Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Satyricon se v současné době vedou vášnivé diskuze, zejména kolem jejich aktuálního eponymního alba. Osobně se na nahrávku (zatím) dívám skrz prsty a možná proto nebylo od věci navštívit jejich koncert a poslechnout si, jak to celé funguje živě.

Necelou čtvrt hodinu před sedmou hodinou jsem postával u vstupního pultu klubu Nová Chmelnice, v 19.00 totiž mělo dojít k otevření „brány“. Organizátoři oznámili, že z technických důvodů bude cca 20 minut zpoždění. Asi po hodině a půl se konečně začalo pouštět dovnitř. Mezitím šly slyšet zvukové přípravy a občas spatřit procházející muzikanty a organizátory. To bylo první a nejhlavnější znechucení návštěvníků, kteří museli stát venku v zimě a čekat na to, co se bude dít. Schodiště nacpané k prasknutí. Konečně dochází k pohybu. Měl jsem to štěstí vejít mezi prvními, takže jsem v poklidu koupil pivo a zaujal místo.

Do sálu proniklo zhruba dvacet třicet lidí a předskokani a spoluúčastníci tour Chthonic začali hrát. To je druhé negativum. Když už se čekalo tak dlouho, tak těch pár minut k odbavení alespoň poloviny lidí, mohlo projít. Tento nešťastný tah se pak odrážel v tom, že ti poslední venku stojící, kapelu ani neviděli. Chthonic pochází z Taiwanu, což je země metalu ne příliš zaslíbená a tato banda muzikantů pak své lehce nezáživné hraní doháněla svou vlastní imidž. Netradiční painty a masky by se šikly spíše do industrialu, než do klávesového melodického blacku, ale budiž. Každopádně mne kapela bavila daleko více, než ze svých studiových nahrávek. Možná proto, že pozornost udržovala zejména vizáž kapely. Hrálo se s velkým nasazením a nadšením, bylo to upřímné, ovšem strohé, k čemuž nepřidalo ani to, že nebyl slyšet prapodivný folkový nástroj, na který na začátku a na konci setu hrál zpěvák kapely. Výraznější pocity ve mne nezanechali, čímž se stávají jednimi z mnoha. A to jsou na scéně už slušnou řadu let.

Set ukončen a do klubu stále proudí dav lidí. V uvozovkách „každý druhý“ návštěvník zakopl o zábranu vedle podia. K eleminaci této skutečnosti by možná trochu napomohlo rozsvícení v sále. Bylo vážně narváno a pod nohama se občas objevila i nějaká skleněná láhev, takže drobátko světla by potěšilo. To je třetí negace. Čtvrtá je obrovská pauza a čekání na hlavní kapelu. Znovu se zvučilo, což mi vážně hlava nebere, když nástroje byly jiné (i bící Chthonic stály vedle těch Frostových), mohly být už dávno nazvučené a konec konců dlouho se zkoušelo už na začátku. Uff… kolem desáté se masa lidí pod podiem konečně dočkala.

Satyricon odstartovali set otvírákem z nové desky. Přišlo mi, že ohlas není tak silný jako u ostatních skladeb, ale patrně to bylo dáno tím, že tohle byl jen začátek. Pokračovalo se vypalováky Now, Diabolical a Black Crow On A Tombstone. Vesměs se hrálo převážně z posledních tří / čtyř desek a jen ve dvou případech se sklouzlo k Nemesis Divina. Album Rebel Extravaganza bylo nepovšimnuto včetně přehistorie kapely. Tyto skladby by ostatně do playlistu asi nezapadly. Výkon hráčů byl ovšem strhující. Frostovi košaté bicí se chvěly pod puntičkářsky vedenými údery a především dvojšlapka měla obrovskou razanci. Tu a tam vzal i Satyr do rukou (třetí) kytaru, zahustil tak atmosféru, ovšem v těchto skladbách byl zvuk citelně nejslabší. Tři kytary se pak slévaly v monolitý zvuk (nejvíc to odnesla Mother North.) a kdybych ty písně neznal vyloženě z paměti, asi bych se těžko orientoval.

Hrálo se barvitě a dokonale, ohlasy publika byly ohlušující, atmosféra jedinečná. Vše na skvělé vlně a tak ta hodinka hraní utekla jak lusknutí prsty. Kapela odešla za podium a nechala se chvilku davem vybízet k přídavku. Ten tvořily tři skladby, klipovky a hlavně nejostřejší náboje repertoáru. Začalo se jednou z black metalových hymen vůbec – Mother North. Bez kláves působila více syrově, ale onu nezapomenutelnou melodii doplnil chorál přítomných. Jak už jsem výše zmínil, zde zvuk trošku haproval, ale v sále nebyl (doufám) nikdo, kdo by skladbu neznal, takže to zas takové minus nebylo. Kapela jakoby chtěla znovu odejít, muzikanti se seřadili na podium a po několika úklonech a fanatickém skandování přidali další palbu – K.I.N.G. Píseň o poznání konstrukčně odlišnější od té předchozí, avšak přesto nemající slabšího ohlasu. Po jejím odehrání proběhla stejná ceremonie a vylučovací metodou musel každý dospět k poslední skladbě. Satyr sice vyžadoval moshpit, ale v tom uzamčeném davu to snad ani nešlo, a tak odpálili jednu ze svých nejenergičtějších náloží – Fuel For Hatred. Po jejím dohrání nastal definitivní konec.

Ptáte se a co Pheonix? Tak ten nehráli, ačkoliv jeho kostru jsem zaslechl během zvukovky. Ovšem mohu říci, že při opouštění sálu jsem si na zemi povšiml láhve od Fénixe, takže kdo chtěl, mohl si jej na baru pořídit jako kompenzaci. Až při odchodu jsem si vlastně uvědomil, že všechny dnešní nešvary Satyricon vlastně vyrovnali. Negativní průběh byl nahrazen vynikajícím zážitkem klubového koncertu této legendy.