Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ani já jsem neodolal a mé proaktivní odpoledne utnul až dramatický soumrak, který všemi barvami zavelel k návratu domů. Když jsem pak usrkával bylinkový čaj a jednou rukou nepřítomně sčítal pohmožděniny po tygřích skocích za letící merunou, nescházelo moc, abych vklouzl do bačkor a setrval v jejich hřejivém komfortu až do samého konce. Něco se ale ve mně hnulo a už o pár minut později jsem postával na zastávce MHD a čekal, až si mě vyzvedne kloubový dostavník mířící do Krpole. Jaká síla mohla tohle způsobit? Že by vůle? Disciplína? Ne. Za tím mohl být jedině DOOM METAL!

Ano, přitažlivost tohoto žánru má dlouhé prsty a ze spárů pasivního komfortu dokáže vytrhnout i téměř odepsané kusy, jak jsem se mohl osobně přesvědčit. Za svou nerozhodnost jsem zaplatil pouze zanedbatelnou daň tím, že jsem na Melodku dorazil se zpožděním, ale o nic zásadního jsem nepřišel. Do sálu jsem vkročil zrovna ve chvíli, kdy Futile Mourning uzavírali rozjezd prvního songu a shodou okolností jen pár vteřin předtím, než se celé podzemí jako plesknutím cecku o stůl ponořilo do tmy. Byl v tom kus překvapení pro všechny, ale nedá se říct, že by krátký blackout někoho vyvedl z míry. Na paniku nezbývala takhle v pondělí večer energie, na ušlapání slabších jedinců v davu chyběl…inu, chyběl dav. Když to pak vyletělo podruhé, byl to dokonce hořký smích, co se odráželo od studených kachliček. Našel jsem na tom ale i jedno pozitivum. Až se všechno uklidnilo, akční světelný park zůstal preventivně vypnutý a kapely doprovázelo už jen decentní osvětlení, které ponuré doomařině dodalo takřka domácí pohodlí.

Futile Mourning je jedno z nových tuzemských jmen, ale kdo za ním stojí, to jsou vesměs protřelí hudebníci, kterým se asi uvolnil jeden den v měsíci, takže si museli založit projekt. Čtyřčlenná sestava ze špinavých žánrových koutů od death metalu, grindu až po noise se usnesla na doom metalu a přestože tomu podřídila vše podstatné, na své přirozené pudy nezanevřela. Stačil jediný pohled na oltář krabiček noisového mága z Usnu? a nebylo pochyb, že se bude vášnivě točit poťákama jako s bradavkami padlé Madony. Stopy death metalu byly pro změnu patrné v pasážích, kdy se pro kapelu stala doom metalová komůrka příliš dusná a bylo potřebat vyvětrat a vyklepat koberce. Naopak dlouhé kompozice v pohřebním tempu usazovaly doomový prach přesně tam, kde jsme ho všichni chtěli mít. Vlastně ani nevím, kolik těch skladeb bylo, odhaduji asi tak tři, a to jen na základě nervových noisových zakončení každé z nich.

Už při Futile Mourning jsem musel uznat (a platilo to po celý večer), že to klubu zvukově sedlo mnohem víc než před pár dny, kdy se na tom samém místě odehrávala black metalová smršť. Produkce byla srozumitelná a stravitelná a jestli vokál připomínal chlapa ze dna studny marně volajícího o pomoc, jsem si jistý, že to byl záměr, který navíc vyšel na jedničku. Charakteru hudby Futile Mourning to prospívalo a souhra basy s kytarou mohla vyznít naplno. Pazvuky a bordel se do celku promítaly spíš okrajově a v tom určitě ještě vidím potenciál. Popravdě jsem vyhlížel sevřenější syntézu těchto světů, ale klidně si počkám, však nehoří. Největšího noisu jsme se dočkali na konci setu a nejen že to byl plnotučný hluk, který troufale promlouval do statiky okolní zástavby, ale byla to taky ta nejodvážnější zkouška přepěťové ochrany, s níž jsme onen večer měli tu čest.

