|
|
||||||||||
Do Vídně jsem dorazil pro jistotu s předstihem, a tak patřím mezi první jedince, kteří pokládají základy budoucí fronty a periferně sleduji, jak se rozrůstá každým okamžikem. Tatranka, kontrola, QR pípanec a už se mohu ztrácet v patrech a uličkách klubu, který několikrát měsíčně hostí umělce a kapely vesměs světového formátu.
Dříve než jeden takový formát rozzáří středeční večer, máme na talíři předkrm v podobě vystoupení Davida Kollara. Kollar je slovenský kytarista, který dostal pár taktů prostoru na Wilsonově poslední desce To the Bone (tu jsme trochu chválili zde) a před tímto turné dokonce aspiroval na post kytaristy ve Wilsonově kapele. Sympatický chlapík (zkuste třeba tento rozhovor) a kytarový experimentátor v jedné osobě sice nakonec musel sklonit hlavu před Alexem Hutchingsem, ale snad aby mu to nebylo líto, dostal šanci na pár zastávkách Wilsonova turné jako předskokan. Dnes nastupuje na pódium v 19:20, aby expandující publikum počastoval ukázkou svých zvukových hrátek. Do akce se dostává nespočet krabiček, pedálů a simulací, Kollar předvádí různé techniky hry, loudí zvuky smyčcem a podobně. One man show je plná beatů a přechodů z intenzivního noise do sólových až relaxačních sfér a ruku v ruce s tím se mění i nálada prezentovaného proudu. Některé fáze jsou strhující, jiné pro změnu nezanechávají výraznější brázdu v paměti. Po necelých dvaceti minutách produkce utichá, Kollar se klaní a o veškeré decibely se krátce stará publikum. Otáčím se a vidím milión lidí. Progresivní rock žije.
Dalších dvacet minut je ve znamení finálních příprav před nástupem Wilsonovy družiny. Technici dolaďují nástroje, kontrolují kabely a vysávají podlahu. Pódium je zahaleno průhledným suknem, což se mi moc nepozdává (snad to tam nebude pořád), ale umění je holt umění. Vystoupení startuje přesně v osm hodin krátkým promítáním o tom, jak je pravda neuchopitelná a po pár minutách kapela vychází z úkrytu. Craig Blundell, Nick Beggs, Adam Holzman, Alex Hutchings a Steven Wilson. Možná, že dřív měl Wilson kolem sebe i nějaké to zajímavější jméno, ale i této pětici stačí k získání absolutního respektu sotva pár vteřin. Rozjezd je ve znamení Nowhere Now a Pariah, tedy skladeb, které na albu To the Bone nepatří mezi ty nejlepší. Nejasám, ale na plné koule a naživo ani nemám prostor na špatnou náladu. Jen ta punčocha by mohla jít do kelu, ale to bychom zas neměli Ninet Tayeb jako na dlani. Kapela je netradičně sevřená mezi dvěma projekcemi a je to zajímavý pohled, když jsou v permanenci všechny prvky této víceúrovňové scény. Upřímně mám ale raději bezprostřední kontakt s kapelou, takže když plátno mizí a Wilson se pouští do první ze svých průpovídek, svět je zase v nejlepším pořádku.
Slyšíme o úžasném vynálezu fitness náramku, který počítá kroky a měří spálené kalorie, a o tom, jak jsou Němci rezervovaní a jak je to dnes večer mnohem lepší. Chce se mi zakřičet, že je to hlavně kvůli Čechům a Slovákům, kterých je všude kolem jako kobylek, ale jen jeden Oettinger za 4,20 € mně nedodal tolik odvahy. Nejdůležitější je informace, že koncert bude sestávat ze dvou hodinových bloků s dvacetiminutovou pauzou uprostřed. To vypadá jako pěkně tučná porce muziky. A hned se jede dál a rovnou k albu In Absentia a skladbě The Creator Has a Mastertape. Obvykle si na koncertech stíhám dělat rychlé poznámky, ale zhruba od tohoto momentu je těch podnětů hodných zaznamenání tolik, že si podobně jako jeden český klasik řeknu: hovno! a je po poznámkách. Tak mi panstvo promiňte ty položky v setlistu, které zde (pravděpodobně) opomenu.
Návrat k Porcupine Tree není žádným překvapením a už vůbec ne prvkem, který by měl někoho otrávit. Wilson již dávno zbořil hranici mezi oběma diskografiemi a bez omezení si může dovolit sáhnout k jakémukoli albu (a že jich jsou tisíce, jak sám s nadsázkou dodává), které dosud ať už sólově nebo pod hlavičkou PT přivedl k životu. Počínaje The Creator Has a Mastertape jsme také svědky další polohy dnešního vystoupení - jedinou vizuální berličkou kapely jsou světla, zatímco přední i zadní projekce oddychují, což v důsledku znamená, že Wilsonův band je v pohodě i bez cirkusu kolem. Ne že bych o tom pochyboval, ale ověřit si to naživo je zkrátka k nezaplacení.
