titulní věc, která uzavírala hlavní program. Ta měla jako ikonický song od Liege Lord dle očekávání drtící dopad a ohlušující odezvu. Jiskru naděje vzbudila skladba Hypocrisy jako příslib možných věcí budoucích. O těch jsem si ale mohl nechal už jenom zdát, protože pohár mé únavy dosáhl krátce po půlnoci kritické rysky. Sbalil jsem si svých pár švestek a poslední zbytky sil vložil do cesty na hotel.

O sobotě zase jindy...

Fotografie použity s laskavým svolením Oskara (celá galerie zde), díky!