Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 8. 11. Splizz + Patole + Atomic Candy Creeps v Underdogs

Patoleti už dlouho dlužím nějakou drobet delší zmínku, takže si schválně vybírám akce, kde se obtěžují zahrát, abych o nich mohl napsat pár dobrých slov. Akorát je to vždycky takový to, že zrovna z támhletoho koncertu si nic moc nepamatuju, tady na tý akci to mělo dvě hodiny zpoždění, takže jsem musel zmizet v půlce, atd atd, výmluvy, výmluvy. Ale je to prostě mise, takže když jsem je viděl na soupisce kapel u akce pořádané oblíbenými Aww Man v oblíbeném Underdogs, nebylo nijak moc co řešit. Atomic Candy Creeps, kteří večer zahajovali, nahrazovali vypadnuvší Laxisme, ale vzhledem k tomu, že jsem ani o jedné z těch kapel sekundu před vystoupením nic nevěděl, tak jsem tuto skutečnost v pohodě ustál.

Tihle náhradníci tedy byla nakonec blikající dvojice živého bubeníka (myšleno hrajícího na živé bicí, rozumíme si?) a synthmastera s mikrofonem, ze kterého teda po celý jejich koncert nebylo vůbec nic slyšet navzdory usilovné snaze interpreta. Když si tam ten vokál domyslim, tak to bylo docela dobrý vostrý EBMko, tedy ve výsledku žánr, jemuž se kapela zřejmě chtěla mazaně vyhnout, když se sými slovy charakterizovala jako disco noise. Pokud je uvidim na dalším koncertu a bude to znít stejně, hodlám si to docela užít, protože to mělo odpich a místy ty bylo slušně tvrdý. Teď jsem ale pořád nevěděl, jestli je všechno zvukově v pořádku, což mě znervozňovalo.

O Patole je třeba napsat, protože jejich poslední koncerty mě hudebně nějak nadchly a já si myslím, že byste o nich měli vědět. Já vlastně moc nevím, co přesně znamená subžánr "noise-rock", ale nedávno jsem si uvědomil, že ten přívlastek je pro mě poslední dobou celkem spolehlivou vstupenkou ke kytarové satisfakci. A Patole je pro mě aktuálně v tomhle žánru prostě rosný bod. Hudebně jsou strašně zavazující díky nějaký věrohodný nasranosti, apelativnosti a důvěryhodnosti o přesvědčení každého z této trojice v tom, co chtějí hrát. Krátký úderný sety jsou bez vaty, písně jsou dobře vygradované, ale přitom nikoli vypočítavě. Je to fakt ryzí a vím, že si to nemyslím zdaleka jen já. Stejně jako to prorokuji Cold Venus Revisited, tak i Patole by mohli dle mě být schopni zopakovat úspěch Manon Meurt, jakkoli by jim v tom mohlo bránit, že jsou maličko drzejší v projevu a obecně po tomto typu kytar teď není ve většinový společnosti zas taková poptávka.

No a po Patoleti hráli němečtí post-punkeři Splizz, na kterých jsem určitě zůstal, ale bohužel si z nich nic nepamatuju. Někdo tam vykopl zásuvku mám pocit.

// 9. 11. Metz + VDYD ve Futuru

Když kapela oznámí na začátku turné, že jakmile ho dojedou, tak to mrdaj a věšej muziku na hřebík, pro jedny to může znamenat příslib unikátního zážitku z poslední šňůry, do které půjdou na maximum. Pro jiného zase opatrný pocit, že se bude dívat na lidi, kteří vlastně na tom pódiu ani moc nechcou být. Já jsem byl zpočátku zástupce druhé kategorie, protože smysl takovýchto vyjádření pronášených mimo poslední song poslední zastávky tour mi přijde jako vypočítavá snaha dostat na své akce co nejvíc lidí, aby se prodalo co nejvíce merche. Ale to je prostě tou mojí krafavou povahou. Každopádně byla sobota, venku příšerná kosa a lidi do klubu chodili se srandovně popraskanýma žilkama na tvářích z kombinace teplotních změn a víkendových pivíček.

Já jsem Metz před tímto koncertem vlastně nikdy pořádně neslyšel. Šel jsem tam, protože uši potřebovaly nějaký kytary, víšjak, a dopadnout to mohlo všelijak. Naštěstí množina známých, kterou jsem tam potkal, pomalu naznačovala, že jsem se asi trefil. Předkapela mě ale pořád držela v ostražitosti. VDYD jsou domorodci, nevím odkad se vzali, protože to vypadá na nějaké ostřílené hudebníky, ale jejich vyklidněný rock byl zkrátka tak nějak moc na pohodu a celou dobu mi připomínal takový ty songy od Deus, Prostitutes či Please the Trees, který přepínám, abych se dostal k těm, kvůli kterým ty kapely poslouchám. Měl jsem pocit, že se to celý odvíjí od persóny zpívajícího basáka, který měl šíleně tátovskou náturu a zatímco se za ním kytaristi kroutili u nástrojů, jako by do nich šel proud, tak on tam tak nějak stál a koukal do polí a zpíval si to svoje. Strašně bezpečná muzika. Kde je bar?

