Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Atmosféra v Boru byla tuhle neděli podivná. V sedm večerních kolem baru a u stolů posedávaly taky dvě desítky lidí, většinou mlčely nebo mluvily šeptem, mnoho z nich hlavu v knížce nebo časopisu a ostatní poslouchali reprodukovanou muziku. Avizovaný začátek po sedmé se tak úplně nezdařil, zkoušela se rošáda s pořadím vystupujících, nejdřív malá, pak velká, aby ve výsledku zůstalo vše tak, jak bylo původně plánováno. Štafetu ponurosti převzalo duo Strangers in the City, mladý pár s pro mě utajeným pojítkem, mimo toho uměleckého, a večer nenásilně začal. Hráli jednoduše, hráli krátce a hráli krátké skladby. Dvě kytary, hromada efektů pro tu akustickou, dva vokály, angličtina, kterou bych klidně počeštil, a lehce mrazivá atmosféra. Ne, myšlenky na Immortal nechme odpočívat, to spíš při pohledu na pódium, na drobounkou dívenku a na zaujetí obou pro své písně na mě padala taková zvláštní nálada.

V té chvíli jsem se pozvolna začal smiřovat s faktem, že dvojice na pódiu bude toho večera maximum. Torr neboli Unkilled Worker si vystačil sám, pokud za ono „sám“ můžeme dosadit dvojici kytar, foukací harmoniku a tragikomickou projekci na vlhkou zeď Bora. Tenhle velkej chlap, v prostorách klubu sympatický a srdečný, během setu maximálně soustředěný a neúnavně bušící do strun, působil dojmem zvířete zatlačeného do kouta; chvíli se hroutil sám do sebe, ale většinou útočil a na okolí nebral ohled. Vlastní výpověď, vlastní touhy, vlastní svět, ale bez problému přístupný pro toho, kdo stojí o krátkou návštěvu. Hrál z nové desky, možná i z té starší, ale popravdě, v tu chvíli na tom pramálo záleželo.

Projekt Dany Schechter Insect Ark patří k těm méně přístupnějším, ale byl to právě její úsměv, který mě uvítal v Boru, a neřekl bych, že to bylo jen kvůli zájmu o její poslední desku. Její vysvětlení, že ty desky převezla přes Atlantik v tom kufru pod stolkem, jsem si pro jistotu a s ohledem na moje pomalé anglické chápání nechal zopakovat, ale nakonec jsem pochopil. A vážím si toho. Té desky, samozřejmě. Její vystoupení bych shrnul asi tak – na jednu drobnou ženskou dost slušnej bordel. Hromada elektroniky, baskytara, lap steel kytara hraná slide technikou a projekce Kubrickova vesmírného opusu. Atmosféra temná, těsně doléhající na přihlížejícího našince, pohyb kolem sebe možný, ale uvnitř těsno a pusto. Takový malý, do sebe skrčený človíček. Kde se to v té ženské bere, těžko říct, mimo těch pár čtverečních metrů prken působí dočista mile, ale jak se zhasnou světla a zazní první noise skřípot, stává se někým docela jiným. Na závěr jeden přídavek, malé mávnutí ručkou a opět ten roztomilý úsměv. Konec, padla.

Večer se protáhl a zbývalo vystoupení Teclo, které jsem vidět mohl, ale ráno do práce vstát musel. Nebylo to moje rozhodnutí, prostě jsem odešel.

Autorkou fotografií je Andrea Petrovičová, celý fotoreport najdete zde.