Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 23. 11. Alen + Nauzea orchestra v Café v lese

V tenhle den se mi třely tři potenciálně zajímavé akce. Mnou hudebně favorizovaní Villagers of Ioannina City v Underdogs či black-speedová solba v čele s Terrohammerem v Modrý vopici nakonec dali přednost kapelám, kde má basák zastrčené tričko do kalhot, kluk u vstupu vypadá jako gastro-kritik a když si starší muž chce přisednout na druhou stranu třímetrové lavičky, tak se vás nejdříve zeptá, zdali je tu volno. Než se začnete posmívat, že Lomikar měkne, tak jenom dodám, že k tomuto rozhodnutí jsem dospěl také díky tomu, že jsem si tam potřeboval vyzvednout zapomenutou šálu z neděle a blízko bydlí kamarád, u kterého jsem zase měl zapomenutý mp3 přehrávač a on vyhrožoval, že mi tam nahraje Petra Muka a Maxim turbulenc. Jo a taky jsem chtěl někam, kde je teplo.

K úvodu se ještě musí říct, že vztah k ten večer hrající kapele Nauzea orchestra u mě osciluje mezi uznáním naprosté skladatelské bravury zasluhující si srovnání klidně s Godspeed You! Black Emperor (píseň Nemyslím) a nenávistí k takovým těm festivalovým rádoby břitkým a rázným ug punkovkám pro jistou homogenní skupinu lidí, které mám velmi dobře odpozorované. Jsou to takový ty 30s-40s fotři s námořnickejma tričkama, kníže na hrad, otcovská mateřská, vousy nebo přehazovačka, barefoot, "venkov, ale Praha", slam poetry, Boskovice fest, pes, hulení, autorský čtení, neustále pivo v ruce, bylinky na balkóně a "já sem spíš tak trochu pankáč". Za těma jejich permanentníma nepřítomnejma úsměvama a iluzí naslouchavosti jsou tyhle lidi ve skutečnosti akorát sobecký smažky na životě, navyklí z domova blazeovaně předstírat zájem a soustředění, když se schází rodinná rada ohledně toho, jakou odrůdu rajčat na zahradě vypěstovat tenhle rok. Jakmile se tyhle lidi zhnízděj, jde vidět, jak jsou často úplně odpojený od reality a docela dost to sere, pokud s nima třeba musíte sdílet nějakou kulturní akci. A tentokrát na to trpěl set Alen.

Ta je písničkářkou, která mění v rukou kytaru za klavír a na novém albu se nechává ještě doprovázet kontrabasem, houslemi a bicími (pracujícími spíše perkusově). Má naprosto, ale opravdu naprosto fantastický čistý vokál a pracuje srozumitelně s velmi osobními a intimními tématy, aniž by zabředla do nějakých vyúsťujících zaobalování a prostopravdových filozofií. Zároveň dokáže písně moc hezky vystavět a donutit ostatní nástroje, aby jim pouze dělaly oporu, nikoli nad nimi převzaly kontrolu. Její vystoupení, které bylo zároveň velmi neokázalým křtem nového alba Tma, však zejména v druhé polovině trpělo na čuráckou atendaci, kde polovinu lidí to prostě přestalo bavit, tak si něco nahlas vyprávěli na baru, občas to rádobyvtipně křikem komentovali a debílek přede mnou se sice postavil téměř k pódiu, ale tam si začal psát esemesku. Když skončila písnička, všichni nadšeně zatleskali, udělali si svý "hou" a "ííí", přičemž když začala další, začali zase něco zbytečnýho žvanit. Bylo mi to vůči interpretce dost líto.

U Nauzea orchestra alespoň bylo jasné, že dotyční přišli primárně na ni a ještě to bude dost nahlas, takže se to snad bude dát vydržet. Nečekal jsem a velmi kvitoval, že vystoupení zahájili právě zmíněnou písní Nemyslím, což mě hned zpočátku příjemně zaháknulo. Krom alba Štěstí kapelu nemám naposlouchanou, ale potěšilo mě, že si volili právě z těch členitějších a skladatelsky ambicioznějších písní a na ty svoje některý skočný píčoviny typu Misantrop či Konzumuji, tedy jsem se vybodli. A dost mě zaujal také naprosto nezakolísající zvuk od prvních stop, což u šestičlenný kapely rozhodně nebývá samozřejmostí. Osobně mě příjemně překvapilo, že Nauzea se skladatelsky posouvá v ambicích. Míním tak dle volených písní do jejich setu. Ani by mě pořád nepřekvapilo, pokud by jejich hudební vrchol měl teprve nastat.

// 29. 11. Divide and Dissolve + Dreare v Underdogs

Asi je to sociální bublinkou, ale nějak jsem měl pocit, že Divide & Dissolve bude prostě vyprodaný koncert. V krátké době jsem o nich četl hned v několika na sobě nezávislých mainstreamových zdrojích a kombinace jejich hudebního stylu s radikálním politickým hlediskem naváděla, že krom milovníků hlasitého drnčení koncert přiláká i lidi, co si rádi jen tak zajdou takříkajíc "pro názor". Přesto jsem v Underdogs toho večera napočítal fakt asi jen pár desítek lidí. Možná to je kvůli avizovanému času začátku hraní interpreta, který byl ohlášen na 21:45, což některé zvedalo ze sedaček, protože by nestihli doma závěr vysílání československé televize, nebo nevim, nechápu. Ale lidi by mohli začít bejt trochu menší sračky a respektovat třeba, jak to chtěj mít odehraný ti hudebníci, než jak by si to přáli oni.

