Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsme s kolegou Sarapisem sbírali koncem března materiál pro text, který by shrnoval odhady dopadu koronavirové karantény na živou hudební scénu, většina respondentů z řad klubů se shodla na tom, že jakákoli finanční pomoc sice rozhodně nesmrdí, nicméně dotovat prázdný klub je ze své podstaty poměrně depresivní hobby a jako nejdůležitější formu podpory vnímají zejména návrat hudebních fanoušků zpátky pod pódia poté, co celý ten průser odpadne. Ha! Pamatujete na ty doby naivního mládí, kdy se počítalo s tím, že tak nějak přežijeme jaro, pak se vše vrátí na starou kolej a my doženeme ztracená léta? Teď je konec srpna, kašlající přibývají po stovkách, nikdo moc neví, jak bude vypadat další měsíc a než se s radou obrátit na nějakou výkonnou moc, to by se jeden snad dal raději na náboženství. V tomto nesnesitelném období všeobecné chytrosti a předvídavosti zahřeje na hrudi vědomí toho, že podzemní hudební scéna namísto keců aktivně maká na svém zachování, a to těmi prostředky, kterými by měla: pořádnym hudebním bordelem.

Promotérská skupina Kreas Promotions, jejíž oficiální popis aktivit zní "Promoting assholes; Underground filth (not Danny)" zasvětila své letošní aktivity do benefičních koncertů pro kluby, které dle nich dávají smysl a čínská brebera je posílá do úvěru. Vytvořili tedy program akcí zvaných Infúze, jejichž výtežky jdou přímo oněm prostorám. Není snad potřeba připomínat, že za tuto bohulibou činnost, která jim rozhodně bohatství a spánek navíc nepřinese, si zaslouží totální lázně a já doufám, že si na ně dějiny vzpomenou. V pozadí by neměly pak zůstávat ani kapely, které do těchto večírků jdou s nimi, protože pro zlato to nejspíš nedělají.

Toho večera jsem navštívil již čtvrtý díl Infúze, který se odehrál v legendární strahovské Sedmičce, která minulý rok oslavila 50 let, přičemž k tomuto výročí připravila koncertní program, ze kterého se mi mnohdy ani nevyplácelo se odtamtud vracet domů. V mém malém srdéčku si klub vysloužil svůj vlastní krychlový centimetr, takže když jsem se po předlouhé době zase blížil k oněm schodům do temnoty, připadal jsem si jak Pavel Bobek na cestě vstříc svému rodnému domu. Potěšující byla již skrumáž před vstupem, kdy jsem byl připraven spíše na akci pro 30 věrných a místo toho hloučky venku čítaly více lidí, než když dole hrají mnohdy známější zahraniční kapely. Holt léto bez festivalů, volné víkendy, prázdniny i ten pocit dobrého skutku, to všechno bezpochyby hrálo svojí roli. Onoho večera nás čekaly tři tuzemské kapely - Faüst, Sněť a Rato Triste. Celá tato sešlost byla pak žánrově členitá. Dočkali jsme se jak thrashe (Faüst), tak deathu (Sněť) nebo sludge (Rato Triste). Však také rozsah motivů na tričkách návštěvníků se také pohyboval od Manowar po Current 93.

Sotva jsem vypálil stopade na vstupu, už začaly dole sekat první riffy Faüsti a já si začal připadat jak někde v zahulenym metalovym pajzlu na začátku 90. let. A to nejen díky tomu, že kapela tuhle olckůlovou iluzi hudebně, a koneckonců i vizuálně, buduje celkem zdatně. Bylo to i  tím, jak od prvního songu, když ještě pavouci v rozích klubu nezalezli do děr, už banda mániček s pyramidkovými nárameníky rozjela sterej dobrej mosh. Okolním sledujícím, kteří si pak plánovali třeba ještě alespoň dopít lahváče, nezbylo než pokrčit rameny a přidat se ke společnému veselí. Co taky na pravověrnej starej dobrej thrash, kde dvojšlapka s kytarovym sólem dává guten tag. Energie byla nakažlivá a zdaleka se nehrálo na to šetřit se na poslední kapelu. Faüst až do posledního, relativně relaxačního songu, jeli tvrdší školu a to zejména ve vokálech, ve kterých se střídali basák s kytaristou a jejich hrdelní nenávist občas ujela do docela jiných metalových žánrů. Sám nejsem nějaký threšař, nicméně naživo mě to jednou za čas dost baví a jejich tak akorát dlouhý prostor pro vyjádření jsem si užil. Chlapcům 11. září vychází album, takže bychom je pak mohli vídat koncertně častěji a milovníkům žánru bych rozhodně doporučil vyhodit na ně jak nějakýho stováka, tak i kopyto naživo.

