Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud jsem všechno pochopil správně (a moc na to nevsázejte), uskupení Společně VM vzniklo především ze snahy zasáhnout a snad i narovnat poměry na místní prohnilé politické scéně a pořádání koncertů se až později přidružilo prostě proto, že to byl a je dobrý nápad. Je mi to jedno. Pozadí neřeším, stranickou knížku nemám, ale pokud podzimní program kromě této akce slibuje ještě Kill The Dandies!, Arana Epochala s britskou Samanou a kdesi v zákulisí se špitá o esazlesa, Děti deště, Pacino a podobných kapelách, je to na tuhle díru, kde jsem vyrostl, naprostý luxus.

Kromě oživlého Rock Depa, kde jsem si před patnácti a více lety pravidelně pokoušel nevratně poškodit játra a uši (podle všeho neúspěšně), se vlastně oživuje i moje přítomnost na akcích podobného druhu. Posledních pár let se ze mě snažilo naprosto nekompromisně udělat rozumného dospělého člověka, a když o tom tak přemýšlím, musím sám před sebou kapitulovat a přiznat si, že okolnosti byly silnější než já. Na druhou stranu jsem včera v podvečer, kdy jsem téměř se slzou v oku ze šuplíku vytahoval už hodně dlouho nepoužité špunty do uší, měl docela silný pocit, že ne vše je ztraceno.

Všechno to začalo kolem deváté, kdy se na podiu rozehrála dvojice (!) The Queues, což prakticky znamenalo podladěnou kytaru, jednoduché bicí, dva mikrofony a podvečerní cestu ze Znojma. Hudebně návrat do první půlky devadesátek a pouštní scény, kterou naprosto miluju, takže když se mi celou dobu v hlavě srážely jednotlivé motivy z Kyuss a Fu Manchu, neměl jsem s tím žádný problém a vystoupení obou kluků si užil. Je jasné, že dva toho moc nevymyslí a tak co nešlo nahnat na technice a hudebních myšlenkách, dohánělo se razancí, energií, hlasitostí a nasazením, ale především pak pohodovým vystupováním. Základní kytarové riffy oprašovaly pouštní písek, bicí pod údery postupně popojížděly po podlaze, ale nepadaly tak jako u Michala Sobotky (Illegal Illusion), na kterého jsem si - nevím proč - v jeden moment vzpomněl. The Queues mi sedli skvěle, přesně zapadli do tohohle maléhu klubu, protože jakýkoliv větší prostor by jim zlomil vaz. Konstelace byla tentokrát výborná.

To s rakovnickými Norman Bates se dorovnal počet nástrojů i členů kapely na běžné počty a jak jsem měl později zjistit, byla to jediná možnost toho večera vidět baskytaru. Kdybych to věděl, určitě bych dával větší prostor. Problém byl v tom, že mnohem větší pozornost jsem věnoval Jirkovi Bendlovi za bicíma, kterého znám z Manon Meurt a tedy z úplně jiného pohledu. Bylo docela fajn sledovat zvukaře, jak postupně bledne a pak kapelu prosí, aby trochu ubrala. Norman Bates svou muziku zařazují jako hitchcore - rock’n’roll, což vlastně ani nevím, co to je. Pro mě to byl konec českých devadesátek a takový střih hlasitého rocku, hardcoru, tehdy tak skloňovaného crossoveru a kapel jako The.Switch, Atari Terror a jim podobných. Po naprosto přímočarých The Queues byl ale projev téhle kapely dost v nevýhodě, protože jejich rytmická proměnlivost a nervní střihy by mi víc seděly doma, při soustředěném poslechu, u kterého si zase neumím představit tu vousatou dvojici ze Znojma. Výhodou byly české texty, kterým šlo občas rozumět, a technicky mnohem vyspělejší projev, což ale pravda čistě objektivní, protože někde uvnitř jsem měl ve větší části setu problém najet na stejnou vlnu. S výjimkou několika míst, některých skladeb a pak taky přídavku, kdy Norman Bates vystřihli svůj pohled na klasiku Rather Be Dead od Refused (klípek).

Před poslední kapelou se toho mnoho nestalo. Padlo třetí a poslední nealko s plešatým Bernardem, padlo pár slov s takovou fajn neznámou dvojící ze severu Moravy na svatební cestě (fakt jo), kterou to zaválo zrovna do Meziříčí, což doteď absolutně nechápu, ale těch pár slov bylo o Skotsku a jeho medicíně z vypáleného sladu, takže to bylo dobrý. S blanenskými Ohm My God na prkna opět nepřišla žádná baskytara a nepřišla tam ani žádná větší zkušenost. Tahle trojice je trojice mladá, hrající krátce a zatím docela nekompromisně. Prý hardcore. Za mě hodně nervní, nasekaný jak hromada dřeva na zimu a stejně tak těžko pochopitelný a určený k tomu, aby tu hromadu někdo vzal a pěkně srovnal do lajny. Za mě celkem bez reakce, protože časy, kdy mi hlavou lítaly podobně nekompromisní nápady, jsou dávno pryč a už nějaký čas dávám přednost whisky před rumem s lodičkou na etiketě.