První každopádně vystoupili tuzemští Dreare, náladově v lecčem podobné tříčlenné těleso, u kterého jsem měl nutkání napsat "mladé", ale teď koukám, že vržou už od roku 2008. Což mě trochu nutí je překlasifikovat, protože, vzhledem k tomu, že jsem je viděl (asi) poprvé a kytarista mi připomínal Shaggyho ze Scooby Doo, měl jsem tendence o nich uvažovat jako o nadšených nováčcích za odposlechem. Tento dojem ve mně podporovala i jejich tvorba. Užíval jsem si často sice tu neobroušenou kreativitu, syrovost a členitost jejich hudby, jakoby prostě zkoušeli, co půjde a co ne. Mezi naprosto výbornými pasážemi ale bohužel měli mnoho vyloženě prázdných strun, ve kterých jsem kapelu prakticky přestával vnímat. Zároveň mi moc nesedly ty bicí, který byly vystrčený na pódiu příliš dopředu, čímž přeřvávaly občas v klidnějších pasážích kytaru, aniž by do to nějak zvlášť třískaly. Co se mě týče, tak v Dreare je spousta matroše, co opravdu kope a dává mi smysl, ale snad každý song potřebuje prostě zkomprimovat. Takhle jsem měl pocit regulérně dvouhodinového setu.

A bohužel mi toho večera nesedly ani Divide & Dissolve. Jasně, zmenšili si pódium přistavěním reprákových stěn, takže bylo asi jasný, že to bude na ohluchnutí, ale bohužel v tom bordelu zaniklo to, kvůli čemu mi přišla kapela z poslechu zajímavá, tedy to melodický pozadí se strašidelnými klarinetovými smyčkami. Takto jsme vždy měli u písně úvod, ve kterém byla ona dechová melodie uvedena, následně juciferovský, víceméně abstraktní hluk a pak zase epilog oné uvedené melodie. Aplikujte několikrát a konec. Nemohl jsem se vůbec chytit, znělo to jak jam a nejhezčí momenty koncertu pak byly proto krátké, fádní, ale v něčem hrozně milé děkovací proslovy kytaristky mezi písněmi. Ty se sice do toho koncertu vůbec nehodily, protože její veselý, vyšší hlas vůbec nesedl k tomu kapání dehtu, jak by se jejich hudba dala charakterizovat, ale nějak to celý ten trochu zatáhlý večer svým způsobem zlidštilo.

// 30. 11. Manon Meurt + Billow ve Fuchs2

Na svém prvním koncertě Manon Meurt jsem snad byl ještě dříve, než se kdokoli z nich holil a každé jejich vystoupení mám mimo jiné rád i proto, jak si mohu spokojeně pokývat hlavou u merche, že už všechno mám. Kapela nedávno prodělala personální změnu v důsledku své změny stylové, protože ji v dobrém opustil kytarista i ikonické Eliščino septum, kdy údajně prvnímu z nich kdovíjak nesedl posun od původního shoegazového zvuku. Právě hudebně aktuální podobu kapely mělo reprezentovat trojkoncertní mini-turné, z nějž toto byla jeho první zastávka.

Před nimi každopádně vystoupila trojčlenka Billow, poskládaná z elektrické kytary, akustické kytary a ženského zpěvu. A bylo to boží. Moje naprosto první setkání s tímto projektem mělo dobrý prolog už v tom, že na přebalu jejich desky je apatická koňožravá velryba (moje osobní slabost), což mohlo navádět, že bychom s kapelou mohli být na stejné vlně. A těžko říct, co mi na ní tak dobře zkouslo. Rozhodně za mnohé mohl celkem intenzivní hlasový projev zpěvačky a skutečnost, že rytmus obstarávala monotónní elektronika, díky čemuž jednotlivé písně budily dojem neustálého proudění kupředu. Na čistý pop to bylo každopádně trochu moc divoký a neupoutaný, což mi dost vyhovovalo. Zpěvačce jsem tedy i odpustil, že vypadala jak nakoupená v Kuzmarktu, což ale zase výborně vyvažoval kytarista připomínající svým... éé vším mladého Davida Thewlise. Každopádně, jak tohle jméno někde na plakátě uvidím znovu, tak  všeho nechávám a jdu tam. Je to skvělý.

Manon Meurt. To je jako psát o platonické lásce od dětství, kdy to oba o sobě víte, nikdo ale nikdy nepřekročí patřičnou mez a tak vedle sebe vyrůstáte, máte se rádi, je vám spolu dobře a víte, že se na toho druhého můžete spolehnout. Ani nevím kolik jejich koncertů jsem viděl, ale vím stoprocentně, že neselhali nikdy. Ani když nás před nimi bylo šest, ani když tři sta šest. Jejch současný zvuk, který kapela na tomto koncertě prezentovala, se skutečně od dřívějška rozvinul, což dávám za vinu zejména rozrůstající se elektronické dílně kolem klávesáka. Nyní je jejich tvorba hutnější, písně se budují na mnoha různých melodických prvcích, nikoli již jen na kytarách. Kapela působí cílevědomě a naprosto profesionálně. Ta suverénnost sice může trochu být v rozporu s tou zamilovaně zasněnou pozicí jejich dřívější tvorby, kterou jsem měl také moc rád, ale jako příklad, jak zkušeně, trpělivě a sympaticky se dá v hudbě dospívat, se dají Manon Meurt vytáhnout v libovolné diskuzi. A k tomuto argumentu bych měl i svědky, protože se stačilo v určitých momentech koncertu jen rozhlédnout kolem sebe, aby bylo jasné, že tady si to sedlo.