Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ne snad že by hrozila průtrž mračen. V Brně panovalo v pondělí 15. května příjemné počasí, svítilo slunce a bylo teplo. Vzdálenými zvuky nebylo burácení hromu, nýbrž lupání v Blackieho zádech, o jejichž stavu kolovaly éterem varovné zvěsti a své si k tomu řekl i sám rekonvalescent. Nezvyklá situace tak byla samozřejmě tématem i předkoncertního doplňování chmelové hořkosti, na jejíž nedostatek soňácké království Budvaru dlouhodobě trpí. Najít na dně sklenice Mazáka odpověď na otázku, zda bude mít koncert W.A.S.P. se Sedícím býkem Lawlessem potřebnou šťávu, se mi bohužel nepodařilo, ale poslední dobrý pivo dne to tedy rozhodně bylo.

Krátce před půl sedmou bylo Sono už slušně zaplněné. Byli to především zástupci z řad starší generace, kdo si našel v pondělí večer cestu do klubu. Takoví ti pardálové, kteří pamatují doby, kdy se museli k zakázanému nektaru W.A.S.P. obtížně natahovat přes vysokou železnou oponu. Ale nás mladých holobrádků pár zim po třicítce taky nebylo v davu  málo. Některé okolnosti akce byly známy už dopředu, například to, že předkapela Images of Eden vypadla nadobro z programu všech zbývajících koncertů a nevystoupí ani dnes. Neubránil jsem se naivní myšlence, že by se mohlo jít na věc klidně hned, ale to by bylo pro unavené a přehřáté dělnictvo asi příliš humánní gesto. Kapitalismus vyžaduje trpělivost a obrat na baru. Mimochodem není bez zajímavosti, že odstoupení Images of Eden z turné údajně předcházel nějaký konflikt s W.A.S.P., který možná bude mít jakousi právní dohru. Hmm, že by se i v muzice fakt točily nějaké prachy?

Dvě hodiny přešlapování a pendlování mezi barem a pisoárem utekly svižně jen díky přátelskému klábosu s bratry vestoje, jinak to ale byla pomalu se utahující smyčka ubírající prostor i dýchatelný vzduch. O půl deváté už to mělo přijít, ale z pohybu na pódiu se nakonec vyklubal jen technik instalující podsedák. Pravého začátku jsme se dočkali ve 20:50. Doznělo The End od The Doors a ze tmy se vylíhli W.A.S.P. v čele s Blackiem usazeným za jeho milovaným Elvisem. Scéna sestávající z několika obrazovek a zavěšených řetězů opticky nafoukla prostor a projekce na více bodech připomněla důvěrné známé střípky z videoklipů, takže zrak měl nepřetržitě kam těkat.

V takovém prostředí ani nevadilo, že Blackie nelítá po pódiu jako splašený a jen sedí a poslušně šetří obratle. Mike Duda aspoň občas praštil pěstí do řetězu a pro chobotnici Aquilese Priestera šlehající chapadly zpoza nabušené rampy už vůbec nebyl problém zaplnit časoprostor. Třeba i sebou samým, když na to přišel vhodný okamžik. Rozehřátí obstaralo medley, v němž jsem identifikoval hitovku On Your Knees a Inside the Electric Circus, další skladba L.O.V.E. Machine už zazněla v celém rozsahu následovaná pro mě překvapivě už tak brzo další peckou Wild Child. Dost času si ukrojilo album The Crimson Idol, kterému kapela věnovala jeden pomyslný blok. Mít výhrady proti této desce je jako šlapat na ocas štěněti z konce Televizních novin, ale musím přiznat, že v některých momentech je na mě až moc patetická. Když tedy zazněly dvě epické skladby včetně dlouhého vrcholu The Great Misconceptions of Me, dohnala mě dosud potlačovaná únava a asi jsem i trochu zívl, ups!

Zpátky do hry mě vrátil nabušený Chainsaw Charlie a taky Blind Texas, což je sice odrhovačka, ale svým rock’n’rollovým drajvem postaví chřestýše na zadní. A to už jsme se blížili k závěru. Někdy tou dobou pronesl Blackie dlouhou řeč o kariéře v branži, jejímž vyústěním bylo, že jsme senzační. Díky, kámo. Přídavek sestával z mnohými toužebně očekávaného (a samotným frontmanem i dlouho zapovězeného) hitu Animal s přilepenou Real Me a na úplný konec si celé Sono bouřlivě zařvalo I Wanna Be Somebody.

Myslím, že Blackie nebyl zcela ve své kůži. Už jen vyrovnat se s rolí chlápka, kterého by mladé holky bez zaváhání pustily v šalině sednout muselo být pro maniaka s cirkulárkou mezi nohama trochu skličující. Nicméně všechno to odehrál a odzpíval suverénně, vlastně řekl bych až dokonale. Což v kuřárně u posledního pivka vyvolalo určité domněnky vztahující se k technologickým možnostem podpory živé prezentace. Na druhou stranu i Mike Duda a Doug Blair přiložili své hlasy k dílu a celkově přispěli k plnému a čitelnému zvuku. Jak to bylo doopravdy a jestli to je vůbec žádoucí zkoumat, to zase zkusím vyčíst ze dna sklenice dobrého ležáku, který pozvednu na Blackieho zdraví.