Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdy toho je zkrátka trochu moc. Člověk je od nevidim do nevidim v práci, kde se za mrzký peníz věnuje lidem, kteří se nejsou ani schopni podepsat bez gramatické chyby, na telefonu patnáct nepřijatých hovorů na téma "Kde seš, přijď sem, je to tu skvělý, pojedem do rána.", v kalendáři co den tři definitivně slíbený akce, jež jdou na pohodu přes sebe, kytky smrděj, ptáci řvou, spánková deprivace dohání k sebevraždě, jídlo je studený a vůbec jsou zkrátka důvody, proč jsem se rande s Lightning Bolt vyhýbal, ačkoli bylo jasné, že svůj pot jsem dlužil jak jim, tak promotérskému sdružení Jednota. Koneckonců tato banda, která v sobě spojuje pořadatelská esa ][, Cáry Mlhy, Heartnoize Promotion a Landmine Alert byla zatím vždy příslibem dobré ruky při výběru interpretů, výborného přístupu k návštěvníkům i zaplnění určitých mezer na české hudební scéně. A koneckonců když se podívám dva tři roky nazpátek, tak za nejsilnějším koncertními zážitky vždy stojí alespoň jedni z nich. No takže jsem opět přehodil večerní blaho s čajem a v bačkorách na neurčito a vyrazil vstříc smíchovskému klubu Underdogs s tím, že nenávidět se mohu potom. Koneckonců kdy k tomu může být lepší příležitost než na koncertě kapely, jež je vyhlášená svým neúprosným kontaktem s publikem a hlasitostí takovou, že by při nich Lemmy brečel v koutě jak malá vousatá holčička. 

Na místě samozřejmě bác ho, nejsou lístky, všechno vylízáno v předprodeji. Fakt dík. Zprvu byli chlapci s děvčaty u vstupu tvrdí, že kapacita je kapacita, ale když jsem se připoutal venku k zábradlí jak sufražetka, testovali moji vůli jen dvacet minut, než mi oznámili, že mě přeci nemohou nechat mrznout před klubem. Díky bohu, protože obsah placatky již šplíchal o dno a venku panoval totální Vostok. Dělám si z toho legraci, ale zas a opět mě potěšil lidský přístup pořadatelů. Opravdu byly vyložené všechny argumenty proto, abych se vrátil domů s rampouchem u nosu a Plíhalem ve sluchátkách a já bych to naprosto pochopil. Nicméně tahle ochota se strašně počítá a já za ní děkuji. Dokonce se zmínili do budoucna o tom, že ponechají vždy několik lístků ke koupi u vstupu a nepustí všechny do předprodeje právě kvůli všemožným strugglerům, kteří až do poslední chvíle svoji přítomnost nedokáží zaručit. 

Takže jsem ladně vkroužil do mého nejoblíbenějšího pražského hudebního prostoru a ihned se vydal za zdrojem hudby. No hudby. Tuzemští Microvomit stojí za pochmurnou drone-noise kytarovou túrou do neštěstí, která si dává sakra záležet, abyste si při ní nepokyvovali rytmicky hlavou. A to i přes přítomnost živých bicích, které působily jako špatně prováděná masáž srdce člověka, který stejně nechce žít. Což je míněno jako klad. Bohužel jsem stihl pouhých posledních deset minut setu, které byly ve znaku jedné, velmi pozvolna rostoucí basové linky, jež byla utnuta chvíli před svým neexistujícím climaxem, takže jsem neměl čas se příliš do celé situace ponořit. Pátral jsem tak alespoň pohledem po exaktních důvodech toho, že vystupují na zemi před pódiem. Nakonec jsem si poměřil stage ze vzpomínek s aktuální realitou a došel k závěru, že headliner večera pravděpodobně nasál bonusové ampy co nejblíže k hledišti, aby nás to pak zabilo, takže druhé bicí by se tam již nejspíše nevešly. 

