Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Chaos Invocation - Devil, Stone & Man

Chaos InvocationDevil, Stone & Man

Garmfrost9.3.2022
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Devil, Stone & Man je bez debat nejpřirozenější a nejagresivnější z kapelní diskografie. I přes přímočarost a zuřivost je album opět melodicky poutavé, pod nánosem vzteku bublou protichůdné emoce či lákadla k neustálému objevování odlišných vesmírů.

Přiznám se, že až s letošní novinkou Devil, Stone & Man jsem si k německým satanášům Chaos Invocation našel cestu. Od prvního alba mi bylo jasné, že jednou podlehnu. A to nejen kvůli sestavě v čele s démonem Omegou. Rovněž zbytek osazenstva není pouhým doplňkem věhlasného bubeníka. Borci, kteří tvořili či tvoří v kultech typu Bethlehem, Porta Nigra či Fides Inversa, respektive Valkyrja nemohou nahrát průměrnou hloupůstku. A přece mě předchozí desky míjely. První poslechy bylo vše v pořádku, ale postupně mě přestaly bavit. Od poslechů Devil, Stone & Man jsem si dal delší čas odpočinek a světe div se, i po přestávce si spokojeně mlaskám.

 

chaosinvocation

 

Chaos Invocation bez pardonu patří mezi pilíře (nejen) německé scény. I v rámci evropské, potažmo světové můžeme jejich tvorbu brát coby přínosnou. Jejich syrový black obstojí v konkurenci švédských rarachů Watain či Ondskapt a Valkyrja. Přesně někam mezi ně totiž Chaos Invocation v klidu pasuju. Slyším tytéž ostré do thrashe mrsknuté černočerné sekanice, heavy vyhrávky a sólíčka. Hrdelní hlasový projev divocha M. k pestré mozaice sedí jako prdel na hrnec. O rytmickém pánu bohu Omegovi nebudeme vůbec mluvit. Všichni víme své, uctíváme jej, byť by úcty v klidu snesl víc, umí zapadnout do járku a nevykukovat.

 

Předchozí desky a hlavně Reaping Season, Bloodshed Beyond byly oproti novince pestřejší, rytmicky barevnější, kdežto Devil, Stone & Man je bez debat nejpřirozenější a nejagresivnější z kapelní diskografie. I přes přímočarost a zuřivost je album opět melodicky poutavé, pod nánosem vzteku bublou protichůdné emoce či lákadla k neustálému objevování odlišných vesmírů. Možná právě pro onu přirozenost beze snahy působit profesorsky je pro mě poslech Devil, Stone & Man tolik příjemným. Album se poslouchá samo, ale jen tak se neoposlouchá. Možná až po delším čase, ale zatím se tak neděje. Zvuk alba není žádným překvapením. Všechny desky mají Chaos Invocation dobře ošetřené. K albu patří i dobrý obal. Tentokrát se kapela obrátila na venezuelského umělce Bryana Maitu, jehož umění můžete objevovat na obálkách kapel jako Cultum Interitum, Krolok, Lunar Mantra nebo Selbst. Černobílý cover k náladě desky příjemně sedí.

 

 

Dříve mi vadily pokusy o čisté, melodické zpěvy. Ty byly - ruku na srdce – hrozné. Tento defekt na albu tentokrát není. Zpěvy se objeví, ale ladí. Kde se objeví, působí přirozeně. Styl psaní se tolik nezměnil. Stále je rozmáchlý, jakoby oslavný. Přitom tento odžiskovaný, opyramidovaný a okřivákovaný styl v sobě zachovává onu patinu přechodu osmdesátek a devadesátek. Ze světa slyším reakce a přirovnání k Morbid Angel či Slayer nebo Mayhem… No, možná. Bez těchto kultovek by nebyl metal stejný jako je. Řekl bych, že poslouchatelnosti napomáhá i úbytek skladeb, kterých je oproti předchozím nahrávkám pouze devět, a hlavně kratší stopáž. Tři čtvrtě hodinky je přesně tak akorát. Vše se stačí říct, desce nedochází dech a nic nikde nechybí. Jsem spokojený jako želva.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kubánec / 10.3.22 9:41odpovědět

Když sem slyšel první ukázku, tak sem si říkal, že to je víc Watain než Watain.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky