Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S americkou umělkyní Linguou Ignotou jsem donedávna měl poměrně ambivalentní, takřka metronomový vztah. Po poslechu jednoho ze singlů jejího nového alba Caligula jsem ji hodil přes rameno, protože svojí afektovaností a teatrální angažovaností místy téměř dosahovala úrovné mé hudební nemesis, slovenské hudebnice Katarzia. Nebyl bych to ale já, abych se nakonec k albu přeci jenom za čas nevrátil. A co se nestalo, překvapivě na mě zafungovalo s plnou silou a po jeho poslechu nějakou dobu trvalo, než jsem se opět zmátořil. Fascinovaly mě ty maniodepresivní změny nálad, to vytažení každého použitého aspektu do až nesnesitelné intenzity, přechody z omluvného šepotu do hysterického řevu i nekonkrétní, o pomoc volající texty. Plamen mého nadšení pak nicméně začalo trochu hasit zjištění, že ony texty nejsou zas tak nekonkrétní, protože celý projekt je v zásadě art terapií interpretky, jež se tak zbavuje traumat z domácího násilí na ní páchaném. Což není z mé strany myšleno špatně, její hudba tak ale nabrala akorát jasně konkrétní podoby a já zjistil, že moje snaha se v ní babrat a rozplétat, co je za oponou, byla naprosto lichá. Žádná opona tam totiž nebyla. K dovršení neštěstí jsem ještě musel číst vyjádření u události jako "Kristin Hayter believes extreme music is overdue a reckoning with misogyny and violence (...)". Geneze této legrační věty (Lingua Ignota spolupracovala na albech kapel The Body nebo Full of Hell) mě zajímala natolik, až jsem musel odhalit, že za ní nestojí samotná intepretka, ale britský deník The Guardian, ze kterého pořadatelé tuhle větu vyrybařili, aby návštěvníci mohli mít pravděpodobně pocit, že si tímto koncertem nabrali na zbytek týdne body ve válce proti patriarchátu.

Každopádně jsem se rozhodl, že jednou provždy tu svoji rozpolcenost, jež se nad Linguou Ignotou vznášela, rozetnu na její pražské zastávce, která se odehrála v oblíbené strahovské díře Klubu 007, který ve večerním podzimním monzunu působil tentokrát obzvláště přívětivě. Uvnitř jsem se sympatiemi shledal, že jakkoli pořadatel A.M. 180 Collective avizoval, že k dispozici je již jen opravdu poslední a nejposlednější zbytek lístků, tak v prostoru se dalo nakrásně dýchat, na baru se čekalo na obsluhu tak půl minuty (koneckonců kolektiv za barem 007 předčí téměř jakýkoli jiný, nemluvě o tom, že vždycky zapomínám, jaký lejou lampy místo panáků) a celkově jsem kvitoval, že nikdo nebyl ochotný našlapat klub po strop za mrzký mamon, s čímž mnoho jiných promotérů problém rozhodně nemá. Výjimečně se mi tentokrát podařilo dorazit přímo na čas, takže po zamítnutí nápadu koupit si za 650,- tričko s nápisem Disease of Men jsem se ještě dvakrát otočil na místě a již byl zahájen set předbíhajícího českého hudebního projektu 93echoesandsirens.

To je jeden z mnoha projektů jinak zejména výtvarného umělce Olbrama Pavlíčka, jehož hudební bádání je možné zatím sledovat leda na SoundCloudu a roli předskokana vyhrál zřejmě díky užšímu sepjetí s kolektivem A.M.180, což mohlo samozřejmě budit od počátku nedůvěru. Naštěstí neopodstatněnou. 93echoesandsirens spadá do hudebního žánru 'zvukový průzkumník s Applem a mikrofónem', kdy skrze tyto nástroje vysílal do éteru sonickou bouři bližší noisu a se zesílenými echy hlasitého vokálu, neměnícího jakkoli svůj odstín. V něm se, zjevně záměrně, ztrácela jakákoli srozumitelnost, takže nemohlo být ani poznat, jakým jazykem se na nás mluví. I kdyby někdo měl takovéto tendence, celkem bezpečně je průběžně hasila hluková skříňka, která se ale zřídkakdy ustálila na jedné pozici, takže jsem několikrát politoval, že v jistých silnějších pasážích jsme nemohli zůstat déle. Jednotlivé tracky na sebe téměř beze švů navazovaly a pracovaly se stejnou metodou, takže ve výsledku bylo vystoupení jednolité, příjemně vysilující a s pouze jedním prostorem pro potlesk, jenž nastal až na konci celého setu. Skromný umělec se pak s úsměvem uklonil, slušně poděkoval a šel si po svých. Sympatické.

