Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hned na začátku musím opravit nepřesnost z úvodních slov, protože Aran Epochal samozřejmě není kapela, ale alter ego Adama z kapely, kterou by mnozí nazvali kultem i po těch letech, co není mezi námi. Samozřejmě Gnu. Ti jsou už strašně dlouho u ledu a pokud si pamatuju dobře, jejich poslední živé hraní, na kterém jsem shodou okolností byl, proběhlo před Mudhoney v Lucerna Music Baru v květnu 2013. Víc jak šest dlouhých let, za kterých se toho stalo strašně moc, ale pro mě možná překvapivě se nestalo to, že bych se kdy zaposlouchal do Adamovy sólové tvorby (tak a je to venku, sorry Adame). Zasekl jsem se na Milimetrech ticha a Album epochal mám taky rád, ale to mi tak nějak stačí a nikdy (a fakt nevím proč) jsem neměl potřebu se z téhle pozice někam pohnout. Kulty rády zůstávají v historii, asi tím to bude.

Z tohoto pohledu byl tenhle koncert nejen seznámení se s Adamovým živým hraním, ale s jeho hudební tvorbou obecně, což byla docela výzva. Nicméně mě ani moc nepřekvapilo, jak žánrově otevřené to vystoupení bylo - přirozeně, protože tyhle sólo projekty jsou přesně od toho, aby žánry padaly jak mouchy a svoboda vyjádření nabyla vrchu. Aran Epochal je kus z folku, kus z country (protože foukací harmonika přece), kus z hip-hopu, kus z alternativy jakéhokoliv druhu. Samozřejmě baskytara, hromada věcí z playbacku, smutní kovbojové a docela překvapení, kolik toho jeden kolík dokáže z tak omezeným arzenálem vyrobit. Osobně nedokážu přísahat na to, že všechno byla moje krevní skupina a že bych si něco takového pustil doma, protože prostě nepustil. Ale mělo to své kouzlo, Adamovy texty těžce dopadaly na těch několik přihlížejících a jeho sugestivní projev podpořen dvoumetrovou postavou dokázal zaujmout. Mě osobně asi nejvíc v hip-hopových věcech, což je možná paradox, ale na těch stojí svět.

Mezi vyklizením pódia (rozuměj baskytara, foukací harmonika, mp3-player a trocha drátů) a první skladbou dalších vystupujících uplynulo docela dost času, který vyplňovaly především marné pokusy nazvučit dvojici Manollo. Zní to trochu jako špatný vtip, ale Manollo byly jen dvě akustické kytary, přičemž jedna byla s drátem a druhá bez něj, no pak ještě jeden mikrofon pro zpěv, což dohromady vytvořilo tak dokonalý gordický uzel, že se jej zcela čistě nepodařilo rozseknout během celého jejich setu. Tahle dvojice je podle všeho dvojice dost nová, mladá a když jsem po první nebo druhé skladbě začínal mít dojem, že se kluci docela hledají, hodně improvizují a tak trochu tápou, sami hodili do prostoru informaci, že jde o jejich první koncert. Pak už jen stačilo hodit za hlavu všechna očekávaní a poučky z učebnice o profesionálním vystoupení, a člověk si to mohl docela užít. Ne, nebylo to profesionální, ale bylo to milé, místy celkem vtipné (v dobrém) a především mi sedla jejich atmosféra, která zaváněla severským folkem mých srdečních Tenhi.

Jsem přesvědčen, že je to o počasí a roční době, ale jak po celý rok nemám až na pár výjimek potřebu si s Tenhi jakkoliv zahrávat, teď nastalo období, kdy je točím naprosto pravidelně (zkuste TADY). No a když hodně vykostíte Tenhi, necháte jen kytary a pro jistotu zavřete obě oči, dostanete Manollo. Folk temnějších odstínů, kdy kytary svým laděním bloudí daleko od sebe a vytváří velmi příjemný souzvuk. Jedna vysoko, druhá k barytonu, dohromady les, mlha a tlející listí pod nohama. Ale nejen to, v jejich zvuku jako bych zaslechl i vlivy José Gonzálese (TADY), i když po koncertě se mi zpěvák přiznal, že ho nezná a že aktuálně nejvíc ladí Chelsea Wolfe. Může být. Manollo zaujali v mezích prvního koncertu. Jsou na začátku a tak to prostě je.

No a pak přišla Samana, což znamenalo dva mladé lidi, asi pár, ze kterých bylo cítit něco hodně příjemného, už když se začali rovnat na pódiu. V ten moment jsem ještě netušil, že je to jen začátek něčeho mnohem příjemnějšího, co má teprve přijít. Zeptám se asi tak - máte nějaké své oblíbené kapely, jejichž poslech pro vás představuje cosi jako meditaci? Modlitbu? Znáte třeba fantastické OM? (TADY) Pokud ano, tak si mezi ně s čistým svědomím přiřaďte jméno Samana. Jejich koncert, to byl čistě spirituální zážitek, který se sice snažil narušit jeden místní debil, ale neprošlo mu to. Franklin Mockett hrál na kytarou trochu gilmourovským stylem, šlapal na asi dvě desítky efektů a trochu zpíval. Rebecca Rose Harris zpívala, hrála na klávesy a občas se schovávala za vintage baskytaru o ploše asi půl metru čtverečního, jejíž horní struna dokázala zatřást gumou do trenýrek. Všechno ostatní pak bylo ukryto mezi notami, a i když to místy vypadalo prostě, bylo v tom mnohem víc a mělo to neskutečnou sílu.

Tím nejdůležitějším slovem byla atmosféra a začalo už tím, že na úplném začátku mě začala v nose šimrat vonná tyčinka, řekl bych santalové dřevo. Právě s atmosférou uměla tahle dvojice pracovat neskutečně podmanivě, ať už šlo o kytarové efekty, díky kterým Franklin většinu vystoupení prostál na jedné noze, nebo o nádherný, altový hlas zpěvačky, který mi hodně připomínal Nico. Její tíhu, její osudovost, její naléhavost. Druhým artefaktem, se kterým se nesetkávám pravidelně, byla schopnost komunikace. Směrem do publika, ale i mezi samotnou dvojící. A tím rozhodně nemyslím nějakou užvaněnost a lacinou vtipnost, ale právě naopak - naprosto přesně stanovenou míru, a decentní způsob, jak završit nádhernou skladbu prostým thank you a úsměvem, pro který by jeden šel i do války.

Napsat, že Samana mě zaujali, by ani zdaleka nevystihlo to, co se mezi námi odehrálo. Byl to přesně ten moment, kde končí hudba a začíná něco, co ji převyšuje a co člověka nabíjí a posiluje. Samana přesvědčili svou skromností a hlavně pak tím, že se nikoho nesnažili přesvědčovat. Prostě hráli tak, jak to cítili, inspirováni přírodou a lidským nitrem, vlastními pocity, životem i smrtí. A tím s dovolením končím, protože zbytek už jen mezi námi.

P.S.: Vinyl jsem si koupil, je krásnej.

P.P.S.: V nejbližších dnech máte ještě možnost vidět kapelu v různých městech Česka.

Na koncert byla redaktorovi Echoes udělena akreditace pořadatelem.