Ha, tady. Na Metz jsem použil svoji klasickou futurovskou zkratku pravem, abych se dostal bez práce co nejblíž před stage. Tam jsem se rázem potkal s kytaristkou včerejšího Patolete, takže jsem alespoň věděl, že jsem v dobré společnosti. Metz následně zahráli naprosto bezprizorní set. Nic z předpokládané unavenosti posledního turné nebylo na jejich projevu zřetelné a od prvního úderu do bicích začali sázet jednu skočnou pecku za druhou. To všechno bez nějakého melodického podbízení, ty kytary pořád byly dost rozostřené, aby to nepůsobilo jen jako jednoduchá zábava. Pod pódiem se to parádně zakotlilo. Jediný zvolněnější song byl uveden dialogem "This one will be a bit slower." "Nooo!" "Yeah, we know.", ale jinak to byl jeden z těch vzácných setů, kdy jsem regulérně přemýšlel, jestli to s tím močákem utáhnu až do konce, protože jsem nechtěl vynechat ani minutu. Jedinou skvrnou byl nějakej enromně vadivej Pavel Dorotka, co tam otravoval v kotli nebo se tam motal mezi lidma důležitě s telefonem. Když se už počtvrtý sápal na pódium, člověk si musel nostalgicky vzpomenout na to, jak se s podobnejma trumberama zacházelo svého času v Abatonu.

// 13. 11. Blind Delon v Bike Jesus

Ano, sešli jsme se tam zas všichni. Já a ti dva osamělí lidé, co potkávám na každé třetí akci. Nikdy jsme spolu neprohodili ani slovo, ale respektujeme se a dáváme sami sobě tiše najevo, že jsme nepřišli na úplnou píčovinu, protože tam je ten druhej, případně třetí. Je to ta malá můra, která i v největší tmě nosí velké sluneční brýle a je to ten starší chlap z brejlema, který působí, jako by si na koncert odskočil od opravování zvonků nebo tak něco a nasere se vždycky dopředu, kde nic nedělá. Mám je oba rád.

Blind Delon nejsou asi kdovíjak provařená kapela, ale nějakých třicet platících v tom hnusnym počasí do klubu dostala. Předhazoval jim nějakej DJ, který sice většinu setu valil do prázdnýho sálu, ale ty goticky vyšňořený beaty v závěru nakonec pár lidí rozhejbaly, takže francouzká dvojice nezačínala hrát do úplně ztuhlý haly. Jejich hudba mi sedla prakticky od začátku, jakkoli se zdála být kompromisem mezi potřebou hrát instrumentální post-rock s EBMkem švihlým post-punkem. Takže to bylo skladatelsky docela bohatý a k tomu navíc docela taneční. V průběhu koncertu se tak, i díky skromné atendaci, stala sympaticky pokojíčková akce spokojeného sdíleného pošlapování a já jsem dokonce spatřil, že ten starší chlap s brejlema párkrát pohnul do rytmu rukou!

// 15. 11. Strulgattu & Meierkord na Malé scéně v Akropolis

V žižkovské Akropoli jsem nebyl, ani nepamatuju, takže existenci její Malé scény jsem zaregistroval teprve nyní. Je to prosimvás takovej ten větší schod u bočního baru, kdyby vás to zajímalo. Někomu přišlo vtipný tam pak způsobit koncert švédské violloncello-kytaro-synthové trojice, který bude hned navazovat na vyprodaný set Ectasy of Saint Theresa ve velkym sále, ergo bude prostor narvanej nafutrovanejma nostalgikama po devadesátkách. Sic tím před umělce přitáhli spoustu náhodných rozjařených lidí, tak za cenu rizika, že spousta z nich nebyla schopná během koncertu držet zavřenou klapačku a zejména v první půli vystoupení této švédské trojice Strulgattu, která byla taková ambientnější, se nedalo prakticky postavit nikam, abyste neslyšeli něčí zkoksovanej monolog. Byl pátek.

