Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že by kapela Windhand patřila mezi mé top kousky, se říct určitě nedá. Zvláště proto, že jsem je ještě před rokem vlastně vůbec neznal. Výlet na jejich koncert za hranice republiky měl tím pádem vícero odůvodnění. Tím prvním je fakt, že jsem dlouho nikde nebyl a přes turbulentní léto jsem stihl leda kulový, ačkoliv v diáři ledacos bylo. Druhým důvodem byla jednoduše nabídka výletu s kolegy z Fobia zine a protože si sedneme do noty i po stránce lidské (nejen hudební) – důvod otálet vlastně ani nebyl.

Podívat se do Lipska po dvou letech byl fajn nápad. Vyrazili jsme o něco dřív, abychom si prohlédli i něco z města samotného. Zabloudili jsme tak k fotbalovému stadionu i na právě probíhající multikulturní festival všeho na náměstí (což samozřejmě nebylo nějak plánováno). Překvapil zde stánek prezentující českou zemi, kde se dalo nakoupit velké množství lázeňských oplatek, dále pikao, kaštany v čokoládě, hořčice nebo knedlíky v prášku – krásná reprezentace, která nás pochopitelně píchla u srdce. No nic, vraťme se raději k hudební rovině.

UT Connewitz je klub, který je jedním slovem nádherný. Už v prvním okamžiku, kdy jsem vkročil do monumentálního sálu, to na mě dýchlo a kůže se změnila na husí. Popisovat tuto zvláštní atmosféru prakticky nelze – to se musí prostě zažít. Je to jednoduše místo, které je pro doomové akce jako stvořené…

Vzduch pro cca 300 návštěvníků rozehřívali Satan’s Satyrs, jejichž jméno i produkci jsem v onen okamžik uslyšel prvně. Od první skladby se ukázali jako energií nabití čertíci, co okamžitě začali chrlit svižný hard rock s prvkami Motörhead, Crobot, The Hives a dalšími heavy stoner vlivy. Mělo to šťávu a první asi čtyři kusy byly vážně parádní. Pak se to začalo trochu slévat, ale závěrečná vypalovačka opět nadchla. Uvěřitelný drive a trochu hippie přesvědčení. Šílený bubeník s obrovským nasazením a náležitě rozjařená strunná sekce. Ke koupi desky mě to nestrhlo, ale živě to bylo parádní a nakopávací.

Windhand začali vláčně a vláčně taky pokračovali. Je jen málo kapel, které si mohou dovolit znít tak, že od nich de facto nerozeznáte jednu skladbu od druhé a přesto budete všechny milovat. Windhand jsou toho krásným příkladem. Ani nevím, které vrnění zařadit na kterou desku. Kterou vokální linku vyzdvihnout víc a kterou pohlcující melodii označit jako tutovku, ale prostě to všechno sedí. Člověk pak tupě zírá až ve skoro hypnotickém transu na celou tu doomovou masu, jak se na vás valí a svojí dřevnatostí rozebírá na kousky. Je dobré zmínit vokál, neboť ten je pro kapelu důležitý a jde o velmi silný článek, ačkoliv na mne Dorthia působila dost odtažitým dojmem. Jakoby jí nic nezajímalo, i ty zdravice lemující začátek a konec setu byly takové z povinnosti. Možná proto, že se víc hroužila do stavu potřebnému k maximálnímu výkonu pro koncert. To se jí dařilo naprosto perfektně. A pochopitelně nejen jí, ale i dalším kolegům z kapely, kteří čarovali magicky atmosférickým doomem.

Spojení místa, hudby i vědomí toho, že do tohohle klubu se zase jen tak nemrknu, mělo velké účinky. Proto šlo o dost intenzivní zážitek, který se zarývá do paměti. A kdybych Windhand někdy viděl hrát někde poblíž – určitě nebudu váhat.

Fotografie vystihující výletní i koncertní nálady pořídil Coornelus, kterému tímto děkuji.