Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Do jaké míry jsou vám známí Bad Victim, fakt netuším, ale jejich jméno asi bude patřit k těm, které v kontextu české scény neslýcháte tak často. Kapela založená v roce 2000, od kterého jsem ji živě viděl ... no řekněme víc než párkrát a to asi jen proto, že jsme všichni z jednoho města, prošla sice různými změnami sestavy, ale hudební výraz je stále tentýž a o vývoji se mnoho mluvit nedá. Inspirace u Slipknot byla patrná především v maskované image jednotlivých členů, ale naštěstí byla tato trapná cesta (snad definitivně) opuštěna, což by sobotní vystoupení jen potvrzovalo – masky prostě nebyly. Vůbec vlivy nu metalu (především v rytmice) byste asi v produkci Bad Victim dohledali celkem snadno, i když nejblíže má kapela k death metalu, nijak technickému, pojatému spíše řemeslně, razícímu si cestu vpřed v klidném středním tempu, snad v některých dobře rollujících pasážích jakoby zazněli Entombed; ale srovnávat by bylo dost odvážné. Z mého pohledu předvedli Bad Victim svůj zcela standardní set, který se nijak nelišil od těch předchozích, a tak i můj dojem zůstává stejně vlažný jako v minulosti. Pokud někde nenastane nějaký zlom (v kvalitě kompoziční práce, úrovni vokálních partů, v osobitosti výrazu, který zatím drží akorát plynová bomba), počítám, že se na tom nic nezmění.

Hudební osobitost nebyla silnou stránkou ani následujících Malignant Tumour, ale snad právě proto, že všechno ostatní má tahle čtveřice na háku a slovo nadhled si tu podává dveře s humorem a nadsázkou, byla inspirace Lemmyho odkazem odpuštěna a zapomenuta. Kdo zná, pochopí, kdo nezná, bude brblat cosi o revivalu... S jejich nástupem přišel na pódium i před něj život, který tepal do hlav přítomných slabou hodinku a svou rock’n’rollvou přímočarostí více či méně rozpohyboval snad všechny. Ve své podstatě dost jednoduchá muzika, kde máte občas problém rozeznat jednu skladbu od druhé, opětovně potvrdila pravidlo, že v jednoduchosti (tím nijak nesnižuju instrumentální vklad) je síla, která zabírá a odzbrojuje ... a nebo naopak nabíjí energií, která se následně uvolňuje. Dlouho jsem v Depu nezažil takový binec, jako tomu bylo při setu Malignantů a sám Bilos neskrýval potěšení a slova uznání, protože to, co se v některých chvílích dělo na těch několika málo metrech čtverečních, zavánělo průserem. Hranice fanoušci – kapela určena Bilosovým mikrofonem, který neustále hrozil, že frtontmanovi vyrazí zuby,  nakonec zůstala posvátná a tak kromě prasklé struny, drobných osobních potyček a nakopnutého stropního ventilátoru, který se od té doby točil dost šišatě, se nic moc nestalo a set všechny zválcoval v souladu s dobrou pověstí kapely.

„Hrajeme z lásky ... ale láskou hypotéku nezaplatíš.“ (Bilos, 24. března 2012)

Co více dodat – prostě vypečená akce, která proběhla snad ke spokojenosti všech, organizátorů (těm zejména patří díky), kapel i fanoušků, kterých na poměry klubu dorazilo opravdu hodně, jak tomu bývalo kdysi.