Zdali udělat koncert do takovéto atmosféry, je vlastně fikané nebo naopak nápad z kreténa, koneckonců závisí, jak se k tomu postaví hudebníci. A ti pánové tam byli tak úžasní! Já jsem se regulérně přistihl při myšlence, že až mi bude tak jako jim, tak bych chtěl na tom být stejně dobře (pokud jim teda nebylo dvacet). Taková esence potměšilé umírněnosti v jejich projevu fantasticky kontrastovala oproti rozjetým zvířátkům v hledišti, kteří čím dál víc tanečně odměňovali stoupající intenzitu elektronických beatů do tklivých zvuků cella a koncentrovaně rytmické kytary. Jako mělo to být v Punctu, to je jasný, ale i takhle, jakkoli první část koncertu byla o tom ho spíš přežít než si ho užít, jsem byl rád, že jsem je viděl. Hlavně totiž kvůli tomu chlapovi za synťákem, který svojí pozicí těla a letitými zkušenostmi vepsanými v soustředěné tváři působil jak nějaký tisíciletý upír a já se strašně těšil, až o něm budu někomu vyprávět.

// 16. 11. Bo Ningen + Horse Jumper of Love ve Futuru

Všichni ten večer byli na koncertě Current 93, protože všichni kdo tam byli, mi pak povídali, že kdyby na ten kostel někdo hodil bombu, tak by byli všichni mrtví. To, že tam vlastně někdo jistým způsobem organizační bombu hodil, je věc další. Možná škoda, že jsem tam nebyl, protože co jsem slyšel, reportovalo by se z toho jedna radost. Každopádně tím, že tedy v kostele Šimona a Judy byl téměř každý, co v hudbě něco znamená, návštěvnost japonských Bo Ningen s americkými shoegazisty Horse Jumper of Love, kteří hráli na druhé straně řeky, to nejspíš dost poznamenalo. Já nevím úplně jaké je renomé těchto kapel, jako obvykle jsem to tam vypliv na blind, ale šestikilo za vstup je možná problém, kterým bych začal. Tím se publikum smrskne akorát na nejvěrnější fandom, což u těhlech kapel může být ošemetná strategie. Každopádně nás tam bylo tak počítám třicet. Což ve Futuru vytváří mezi lidma docela znatelný mezery.

Horse Jumper of Love jsem dle reakcí publika seznal, že jsou možná tím hlavním důvodem, proč většina vůbec dorazila. Já je stihnul asi od poloviny a teda jako... hele já to asi respektuju. Ale představte si, jak nestíháte koncert, po cestě do sebe točíte za chůze smažák, ať se zbytečně nezdržíte, berete schody po dvou a pak dorazíte na asi nejpomalejší koncert, na kterém jste se letos ocitli. Počítaje v to i vícehodinové field-recordingy pospávajících strejců. Jejich vehemence na poli želé-muziky byla skutečně obdivuhodná. Bylo v tom cítit dědictví devadesátkového rozpouštěcího shoegaze, který útočí na hranice mé tolerance, duševního klidu, ale je to zároveň tak přesvědčený, že se to musí brát vážně. Ostatně u samotného shoegaze mám zkušenost v tom, že to je žánr, který vždycky někdo objeví skrze Manon Meurt, Alcest nebo tak něco, aby se dozvěděl, jak zní ty skuteční zástupci žánru a řekl si "Aha, no nic, tak já zas jdu." A to se přesně stalo kdysi mně a teď jsem si to jen připomněl.

Jestli bych měl Bo Ningen charakterizovat dle jejich vystoupení jedním slovem, tak by to bylo "japonský". To byl přesně tak přehrocenej, expresivní a pomatenej set, jak by si ho vymyslel i největší milovník, tak největší předsudečník vůči zemi vycházejícího slunce. I při čtyřech lidech na pódiu se dá bezpečně konstatovat, že jsem na jednom místě ocitlo bezpečně více vlasů než kdyby tam byli Kelly Family. Samotné hudební vystoupení byl fakt každý song jiná ves. Od očekávaných kytarových brikulí často deformujících jakékoli pokusy o nějaké smysluplné vystavění songů až po exaltované rapové výlevy. Né že by se do toho dalo nějak zvlášť ponořit, vyjma poslední nagradovaný song, který to vrátil trochu do rozeznatelných post-rockových kolejí, ale dalo se u toho hezky obdivovat s čím dalším obohatí svůj repertoár v následující minutě a jak moc to zmate publikum tentokrát. Mně to trochu protejkalo mezi prstama, ale poznávací návštěvy jsem nelitoval, nebejt těch nesmyslnejch prachů za vstup.

Jo mimochodem při posledních výletech do Futura mě vždycky potěšilo, jak tam mají příjemný a sympatický barmany s barmankami. Říkal jsem si tam, že bych se o tom měl zmínit.

Jako bonusové kolo jsem si po koncertě udělal procházku nábřežím schválně právě kolem kostela, kde hráli stále (asi ještě v jedenáct, začátek akce na vstupence byl tuším 18:30) Current 93 a po cestě jsem potkával nasrané odpadnuvší, závidící mi, jak jsem si ten večer hezky užil, zatímco oni šli spláchnout hněv do přilehlých mázhausů. Škodolibě to před spaním zahřálo, ne že ne!