Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj Dane! Dřív než se pustíme do vaší nové desky a do všeho okolo ní, nemůžu se nezeptat, jestli těch jedenáct let starých 30 % v Tobě ještě někde dříme a říkáš si blbec recenzent, co ten o tom ví?! Jakou vypovídací hodnotu pro Tebe mají recenze obecně?

Ahoj Jirko, předem děkuju za prostor na Echoes! Hele, že by to ve mě vyloženě dřímalo, to ne, ale na tu recenzi si moc dobře pamatuju, protože to bylo úplně nejhorší hodnocení nejen v historii Mean Messiah, ale jakéhokoliv projektu či kapely, kterých jsem kdy byl součástí. Byl jsem překvapen a chvíli mě to docela mrzelo, ale na druhou stranu každému se líbí něco jiného. Znám to z vlastní zkušenosti, kdy alba, které považuji za naprosto geniální, jsou pro jiné skoro odpad. A naopak. Ale všeobecně recenze čtu velmi rád, baví mě porovnávat jiné názory s tím mým, a to se netýká jen mojí hudby, ale hlavně hudby, kterou poslouchám a mám rád. Párkrát se i stalo, že jsem četl úplně hrozivou recenzi na album, které jsem neznal. Vycházelo z toho jako totální kravina, a když jsem si to pustil, abych to slyšel na vlastní uši, tak jsem zjistil, že je to výborná deska. Takže asi tak nějak. Dělám hudbu už dost dlouho a kritiku umím přijímat, protože v opačném případě bych se z toho asi zbláznil.

Za mě v tom hraje roli i to, že vztah kapela-recenzent-posluchač se za poslední dobu, řekněme od nástupu internetu, zásadně proměnil. Všichni najednou můžou mít všechno, recenzent v tom řetězci nemusí hrát vůbec žádnou úlohu, nebo třeba jen epizodní, takového trochu exota. Fenomén hudby, mainstreamové i té undergroundové, se za mě naprosto změnil. Vyšuměl. Nebo jak to vidíš Ty?

Do jisté míry souhlasím, navíc, hudba je dnes jen jednou z mnoha možností jak naložit s volným časem a její hodnota se, díky dostupnosti, bez jakékoliv nutnosti vynaložit sebemenší úsilí, umenšila na prostý konzum. Líbí/nelíbí, jdeme dál, nesnažíme se v nahrávce hledat víc druhým, třetím poslechem, naučit se mít ji rád. Já si ještě pamatuji doby, kdy jsem pro získání hudby musel zvednout zadek a jít do kamenného obchodu a tam za ní zaplatit nemalý peníz. A tím měla hned jinou hodnotu, nedalo se cédéčko jen tak zahodit, když se ti hned nelíbilo. Prostě jsi se tím snažil proposlouchat. Dodnes mezi mé oblíbené desky patří ty, které se mi nelíbily hned na první, ale třeba ani na třetí, pátý poslech. A to nemluvím o době, kdy jsem za zakoupení alba na nelegální burze mohl strávit noc ve vězení. Mainstream je dnes vyprázdněná bublina, velký navoněný nic. K undergroundu bych byl shovívavější, sám to vidím v případě Mean Messiah. Fanouškovská podpora a taková ta "tichá pošta", kterou se nahrávky jak fyzicky, tak digitálně šíří, stále funguje dobře. Jsem optimista. Zatím...

Jdeme ale na Mean Messiah. Od posledně, což je pro mě rok 2013, se z projektu stala kapela, i když za mě tam za všechny nitky taháš stejně Ty :) Co důležitého se během těch jedenácti let událo a v jaké formě je kapela dnes?

No, tyjo, tak tohle bude nadlouho! V době, kdy jsi psal onu recenzi, jsem byl Mean Messiah jen já a doma jsem měl hromadu cédéček, se kterýma jsem nevěděl, co si počít. Původně jsem ani kapelu stavět nechtěl, ale jak jsem začal rozesílat album různě po webzinech, tak to začalo exponenciálně růst. Trefil jsem asi nějakou díru na trhu nebo to prostě jen byla klika, ale ta odezva z celého světa byla neuvěřitelná. Album pak různě po celém světě vyšlo i licenčně. A samozřejmě se začala objevovat poptávka po koncertech Mean Messiah a mě ta myšlenka, mít zase kapelu, celkem bavila.