Před Linguou jsem vzdal jakoukoli snahu o to zabrat strategičtější pozici, protože zkrátka trpím problémem, že kamkoli se postavím, nasere to za mnou dost lidí. Ze zadních značek jsem si tak alespoň mohl krátit chvíli sledováním nějakého nekňuby, který se snažil nevybíravě prorvat dopředu s argumentem, že to organizuje, takže má právo být vepředu. S tím se dostal tak asi o metr dál, než ho okolí přeargumentovalo a ještě byl za vocase. Na prostoru za odposlechy (pojem pódium výkladový slovník popisuje jinak) se mezitím napínal od stropu rozlehlý igelit z pro mě zatím záhadného důvodu.

Jakkoli jsem díky zadním pozicím neviděl Lingue Ignotě pod ruce (kde se patrně skrýval akorát sampler a klávesy), nebylo to ani tolik třeba, protože podstata jejího projevu vychází z vokálu a vizuální performace. Už od začátku mě naprosto zhypnotizovala intenzita a bolestivost jejího hlasu. Přechody od plačtivosti k ublíženému šepotu až po naprosto bezútěšný řev probíhaly bez jakékoli přípravy a bez sebemenšího vokálního zaškobrtnutí. I v tichých pasážích nebylo v plném klubu slyšet ani myš. V jedné chvíli jsme viděli jen její rozmazaný obraz za pomačkaným igelitem, ve chvíli další si klestila cestu davem přes klub, aby zabrala pozici na jeho druhé straně, kde vyvřískávala vokální pomstu Butcher of the World. Vizuálně to fungovalo bezchybně mimo jiné díky tomu, že pódium (dobře teda) a celý prostor před ním nebyl nikterak osvícen a jediné světlo tak obstarávala halogenová žárovka, zavěšená na Linguině ruce. Iluze byla dokonalá. Vřískající bělovlasá bestie obléknutá do bledého světla sedí v polodřepu v rohu místnosti, obklopená statickými obrysy hlav v okolí, jež se neodváží pohnout ani o centimetr. Skutečná bohyně pomsty, míjící se pohledem se všemi v místnosti plné lidí.

Její nové album jsem bohužel zatím slyšel pouze jednou, takže nejsem rozhodně bernou mincí, nicméně měl jsem pocit, že jsme se ho dočkali celého a ve správné chronologii písní. I zde se vlastně druhá polovina setu uklidnila a prostor byl dán spíše klávesám, odmlkám a tichému nešťastnictví. Vzhledem k tomu, že mezery mezi písněmi se s jednou výjimkou nevedly, tak konec vlastně přišel zcela znenadání. Já zjistil, že z lahváče v ruce jsem skoro neupil a až jsem se musel oklepat, abych to ze sebe všechno setřásl. Lingua se pak ještě otočila na přídavek, což mi osobně přišlo celkem zbytečné, protože mi přijde, že k jejímu projevu se něco takového příliš nehodí, ale po něm jsme již slyšeli až nepatřičně něžné "Thank you, Prague." a bylo po všem.

Nejsem vhodný materiál na přijetí uměleckých performací, jsem naprosto nevhodný materiál na jakoukoli participaci v jakýchkoli terapeutických aktivitách, k živým lidem nejsem kdovíjak empatický a o ženách a jejich strastech toho vlastně taky nic moc nevím. Nicméně živý projev Linguy Ingoty mi vzal dech a do nějaké topky koncertů se mi na konci roku prohrabe. Pro mě je to takové zadostiučinění toho, že jsem neměl nikdy možnost vidět živě Jarboe v období alba Sacrificial Cake. Buď to bylo fakt tak dobrý, nebo to byla nálada. Na to odpoví až historie.