Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moje aktuální posedlost spolkem Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip mne donutila k návštěvě jejich koncertu v Modré Vopici, kde kapela zakončila své čtyř zastávkové tour po ČR. Onu štaci jela se soudruhy The Madhouse Express a závěrečnou zastávku obohatila o další tři kapely. Však poslední lečí byl Fuzz Fest, kompletním názvem: Fuzzy Winter Wonderland. O Fuzz festech jsem dříve neslyšel, jelikož danému hudebnímu směřování nedávám příliš prostoru, ale teď už vím, že si ho budu držet na pozoru. Jde totiž o dobrý kulturní zážitek.

Celý zimní Fuzz Fest startoval sedmou hodinou večerní v oblíbené Modré Vopici, kde je prostě útulno. Netrvalo dlouho, co po mém příchodu dozkoušela první z pěti kapel, skupina Tři a pět minut. Mladá rocková sebranka hrající neumírající rockovou klasiku dávných let, kdy se rock prezentoval slušnou image vybraných obleků. Celé mi to přišlo jako líbivý koktejl starých Velvet Underground, Eagles Of Death Metal, Mudhoney a taky starší tvorby Vypsané Fixy. Možná trochu odvážné zařazení, ale prostě jsem tam náznaky jmenovaných slyšel. Nicméně báječně poslouchatelná rockovka s přesahem do heroinového světa, který pořadatel Olaf stylově pojmenoval „piko punk“. Určitě bych zmínil basáka, kterej jednoduše vypadl z oněch šedesátek - nejen vizáží, choreografií, ale i stylem hry. Prostě klasa. Dobrej nájezd na hodně psychedelický večer a stačil k tomu jen „Toluen, do žíly“ a pamatovat na věc, že piko je kámoš, ne jídlo.

Na řadu přišel nepřehlédnutelný one man project, který v současné tuzemské scéně nemá obdoby. Na kytaristovi hrající sólově by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdyby Štěpik OMB k vystoupení nepoužíval kopák a hajtku s tamburínou. Je dobré zmínit, že umělec hraje na Fender model Jaguar, což je revoluční kytara, které hrozilo zapomnění. Pro rockery bude jistě známostí, že jde o oblíbený nástroj Kurta Cobaina nebo Johna Fruscianta. Muzika to byla věru energická a dravá a zejména díky vtipným poznámkám autora i zábavná. Tenhle set mne bavil opravdu velmi už jen kvůli obrovskému nasazení, které Štěpik měl. Hudba chytlavá a stylová až se mi zdálo, že před sebou vidím druhého Boba Dylana. Takové kousky jako You And Me, Dickhead nebo věc, ve které se zpívalo „I’m calling underground“ mne hučí v hlavě ještě teď. Takřka kabaretní šou, postrádající chybičky. Však se na jeho set povedl i nějaký stage diving a pařilo se tak mocně, jako se to děje snad jen na hardcore akcích. Pecka a velké překvapení!

Těžká vlna psychedelie sahající až do experimentátorského období veličiny Pink Floyd přišla s kapelou Hliníkové lopatky dědečka Pipýna. Název, pravda, dost zvláštní, avšak hudba daleko vážnější a smyslná. Dlouhé songy, ve kterých se toho dělo po psychedelické stránce opravdu hodně, vtáhly do svého soukolí každého, kdo se jen chvíli nořil do jejich spletí. Instrumentální velice pestrá záležitost. Chvílema toho bylo tolik, že jsem až zapomněl, že jsem mezi lidmi a nechal se myšlenkami unášet vláčným tempem s létající rytmikou. Uf, opravdu silné kafe a skutečný trip, který mi místy dal dobře vzpomenout na undergroundovou muziku šedesátých a sedmdesátých let v Československu. Na mysli mi vyplouvají Prúdy Pavla Hammela nebo Atlantis.

Pak už přišla na řadu kapela, kterou jsem jedinou znal z dřívějška a kvůli které sem mé kroky vůbec vpadly. Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip má aktuálně na kontě novou demo nahrávku, kterou je šestistopé dílo jménem Plague a právě souborem těchto skladeb pánové startovali svůj set. Opět šlo o omaskované tváře s těžce avantgardním výrazivem. Ono vlastně v duchu avantgardy se neslo celé vystoupení a i muzika samotná. Beze slov, čistě jen instrumentálně a hlavně bez přerušení bodali do přítomných hypnotické tóny a experimentální výpady. Po dokončení věcí z Plague přišlo na řadu demo minulé, ze kterého mne až s příjemným běháním mrazu po těle hypnotizovala Hard Chakra Meditation. Při jejím hlavním kytarovém motivu jsem byl celý pryč. Neskutečná oddanost a v tu chvíli zvláštní vzrušení. Tuhle věc jsem si prostě zamiloval. Vskutku parádní okamžik, ten jejich set, který mi utekl snad až příliš rychle. V tuhle chvíli se jen třepu radostí na koncert Hexvessel, kde Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip vystoupí.

Závěrečnou tečku za večerem plným dekadentní psychedelie utvářela kapela The Madhouse Express, která působila dosti profesionálním dojmem. A třeba i takový nástrojový park nebyl všedního rázu, z čehož nejvýraznější byl rozhodně theremin. Nevědět, že jde o kapelu z Prahy, hádal bych jim zahraniční příslušnost. Specifický byl hned zpěvákův hlas, který měl jednak pěknou barvu a jednak výbornou angličtinu. Muzika byla dosti složitá ale okamžitě chytlavá, chvílema koketovala s blues, kde mne napadla asociace třeba s Blues Pills, jinde zas zakopli o valivý stoner, kde bych viděl spojitost třeba už se zmíněnými Hexvessel. Zkrátka výtečná záležitost, která mne opět chytla na první dobrou.

Z jejich setu jsem odcházel opravdu nerad (cca v polovině, kolem půlnoci), ale důvody byly vcelku prosté. Jednak nejsem na podobně enormní dávku psychedelie zvyklý, ačkoliv se jí rozhodně nevyhýbám. Však od sedmi do půlnoci poslouchat jen tenhle rockový žánr se zkrátka někde už podepisuje. K odchodu mne donutilo i prostředí, které se za celý večer proměnilo pro nekuřáka v zabijácký prostor. Kouřilo se a hulilo tak silně, až mě z toho štípalo v očích, asi jsem hajsinka. Nějak si neumím vysvětlit evidentně pro-přírodní smýšlení velkého procenta přítomných a zároveň podporujících tovární činnost Philipa Morrise. O trávě nemluvím, té tady bylo až běda… No a taky jistý opilec, neustále se potácející sem a tam, což člověka až sralo, protože ho neustálé uhýbání z pravděpodobné trajektorie jedincova pohybu vytrhávalo ze soustředěnosti nad kapelami. A nejen tento kluk, ale i jiní neustále korzující lidé - sakra takováhle muzika se musí vnímat všemi smysly, bez vlivu okolí! Na druhou stranu se náramně povedl zvuk, a to všech kapel bez výjimky. Kladně působilo i to, že vstup byl dobrovolný, až jsem si říkal, že jsem mohl dát víc než stovku… Ačkoliv jsem smrděl jak po týdnu stráveném v nonstopáči, odcházel jsem patřičně dobře naladěn. Jsem rád, že jsem objevil (skryté) talenty naší scény, kteří si zaslouží obdivu a uznání, jelikož to, co a především jak hrajou, je veliký zážitek. Pecka, tak někdy příště na dalším Fuzz festu.