Druhá pumelice byla ovšem ze zcela jiného barelu. Islandská producentka dj. flugvél og geimskip mě v tomto čeřišti noisové zlotřilosti chytla krapet nepřipraveného. Když jsem nervozně sledoval stovky barevných světýlek tančících po zdech a bál se zeptat lidí kolem, jestli je vidí taky, bylo mi jasné, že tu cosi nehraje. Načež se na asi čtyřicet minut proměnilo pódium na hodně polámanou severskou diskotéku. Nemá cenu zde předstírat, že jsem pochopil, co se vlastně děje. Na první až třetí dobrou to budilo dojem jako koncert ABBy, na který však omylem dorazila jen jedna interpretka, která se ovšem narychlo rozhodla vzít celou situaci pod kontrolu sama. Ujíždějící vokál, promluvy k publiku v jazyku vzdáleně podobném angličtině a věřím, že záměrně laciné disco samply byly faktory, které mi dávaly jasně najevo, že zde se bude mluvit o dost jinou hudební řečí než tou, které alespoň trochu rozumím. Po dvou sonzích najednou ta Sibiř venku nevypadala tak nehostinně, takže jsem šel procvičit plíce. Nicméně sebejisté charisma ženy za pultem očividně na některé přihlížející zapůsobilo, takže se spokojeně umcali dumcali až do konce. Doma jsem ještě pokoušel přijít této prekérce na kloub, nicméně při návštěvě webovek  mi najednou došlo, že to je marné. Schválně na ně mrkněte, přeji příjemný záchvat. Navíc rozevlátá sebejistota interpretky mi příliš připomínala takové ty bývalé studentky psychologie na firemních večírcích, co vždycky přijdou se skvělým crazy plánem, co budeme všichni dělat. Takže jiná kolej, pardon, kde jsme to byli?

U Lightning Bolt, kteří mají tendence obvykle začínat svoji sadu naprosto neočekávaně a bez upozornění, bylo třeba být na značkách ihned poté, kdy dozněl poslední tón nebo co to bylo předskokanky. Trochu proti očekávání a zvyklostem této dvojice bylo hlediště tentokrát určeno divákům, což mi přišlo trochu škoda, protože Underdogs by zrovna podobné koncertní guerille celkem slušel, nicméně chápu, že takto se asi lépe dýchá a hajluje na zvukaře. Samosebou celý ten sekec začal naprosto bez slavobrány a já... byl zklamán. Čekal jsem totiž, že zvuk mi urve hlavu, rozmlátí půllitry na baru a povalí na bok tramvaj, co zrovna projížděla kolem baráku. Leč dosažená hranice byla spíše někde k "možná trochu víc nahlas než koncerty ostatních kapel". Taky je ale možné, že po té hlukové monstróznosti, kterou vyčistili klub loni Thaw, mi praskla pojistka a odteďka budu za takového toho nenáviděného hipstera, který bude na všechno říkat "pche, to bylo málo." Každopádně místo očekávaného soustředění na přehrazování krve vytékající z uší jsem se akorát rychle přeformátoval na koncentraci směrem k hudbě a tady se jela vysoká škola bordelu. Absolutně nechápu, jak po celou tu dobu to mohli chlapci ve svém věku (45 let!) solit v takové neustávající intenzitě, nemluvě o technických zdatnostech. Například do té doby jsem si nebyl vědom, jakou zvukovou škálu muže mít "pouhopouhá" baskytara, a to jsem viděl naživo třeba i takové Unexpect. Několikrát jsem se přistihl, že pod pódiem hledám ukrytého kytaristu. Ale to byly jen takové letmé momenty, kdy jsem v sobě chtěl na chviličku najít hudebního reportéra. Zbytek času jsem nadšeně poskakoval jak pětileté děcko a sledoval pohubující se moshpit vpředu zalévaný potem obou nešťastníků za nástroji, kde zejména v otázce, jak se dýchá pod avantgardní maskou bubeníka, pracovala moje představivost na ty nejnechutnější obrátky. Ano, poznávací znak - vokální maska, skrze kterou prochází narušený hlas Chippendala prostřednictvým upraveného telefonního mikrofonu - nechyběla. A také byla na vině, když se snažil ve vzácných chvilkách mezi songy něco oznámit, že mu nebylo vůbec rozumět. Ale to nikoho nezajímalo. Všichni jsme měli svých problémů až nad hlavu. 

Bylo to překrásné, chlapci a dívky, bylo to nahlas, zpocené, intenzivní, ale s úšklebkem a takovym tim správnym fakáčem, kterym se zdravíte s dobrýma kámošema. Pánové mají být na co pyšní, i po tolika letech to sázej s neuvěřitelným nasazením, které se na chvilku přeneslo na všechny zúčastněné, takže jsme ještě v návalu zážitku s pár náhodnými lidmi pak poseděli v družném hovoru, s ohněm v očích točili panáky, kecali o filmech a hudbě i se seznámili s nějakým německým párem, co tam dorazil úplně náhodou. Ti se pak poblili na Lazarský. Haha. Ale o tom zas jiný příběh.