Toužebně očekávám něco z Hand.Cannot.Erase a tu máš čerte kropáč - Home Invasion a Regret #9! Mizím z klubu někam mimo, i když se z místa nehnu ani o píď. Nezapomenutelná jízda, rána mezi oči, 10/10, progresivní nebe. Zatímco songy z To the Bone, které následují (např. Refuge a People Who Eat Darkness) jsou fajn a společně s klipy vrývají do paměti příjemné vzpomínky, předchozí dvojice je do hlavy přímo vytesává. A další vrchol je hned za rohem - Ancestral v celé své délce a kráse, předvedená precizně a s nadhledem až oči a uši přecházejí. Následující přestávka se hodí na protáhnutí končetin nebo návštěvu toalety, ale popravdě je tak narváno, že nemám v úmyslu nic protahovat natož navštěvovat.
Na druhý poločas kapela nastupuje se shakery a chřestí začátek Arriving Somewhere But Not Here. Dlouhý kus z Deadwing je vřele vítán a ačkoli nemám v úmyslu na tento song jakkoli vztahovat ruku, v jeho průběhu si uvědomuji, že Wilson od roku 2005 přece jen udělal velký krok vpřed. Novinková Permanating je příjemně ujetá a sám autor to dobře ví a zcela nenuceně se vyznává ze své lásky k tvorbě Prince a podobných popových umělců. Muzikanti se při Permanating hihňají jako školáci, kteří viděli svou třídní se školníkem, a obří diskokoule nad pódiem zažívá minuty retroslávy. To the Bone je nakonec prezentovaná téměř celá (chybí titulní věc, Blank Tapes a možná ještě něco) a mezi vrcholy večera se řadí i jeden její zástupce - výborná Detonation. Další mrákoty se na mě hrnou skrze okouzlující Heartattack In A Lay By s kolektivně perfektně zvládnutou vokální pasáží, z níž mrazí na desce a naživo ještě více. Ale i vídeňský večer má svůj stín a kvůli cajdáku Lazarus napětí trochu opadá. O nahození pojistek se stará razantnější Sleep Together (i když takovou Sentimental bych bral radši).
To už se dostávám k přídavku. Ten je zpočátku v režii kapelmajstra, který s kytarou a příručním kombíčkem vzpomíná na Even Less (podobně jak je ke slyšení na We Lost the Skyline) a je to hezký kontrast k předchozí opulentní hostině, ale mám trochu strach, jestli se zbytek kapely ještě vrátí. Ale oni se vrací. Sice nejdřív coverují Prince, což mě moc nebaví, ale jako úplná tečka koncertu přichází The Raven Who Refused to Sing, což je prostě skladba jako prase. Punčocha, co se na pár skladeb objevila, už je nadobro pryč, koncert graduje, klip zas a znovu dojímá a neopakovatelný večer zvolna končí. Kontroluji čas - je 22:55, to znamená zhruba 2,5 hodiny prog rockové slasti, která na dechberoucí intenzitě ztratila jen na pár zanedbatelných minut. Jestli se tomuto koncertu letos něco vyrovná, chci být proboha u toho.
Sollozzo / 26.2.18 8:09odpovědět
Standardně skvělý koncert, průhledná záclona mě baví (stínohry, projekce). Ancestral jasný vrchol první půlky. Když už si člověk myslí, že ta skladba nemůže víc gradovat, tak stejně ještě kapela přitopí a člověk z ní naprosto zničen (v tom dobrým slova smyslu)...no a Havraní závěr mě zahřívá na duši ještě teď. Co si dovolím vytknout, krom pocitu své vlastní hudebnické méněcennosti, prvních pár skladeb nakouřené výšky a slité basy (kopák+basa) a nedýchatelno uprostřed davu. 3 hodiny na stojáka není nej a stejně si myslím, že Wilson se lépe poslouchá v sedě...anebo jsem už moc línej:-).
Steven Wilson
The Future Bites
Steven Wilson
The raven that refused to sing (and other stories)
Steven Wilson
4 1/2
An Evening With Steven Wilson
5.4.15, Praha / divadlo Hybernia
Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip
13.10.17, Praha, Kostel sv. Jana Křtitele Na prádle
Mankind Annihilation
24.5.14, Praha, Exit-us
Wake Up Mountains Vol.5
25.4.15, Kašperské Hory / Horský Klub
Mark Lanegan
16.8.15, Brno / klub Fléda
50 let Klubu 007 (Esgmeq, F V T V R E, ±0, Manon Meurt)
13.9. - 16.9.19, Klub 007, Praha
Ancient Ascent
19.2.18, Praha, Modrá Vopice
Isacaarum, pražský křest alba Whorecraft
18.1.14, Praha, Exit-us
Domácí kapela Bratrstvo luny ohlašuje příchod pátého studiového alba vydáním prvního singlu Vodopády. Nové album se bude jmenovat Aquarius s podtitule...
2.5.2024Jak už jsme oznámili dříve, na MetalGate právě vychází další knižní titul, který se po řadě blackmetalových tentokrát věnuje death metalu a grindcoru....
2.5.2024Pathology zveřejnili klip ke skladbě Psychotronic Abominations z připravované řadovky Unholy Descent, která vyjde 17. května u Agonia Records.
2.5.2024October Tide natočili klip ke skladbě Unprecedented Aggression z loňské řadovky The Cancer Pledge (naše recenze)
1.5.2024Floridští rouhači vydali koncem dubna nové album nazvané Banished By Sin. Obsahuje dvanáct skladeb znějících jako ten správný chlív.
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.