Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se řekne 'soulbonding', nejednomu zkušenému subkulturnímu harcovníkovi se rozsvítí nad hlavou maják, který obvykle indikuje zvýšenou frekvenci mandal, bubínků, dredů, tunelů v uších, tofu a zatraceně volných kalhot. Ono každému tu jeho drogu, jak říkávala moje babička, vždyt i Neil z Young Ones je jedna z mých nejoblíbenějších seriálových postav, nicméně pro moji přízemní duši z betonu a suti je svět vonných tyčinek a olízaných žab daleko za humny. K dosažení nirvány mi stačí pozorovat deset minut toho, jak se moje přiožralá sousedka snaží zaparkovat do osmimetrové mezery a k prvotřídnímu transu mi stačí se příliš rychle zvednout z postele. Otázka je, zdali tato výbava stačí na třídenní mejdan v legendárním prostoru Soulkostela, který byl v režii palidí z okolí kapely Olaf Olafsonn (andthebigbadtrip).

Letošní díl tohoto festivalu se vyznačoval nejen dobrodružným umístěním do rouškových dní, ale především opravdu jedinečným lineupem, který kombinoval mladou českou hudební šlechtu s polským androšem a hlavně headlinerem, kterým byli samotní rakouští Der Blutharsch (andtheinfinitechurchofleadinghand). Koneckonců rozsah zemí, ze kterých přijeli návštěvníci, překvapil i organizátory. Krom obligátních Poláků či Němců se v kostele objevili i hudební návštěvníci z Francie či Švýcarska. Opakovaně opěvovat specifikum celého místa činu nejspíše nemá smysl, však jsem to již na prostoru tohoto zinu dříve prováděl. Nerad bych ale pominul takřka rodinnou atmosféru celé akce, která vycházela nejen z dřívějších známostí mnoha zúčastněných, ale i koncentrace celého dobrodružství do malého prostoru spojeného se společným spaním a sdílením roztomilého malého baru, v němž byla k dostání nejedna domácí specialita, ať už se jednalo o jídlo či pálenky.

První zásun akce, temně ambientní Instict Primal, jsem bohužel zastihl jen od baru během počáteční aklimatizace, protože v prostoru před pódiem nebylo možné být v botách a já zkrátka ještě nenašel vůli si rozšňěrovat svoje dvacítky. Byla to i trochu škoda, protože hučení shora neznělo vůbec špatně a působilo až nepatřičně s optimistickým podvečerním světlem. Na následné Tengri už šly ale galoše dolů. Poslední dobou o sobě tato pětice dala vědět splitkem se sludgovými Drom a v návaznosti na to ji šlo letos vidět na nejednom plakátu. Navíc jejich příslib razantního instrumentálního rocku koreloval s mými aktuálními potřebami, protože v posledních letech a zejména v zahraničí jsem měl pocit, že na tomto poli se to začíná všechno posouvat do až příliš technického progu. Tengri ale nezklamali. Jejich set je hlasitý, rád na to upozorňuje různými odmlkami. Housle zde pak nehrají roli melodického zněžnění, ale s kytarama se často vysloveně bijí o zvukový prostor a je velmi vtahující ty střety sledovat. Nejednou mi tento přístup připomněl po hříchu nepříliš známé německé intrumentalisty Cataya, jejichž pojetí post-rocku také nenabízelo jednoduché háčky k tomu, do jakého prostředí si jejich skladby zasadit a nutila posluchače k opakovanému poslechu a rozšifrování. U Tengri to také bude ještě zábava a dost se na další setkání, poslechová i živá, těším.

Původně navazující kapela Tři a pět minut nakonec dorazit nemohla, protože někdo z jejich okolí zakašlal covidem (věc která se stala asi již každému, ale většina z nás má kliku, že se o tom nedozvěděla), takže nastala poměrně tlustá časová mezera, ideální na to se šíleně zdunit na obřad pod taktovkou Olaf Olafsonn (andthebigbadtrip), k čemuž sloužila na baru mimo jiné i domácí tzv. víčkovice, což je pálenka z nějakých ulepených rámů včelých úlů, prostě to nevymyslíš. Ale hřála, dávala a skvěle se u ní nastupující kapele smálo díky tomu, že bubeník si při pádu ze schodů před několika dny odjebal nohu a moc do poslední chvíle netušil, jak to celý ochčije. Při samotném výstupu kapely se mu to ale podařilo celkem schopně poslechově zahladit (z mého pohledu, který ještě nemá kdovíjak naposlouchané studiovky).

Olafsonnovci se ve svých aktuálních živých setech odrážejí zejména od svého posledního alba a já to nemůžu více kvitovat, protože za mě se jedná o jednu z nahrávek roku. Z jejich aktuální hudební formy mě baví téměř každá vteřina, což vzhledem k tomu, kolik postupů a melodií vystřídají, aniž by vyloženě někam utekli z prezentovaného "psychedelického instrumentálního rocku", je poměrně zásadní měřítko. Ani tentokrát se jejich živé vystoupení neobešlo bez taneční performace nijak zvlášť oblečených děvčat ukrytých v maskách od umělkyně pod pseudonymem SIKRA, které se snažily vyvolat flashbacky ze špatných tripů (pod které otevírání hlav a odhalování lebek v nich rozhodně patří, koneckonců prohlédnout si je můžete ve videoklipu k písni Penitence). Osobně na performace kdovíjak neslyším, ale u Olafsonnů se jedná (i ve spojení s tím v jakých maskách sami hrají) o poměrně svébytný a celistvý koncept, který jejich hudební vize doplňuje. Navíc vzpomínka z jejich minulého vystoupení v budečském hostinci, kde přítomnost polonahých žen místní štamgasty vyhazovala z bot, za to stála. 

Následující, od půlnoci začínající, rituální ambient polských Bön jsem pak viděl pouze v několika útržcích, protože se mi nepodařilo vytrhnout se ze všelijakých osvícených dialogů, které jsme dole vedli s návštěvníky i účastníky. Jejich hudební set byl spíše dlouhatánskou seancí s mnoha rozličnými artefakty, ať už se jedná o vonné tyčinky, kápě, bubínky, svíce či zvířecí lebky. Tomuto dramaturgickému předělu jsem se bohužel již nebyl schopný přizpůsobit. Navíc na můj mindset Bön zkrátka působí příliš východně esotericky, takže jsem se raději před kostelem kochal úžasnými světelnými vizuály, které se promítaly z meotarů na celou stavbu a vedl přiožralé konverzace s lidmi, o kterých jsem pak zjistil, že byli Blutharsch. Typický.