Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poutníci z Denveru a jejich smysl pro jiný než obvyklý přístup k černému kovu. Potřetí na stejné lodi, nebo spíš na stejném koni. Příchuť divokého západu, westernu, ostrých hochů v klobouku a jejich touhy prožít noc pod širákem. V kombinaci s uhelným pekelnictvím, protože i v Coloradu se těží a lesní včely bodají v rytmu rouhání. Wayfarer se ovšem nerouhají jako hoši z norských polesí. Koňmo brázdí krajinu, žvýkají tabák, promluví párkrát za den a co řeknou, to platí. Clint Eastwood by z nich měl radost, i když ty blackmetalové choutky by nejspíš nerozchodil a po dvou riffech by se vydal vlastní cestou...

Wayfarer v těchto dnech vydali prostřednictvím ceněného labelu Profound Lore své třetí album. Jeho krev patří světu a krev Wayfarer zase nám. Styl, kterým se kapela prezentuje, bych označil jako netradiční obsluhu tradičního černého kovu. Důležitý je prvek patriotismu, který je z Wayfarer cítit na sto honů. Přimíchejme kapku folkových aranžmá, vyklidnění a celkovou potřebu být spíš výpravný jak bubák. Příbuzenské vztahy v klanu Wayfarer budou z otcovy strany s Cobalt a z matčiny zase s Panopticon, potažmo z x-tého kolena s Agalloch. Každopádně je to tam, ten americký vidiek, ty nekonečné pohledy do dálky, kde jsou vpravo hory a vlevo jedna bouda s osamělým dědkem veteránem, který do sebe lije jednu flašku za druhou a nadává na sucho.

Wayfarer kombinují zvířecí bestialitu s klidnou večerní projížďkou. Chvíli zuří jako vzteklí psi, ale čas je i na cigáro a kafe u ohně. I zvěř je v kraji bohatě zastoupena a osamělým kaubojům skvěle poslouží. Kůň doveze nohy tam, kam samy nedojdou a dobře střelená kráva vydá masa na několik týdnů. Jak praví název druhé skladby On Horseback They Carried Thunder, jako by sami Wayfarer byli těmi, kdo nosí hrom na svých koních a když je třeba, tak mají snahu pořádně zahrozit. Snaha bude ten správný termín.

Nedá se totiž říci, že by vítězila ta pravá pohoda a rozvážnost. Nadhled mistrů. Zóna je místy narušena stagnací a přílišným zahleděním mimo reál. Hlava padne do klína a celá western paráda a okouzlení krajinou je rázem fuč. World´s Blood je svým způsobem experimentální deska, která by ráda otevřela nové portály a možné přenosy jinam, ale daří se to tak napůl. Sotva mne vyruší ze spánku podmanivý motiv, kdy pookřeje skryté srdce milovníka westernu a divoké přírody, kdy tělo ucítí, že je teleportováno do míst suchých, líně se povalujících kusů keřů, něco ten pocit utne a nezůstane při něm. A hlavou se honí otazníky, jestli je všechno v pořádku.

Většinou ano, ale není to nic významného. Ono rozmrzení má své reálné kořeny. Wayfarer zatím nedospěli do stadia, že by skladatelsky diktovali, že by to měli úplně pod palcem. Spolu se svým třetím albem budou bezesporu platit za zajímavou variantu netradičně pojatého black metalu, ale na víc než na poplácání po ramenou a strohé díky to zatím není. A je to škoda, protože cítím, že v kapele dříme větší potenciál. Zmíněné Cobalt považuji za něco zručnější a osobitější vypravěče, ačkoliv i oni mají dost svých odpůrců. Inu, sto lidí, sto... Kdo rád mírný odklon od klasických klišé stylu, tomu rád Wayfarer doporučím. Kdo čeká zázraky, ten ať sedne k oknu a vyhlíží co mu síly stačí. S Wayfarer to bude možná jen lehká pohoda a tvrdošíjně kočírované sympatie...