Skočná nálada přetrvala i pro následující Sněť, kterou asi představovat aktivním máničkám je poměrně zbytečný. Tahle neurvalá pětice chodících chlejvů za poslední dva roky podniká důsledný turismus po pódiích, často ve formě předkapel a vytvořila si za tu dobu již zaslouženou základnu. Však nebývá obvyklé, aby zpěváci kapel, jejichž diskografie čítá jedno demo s názvem promo dostali od posluchačů hlasité přivítání jak zavedený hvězdy. Kdo si myslel, že se situace před pódiem umravní a zúčastnění vymění okopávání kotníků za statické větrné mlýny, mohl leda smutně pokynout hlavou, protože vzhledem k tomu, že se Sněť nezabývá pouhým povinným sypáním, nýbrž nejednou střihne taky nějakou skočnou pasáž, nemuselo se čekat dlouho a v klubu bylo opět na chcípnutí. V ideální situaci před kapelou, kdy bylo místo jak pro solidní kotel, soukromou hrozbu či jenom klidné rozjímání nad lehkostí gangrény, si bylo možné pak užít prakticky přímý kontakt s interprety. Koneckonců přepadávání fanoušků přes rantl deseticentimetrového pódia je specifikem Sedmičky a i já jsem zde nejedenou skončil s hlavou v kopáku. Tomu u Sněti naštěstí zamezoval rozvitý personál pěti členů a vokalista, většinu času narvanej držkou téměř mezi posluchači. Co to okecávat, Sněť zase naložila hrozně a fakt mě ten její set tankuje. Na podzim hodlají rozmlátit nějaký nahrávací studio, tak jsem zvědavej, jak to bude fungovat poslechově, každopádně kazeta nebo vinyl půjdou domů ze zásady.

Nastupující Rato Triste docela dost upravili náladu večera. Jejich pojetí trýznivosti spíše vychází z poničeného vnitřku než z osolené rány. Však se také museli trochu uklidnit i rozskotačení thrašeři vpředu, než jim došlo, že tenhle set už rychlejší nebude a poslušně začali všichni níže a níže sklápět hlavy do umělé mlhy v rytmu sludgového strádání. Rato Triste zněli jednoznačně nejsoučasněji. Jejich jednoduchá, depresivní a repetetivní ubíječka neskýtala příliš optimismu, ale zato zkušeně hypnotizovala a zabodávala háčky zejména perfektním vokálním projevem a radikálním minimalismem. Zkrátka jen kytara, vokál, bicí a mlha. Mnohým ten ostrý přelom od předchozích kapel nesedl, ale mé vyčerpané mysli to zaseklo perfektně a když pak jejich set skončil, připadal jsem si, jako by mě někdo probudil fackou z temného laudanického snu.

Když jsem se pak vypotácel ještě trochu vyjetý ven před klub, prohodili jsme pár slov s dalšími návštěvníky koncertu, ze kterých vypadlo, že jsou teprve ročníky 2003, což mě tak nějak potěšilo, protože keců o tom, jak metalový komunity stárnou, jsem slyšel už dost. Už jen tričko Tool na jednom z nich napovídalo, že nic není ztraceno a štafeta jede dál. A když jsme u těch dobrých zpráv, tak celá tahle obskurní benefice vydělala Sedmičce 13 táců, takže to má smysl. Další Infuze, tentokrát v klubu Underdogs, proběhne 7. listopadu, seznam kapel je našlapaný, takže mi přijde jako dobrý nápad tam být. Jak totiž pravil kotelník Václav: "Má to cenu".