Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo z nás, co si rádi poslechneme tyto příjemné fůze, zná a občas si odskočí k opravdové folklórní muzice? A říkejme jí i třeba celosvětově rozšířeným názvem world music. Mnoho metalových i rockových posluchačů má ve svých sbírkách i hudbu, která je prosta divoké, dunivé rytmiky a kytar sympatizujících se zásuvkou. Protože tyto styly k sobě mají blízko a každá teskná černá duše (případné další barvy si dosaďte sami) si ráda oblaží mysl něčím prapůvodním, starým i stovky let. Ten pradávný pach, svůdnost starých melodií, spojení s přírodou a tancem. A samo sebou spousta příjemných pijáckých tanečků. 

Začnu postesknutím nad tím, že do Prahy přijela skupina, která byla jednou z prvních na světě, co začala hrát keltskou dobovou hudbu a Lucerna nebyla ani zdaleka plná. A to se o Češích říká, že rádi world music a jsou otevření různorodé muzice. Mnoho lidí si navíc myslelo, že Clannad byli v ČR poprvé, což není pravda (v Praze ano, v roce 2011 však vystoupili na Colours Of Ostrava), a ani to nepomohlo k větší návštěvnosti. Sedmičlenná skupina, kterou tvoří tři sourozenci, dva jejich strýčkové a dva hosté (klávesák s čírem a obstojně průrazný bicmen) vystoupila v příjemné pohodě a předvedla nádhernou show. Svoji hudbu s nadšením hrají od roku 1970, za tu dobu vydali úctyhodných 15 alb, z nichž poslední vyšlo v roce 1989. A jejich nabité hudební zkušenosti byly znát v každé interpretaci jejich skladeb.

Hudbu sourozenců Brennanových nelze shrnout jako jednotný styl s jasným zařazením. Umí zahrát až 300 let staré písně, a to buď za pomoci dobových nástrojů, nebo pouze svými hlasy (pětice jejich hrdel, sehraných už přes 40 let, to je požitek). Když už jsme u zpěvu, z řad Clannad vzešla – tehdy ještě pouze klávesistka – Enya. Znalci vědí, že patří do rodiny, protože je to čtvrtý sourozenec rodiny Brennanových. Rockovější pojetí jejich tvorby lze nalézt například na velmi úspěšných albech z osmdesátek, příkladem budiž Macalla z roku 1985. Zde už Clannad předvádějí výživný art rock s typickými chorály a poměrně obstojným počtem klávesových partů. Není od věci se zmínit o slávě, která už Clannad v té době provázela, takže si s Moyou Brennan zapěl v písni In a Lifetime samotný velký Bono (ano, ten všestranný pán z U2) a na saxofon si tu zahostoval Mel Collins (King Crimson). Clannad za dobu své existence složili i písně k filmům a mají za sebou opěvovaný soundtrack k seriálu Robin of Sherwood (nakonec hudba lidem zůstala možná v hlavě víc, než samotný seriál). Posledním zajímavým faktem okolo jejich tvorby je, že v sedmdesátkách se keltské hudbě prostě říkalo „hudba Clannad“. Až postupem času lidé zjistili, z čeho jejich hudba vychází. Vliv Clannad na celou scénu world music je nesmazatelný a zásadní, což je hodně slyšet naživo – při průřezu jejich skladbami od prvního alba (ony klasické kořeny keltské hudby) po tvorbu posledních, rockovějších alb.

Lucernu obklopila ona křehkost, kterou už jsem zažil u Clannad v roce 2011. Silný éterický zpěv a velká harfa, to jsou jasné znaky Moyi Brennan. Bratři po jejích obou stranách zručně ovládali elektrickou baskytaru, dvoje klávesy, akustickou kytaru a dva dechové nástroje, píšťalu a příčnou flétnu. Strýčkové doprovázeli na poměrně obstojnou paletu kytar (včetně mandolíny). A všichni zapojeni do zpěvu, který se vznášel nad tu rockovým, tu dobovějším, spodkem. Opravdu velký drive koncertu dodala druhá část, ona „osmdesátková“ – nejen že zazněla opěvovaná skladba „ze Sherwoodu“, ale došlo i na pijácké skočné „whisky“ věci. Poměrně solidně skupinu nakopl hostující koncertní klávesák, který se do toho občas opřel a rozjel klávesová sóla i vytříbené vsuvky v mezihrách. Celá ta křehce – keltská hudba byla najednou o level výš a výborné spojení rockové rytmiky s chorály, dvěma (až třemi) akustikami a harfou, elektrizovalo a lidé vstávali ze židlí. Ano, Clannad příjemně ke konci svého vystoupení, roztančili sál (což se mi naposledy stalo u fantastických Creole Choir Of Cuba, ale to jsme u jiného druhu world music). Vystoupení trvalo dobré dvě a čtvrt hodiny, což si zjevně užili jak diváci, tak skupina.

A jelikož jsme u velmi staré hudby, tak jak je u ní zvykem, musí se vždy odvyprávět příběh. A to u většiny skladeb, protože ty příběhy k nim patří a jsou často i zajímavou výpravou do historie. Samo sebou se tam často hodně pije, někdy se vraždí a je tam hodně zhrzené lásky.

Tak zase někdy pod pódiem.

Fotky zdroj: emuleday.com, promofotky Ticketpro