Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Die Happy se rozhodli v České republice prezentovat svoji poslední desku nazvanou Red Box, která vyšla v roce předchozím a Velké Meziříčí bylo opravdu jednou ze zastávek tohoto mini-tour. Nepočítám-li Pavla Bobka, Hanu Zagorovou či povedené vystoupení Karla Plíhala (a snad i další, mnou nezachycené koncerty), byla to jedna z prvních letošních větších akcí, která se v tomto městě odehrála; v rockovém ranku byla jistě jediná. Asi by se slušelo vzpomenout a poděkovat Pavlu Peškovi, jehož zásluhou se tento koncert uskutečnil, protože už jsem začínal cítit hnilobné výpary rockově mrtvého města, ve kterém se v klubové sezóně takměř nic neděje. Možná toto byl důvod, proč jsem se rozhodl na koncert vyrazit, protože co naplat, jména kapel nepatří k těm, která bych si pravidelně opakoval před usnutím. Leč o překvapení není nikdy nouze a tak i v neděli 6. listopadu večer zazněla hudba, která mě dokázala zaujmout a která rázem vystoupala z předpokoje pro hosty do kuřáckého salonku lepší společnosti. Vezměme to ale popořadě.

V ohlášených osm hodin večerních se skutečně začalo, zvukovka byla již minulostí a tak se více jak dvě stovky přítomných dočkaly prvních tónů z pera brněnské formace Gate Crasher. Nevím, z jakého důvodu jsem měl před koncertem dojem, že jsem se s touto partou už někde potkal, ale jejich muzika pro mě byla nová se vším všudy a tak jsem s myslí otevřenou přijímal nabízené. Čtveřice chlapíků se předvedla hudbou na pomezí rocku a grunge, občas jako bych zaslechl Nirvanu (až teď, kdy jsem dohledával nějaké informace o kapele, jsem se dozvěděl, že chvíli vskutku jako Nirvana  revival působili), skladby se nesly především v rychlejším tempu, i když se během 40 minutového setu dostalo i na dvě balady, které bych s klidným srdcem oželel. V textech se střídala čeština i angličtina, bojová linie tří mikrofonů příjemně zpestřovala zážitek ze zpěvu a tak byl výsledný dojem zemněn pouze špatným zvukem, který se tříštil mnohdy dost bolestně. Nepochybný záměr, druhá kapela to odnesla úplně stejně a obloha se vyčasila až při posledním setu. Je to hnus.

Bez dlouhých, velkých příprav se na pódiu objevila čtveřice z České Třebové, rocková parta NIL, o které jsem před koncertem slyšel něco málo a ze sta procent pozitivního. Asi bych měl uvést složení kapely – bicí, kytara, basa a zpěv – protože pokud se díváte na vystoupení NIL, snadno nabudete dojmu, že na jevišti se pohybuje pouze zpěvačka Hanka. A není to pohyb ledajaký, Hanka tančí, proplouvá, vznáší se i skáče, jednou ji vidíte na jedné straně a nejednou jako mávnutím kouzelného proutku je celou svou bytostí na straně druhé. Celkem přiléhavě tuto ladnost pohybů okomentovala moje kamarádka: „Je to víla“. Pro nás je ovšem podstatné, že Hanka patří k oněm vílám, které krásně zpívají, svým hlasem a projevem upoutává a ohromuje. Set NIL se započal staršími skladbami, které byly po čtvrtém zastavení vystřídány písněmi z poslední desky Dirty (2010). Dostalo se na Blind hawk, Awaken, žebřík života Life ladder, či parádní věc My head. Závěr patřil počinu This situation a byla velká škoda, že onen závěr přišel přibližně po 30 minutách hraní, leč vyhrazený čas pozvolna končil. Komu to bylo málo, měl možnost se s Hankou potkat v předsálí, za drobný peníz nabízela cédéčka, rozdávala úsměvy a musím přiznat, že už dlouho jsem se nesetkal s tak pozitivním človíčkem. Byla to víla.

V deset hodin večerních se započal poslední set, ten, na který všichni netrpělivě čekali a kvůli kterému zaplatili nemalé vstupné. Marta Jandová se svými třemi německými kolegy vlétla na pódium, na kterém se najednou a ten večer poprvé rozsvítily stroboskopy, zvuk se vyjasnil a ovzduší zahustilo. Mohl bych si dovolit poznámku o tom, jak všechny tyto „produkční“ záležitosti dokážou posunovat náhled na tu danou kapelu, ale nebudu to dál rozebírat. Bez zdlouhavého úvodu se spustila skladba Big boy z desky The Weight Of The Circumstances (2003), za kterou v přímém sledu pokračovala Like a flower ze staršího a asi nejznámějšího alba Supersonic Speed (2001). Až posléze došlo na nějaké to povídání, které si Marta užívá a musím uznat, že vystupování před publikem (byť občas dosti přihlouplé) jí nečiní nejmenších problémů. Dokonce jsem se dozvěděl, že moderovala jakousi soutěž v televizi, tak to bude asi ono. Ač se jednalo o turné k poslední desce, netrpělivé očekávání trvalo i nadále a ani třetí skladba nečerpala z poslední řadovky; Easy come easy go byste hledali na desce VI (2008). Nicméně se fanoušci dočkali a přiměřeně logice věci a hitovosti skladeb toho večera zazněly písně Stay with me, Good things, našlápnutá Dance for you tonight či Survivor, která bude asi známá fandům Destiny’s Child, jejichž jedna deska obsahuje právě tento singl. Celkem vesele okomentovala tuto situaci Jadnová, která se doslova a s nepopiratelnou nadsázkou přiznala k ukradení písně, čímž zasadila smrtelnou ránu české populární scéně, která je na tomto principu živa už několik desetiletí. Skladby z poslední desky byly samozřejmě prokládány i věcmi staršími a ověřenými a tak v normální hrací době došlo na I am či Goodbye, v prodloužení potom na Wanna be your girl nebo Supersonic speed. V nastaveném čase rovněž zazněla píseň Anytime, doprovázená pouze akustickou kytarou, ve které se Jandová kromě zpěvu ujala i jakéhosi xylofonu, ale vypadalo to poněkud podezřele.

Všehovšudy hrály Die Happy půl druhé hodiny, vystoupení uteklo opravdu svižně a kromě zmíněných skladeb byla k vidění i malá bubenická exhibice právě Jandové (a nikoliv špatná). Set byl doprovázen přesvědčovacími pokusy o rozpohybování publika, které se setkaly s odezvou stejně výraznou jako rádoby veselé průpovídky, které bych na rozdíl od většiny ostatních zařadil spíš do sekce pokleslých či trapných. Uvádět je nebudu, i když jsem si některé přímo na koncertě poznačil na poznámkový cár papírku, který je na rozdíl ode mne snesl. Poslední dobou se pokouším naučit některé věci házet za hlavu.

No a závěr? Koncert v podstatě naplnil prvotní očekávání, a co jsem předpokládal, to se opravdu stalo. Navíc jsem se dočkal i jednoho vpravdě milého překvapení, což je jen dobře a jsem tomu rád. Možná se můj pohled neshoduje s množstvím palcových, závěrečných titulků informujících o interpretech nedělního koncertu, ale osud někdy rozdává karty s ironickým úsměvem na rtech.