Rakouské těleso Guyođ jsem měl možnost vidět naživo už několikrát, takže bych se teoreticky mohl pustit do kritické analýzy cesty, jakou tito námořníci urazili na rozbouřených evropských mořích během uplynulých let. Ale zas to nesmím přehánět, protože jisté osobní konexe nemohu popřít a překladače si v dnešní době už slušně poradí i s pisálkovskou češtinou (nazdar, borci!). Nemám však co skrývat, Guyođ předvedli nejlepší show, jakou jsem od nich dosud viděl. Zvukově vyvážená a syrová prohlídka podpalubí dopadla na výbornou. Disciplinované mužstvo vedené kapitánem s chronickou depresí, plachty napnuté, všechny uzly pevné, prach na troud připravený k použití jedním škrtnutím. Silnější mořské proudy unášely Guyođ death metalovým směrem, ale zlověstný klid temných hlubin byl pro kapelu neméně lákavý. Líbí se mi, když se noří tak hluboko a ani mi nevadí, že záludné stíny vod neodbytně našeptávají ahab, ahab. Guyođ již dosáhli úrovně, kdy v pomalých pasážích dokáží unášet a v tvrdších drtit, aniž by mě to při změně tlaku nutilo přešlápnout. Velký pokrok zaznamenala hlavně rytmická sekce. Buďte ve střehu a pamatujte si toto jméno.

Woe Unto Me zastávali funkci headlinera koncertu i celého turné a řekněme, že minimálně vzhledem ke zvučnosti jména a odslouženým rokům to byla oprávněná a logická volba. Mám pocit, že už jsem je na tuzemských plakátech zahlédl x-krát, ale tím to dosud vždycky taky skončilo. Teď to tedy konečně mělo klapnout a jediné, co by to mohlo zhatit bylo nějaké zpoždění (třeba kvůli výpadku proudu?), které se neslučovalo s posledním řádkem jízdního řádu a mojí snahou nevypadat druhý den v práci jako kus hovna. Přijít pozdě, odejít dřív, to je krédo vyvolených, ty woe.

Běloruská pětice ale na nic nečekala, dokonce ani na mě, takže než jsem nahoře dokončil myšlenku, objednal si pivo a sešlapal ty hrozné schody dolů, první skladba už jela naplno. Woe Unto Me navlečení v košilích působili nejdřív trochu odtažitě, ale netrvalo dlouho, než mi došlo, že jsou do své hudby jen prostě pořádně zažraní. Nebylo vůbec těžké nechat se jimi strhnout, zvlášť když zvuk opět umožňoval rozeznávat detaily a ne jen základní obrysy jako rytmus nebo konec skladby, jak se někdy na podzemních akcích stává. Prospělo to hlavně melodiím, kterých do nás Woe Unto Me solili ze všech kapel rozhodně nejvíc, vynikly záblesky prog metalu v košatějších rytmických momentech a že je všechno srozumitelné i na pódiu, dokázal sebejistý čistý vokál zpěváka Konstantina. V některých okamžicích jsem cítil něco jako posvátnou úctu, to když tempo ulehlo ke spánku nebo když si slovo vzala posmutnělá kytara jen v doprovodu decentních kláves v pozadí. Ale nejspíš v tom kromě hudby hrály roli plnovousy kytaristů, kteří by z fleku mohli převzít nějakou pravoslavnou funkci. Všechno jsem jim věřil a mít odkud konvertovat, jsem jejich. 

Když se na konci večera nesl sálem potlesk a podpůrný hvizd zhruba třiceti lidí, bylo to zasloužené a patřilo to nejen různorodému a kvalitnímu pojetí doomu, který si každá kapela přetvořila po svém, ale také organizaci akce, která i přes technické nesnáze vyústila v pamětihodný večer ukončený tak akorát, abych ještě stihl doma dopít ten čaj.