Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Insect Ark na svém novém albu přemístili kulisy a rozhodli se odehrát naprosto jiný scénář, než jsme byli zvyklí. Jestli je to vývoj k lepšímu nebo ztráta dobytých pozic, to si musí každý vyhodnotit sám. U mě je to tak, že si s novým albem moc nerozumíme. Nad touhle recenzí jsem se opravdu slušně zapotil a nemohlo za to pouze teplé počasí za oknem. To mé předpoklady zase jednou dostaly pěkný záhlavec a z očekávané laskominy se vyklubalo podivné cosi. Ano, Insect Ark nepatří ke kapelám, které by dávaly posluchači cokoliv zadarmo. Sžít se s jejich světem chce trpělivost a vyrovnaný klid. Můžu říct, že to první jsem při poslechu novinky do mrtě vyčerpal a klidu jsem taky nenabyl.

Album Raw Blood Singing vyšlo v červnu letošního roku a jestli se dá o nějakém nedávném díle říct, že mě vykolejilo, tak je to rozhodně toto. Nejde o zásadní křižovatku, na které by se mé vnímání se směřováním kapely rozešlo pod úhlem 90 stupňů, ale rozhodně podkopalo základy mého pochopení. Kapela se rozhodla napínat tětivu času do nebezpečné tenze a hudba nyní plyne tempem skoro funerálním. Dominantním znakem jsou dlouhé zvukové plochy bez důležitých vln, které svým hypnotickým účinkem devastují příčetnost. Umírat by se při tom dalo, žít ztěžka.

Kapela se na novince zřekla dynamického pnutí, které její hudbu dělalo nepokojnou a lákavě živočišnou. Místo toho se ponořila do bahna těžko se vyvíjejících zápletek, na které musíte mít vyladěnou trpělivost. Nosným pilířem se stal pomalý doom, varianta drone metalu, který se potácí v krajině zvukových hlubin. Zatěžkané kytary dovedně tvoří masivní stěny zvuku, před kterými se přikrčíte v předtuše pádu, ale mezi nimi leží ruiny pobořených možností. Skladby jsou hodně dlouhé, ale v jejich náplni chybí hodně důležitých prvků. Mezi výraznými prvky se nachází spousta obyčejných sutin, kterými se člověk musí prokousat k něčemu dalšímu. Často jsem měl dojem, že se stroj zastaví, vypne se a celé to skončí bez rozuzlení. Nový úder do strun zapůsobí jako první nádech života, který po pár sekundách zase končí. V tomto nastavení se čas táhne jako sopel a pozornost upadá. Rád bych vytáhnul silné karty a upozornil na jejich hodnotu. Ony tam jsou, ale těžko se vytahují ze sáhodlouhých minut hudebního hluku. Každý si na ně musí počkat, ale takový poslech ztrácí smysl.  

Z celé desky mám pocity prodlužovaného utrpení, kterému chybí směr a oproti minulým deskám jde o dost zásadní změnu. Významnou roli v tom bude určitě hrát to, že Dana se dala dohromady s Timem Wyskidou a jejich společná práce tak logicky vypadá dost jinak než ta dřívější, na kterou jsme byli zvyklí. Současně i vydavatelství Debemur Morti má k jejich nynější formě blíž než kdysi. Musíme to tedy brát jako novou kapitolu v životě Insect Ark, ale já zatím nejsem přesvědčen, že to bude ta silnější.