V únoru 2014 už jsem měl band pohromadě a vzniklo něco, co je pro mnohé ta "klasická" sestava. Za bubny se posadil Honza Šebek a basu vzala do ruky Veronika Smetanová. Spolu jsme vymetli, co se dalo a brzy jsme si vybudovali celkem slušnou pověst dobré live kapely. Hráli jsme v hospodě pro pět lidí i na Masters of Rock pro několik tisíc. V téhle sestavě jsme udělali EP Let Us Pray, které nás vykoplo ještě výš, až k předskakování na turné k pětadvaceti letům Horkýže Slíže. To nám pootevřelo hodně dveří, ale ty se rychle zavřely, když po posledním koncertu odešel Honza a o pár týdnů později mi Veronika oznámila, že končí, protože jí hodili lano právě Horkýže Slíže. Věřil bys tomu? To, do čeho jsem nainvestoval obrovský peníze, spoustu času a úsilí se v podstatě přes noc zhroutilo. A zhroutila se i moje žena, která je integrální součástí týmu kolem Mean Messiah, málem jsem se zhroutil i já. Nicméně jsme se snažili zachránit co se dá, nového bubeníka jsme měli už za pár dní, když k nám nastoupil Jirka Willander. Bohužel basáka či basačku se nedařilo najít, takže jsme skoro rok hráli jen ve dvou.

Začátkem roku 2019 jsme v osobě Davida Gabriela konečně basáka našli a já začal dělat na druhém albu, které dostalo jméno Divine Technology. To vyšlo 5. května 2020, v počátcích Covidu. Koncerty jsme proto nehráli, ale album se skvěle prodávalo a mělo neuvěřitelnou odezvu. Zabodovali jsme v žebříčcích jak tištěných, tak online magazínů po celém světě, včetně druhého místa z žánrovém žebříčku Břitvy a celkově devátého místa v kategorii Album roku. V roce 2021 jsme odehráli, co se během rozvolnění proticovidových opatření dalo, včetně úspěšného koncertu na Brutal Assault, přicházely nabídky z celé Evropy. No a pak nám Jirka oznámil, v podstatě ze dne na den, že končí. Důvody byly tak absurdní, že to asi ani ventilovat nebudu. Zkoušel jsem hledat rychle náhradu, ale marně. No, a tak jsem to vzdal. V podstatě okamžitě jsem nastoupil do kapely Surma, se kterou jsme krátce na to vyrazili na evropské turné a já Mean Messiah uložil k ledu s tím, že už je to asi definitivní konec. Odhodlání to přetlačit prostě zmizelo. Přesto jsem si do šuplíku psal nový skladby, protože zhruba někdy na přelomu let 2022 a 2023 jsem si pohrával s myšlenkou, že bych se vrátil ke konceptu Mean Messiah jako studiovému projektu.

No a pak se něco stalo, a stalo se to strašně rychle, něco, co jsem vůbec nečekal, a nikdy bych si na to netroufl ani pomyslet. Náš společný kamarád Jirka Rybka mě dal dohromady s Milošem Meierem. Jirka mu doporučil moje studio a Miloš u mě začal točit bubny jak pro Dymytry, tak pro Drumming Syndrome. No a při práci jsme probírali, co kdo dělá a já Milošovi pustil naše starý věci, ale hlavně dema, co jsem měl na potenciální třetí album. Miloše to strašně nadchlo a povídá mi: "Ty jo, já ti do toho natočím bubny, chceš?" A to je nabídka, která se neodmítá! A moje žena, která je za jakékoliv situace prostě manažerka, povídá: "No tak, když to bude Miloš bubnovat, tak ať jde do Mean Messiah jako člen a udělejte i koncerty, ne?" A bylo to. V tu chvíli jsem ale věděl, že to musím udělat správně a sehnat basačku. Ten ženský element totiž k Mean Messiah neoddělitelně patří, a třeba v tý předchozí sestavě, kde jsme byli tři chlapi, jsem neustále cítil, že to prostě není ono. I tady zapracoval osud. Lenka Čechová přijela ke mně do studia jako účastnice jednoho z workshopů, které pořádám, a kromě jiného mi prozradila, že hraje na basu. Já jsem si jí dobíral, jestli nechce k nám a ona pořád, že na to nemá a takový ty řeči. Nicméně pak mi za pár dní sama napsala, ať jí tedy pošlu ty basové partitury, no a zbytek je už známá story. Stala se baskytaristkou Mean Messiah. A hned to prostě začalo fungovat. Mám v kapele nejlepšího bubeníka v týhle zemi a krásnou talentovanou basačku, navíc jsme se stali velmi rychle blízkými přáteli. Myslím, bez přehánění, že tohle je ta klasická sestava! Začali jsme pracovat na albu, vydali singl Fire, udělali videoklip, který měl fantastickou odezvu, před pár dny jsme vydali album, které lidi, zdá se, milují. Jsem za to všechno nesmírně vděčný!

Můj první kontakt s vaším novým albem byl jednak přes videoklip Fire a jednak přes tiskovku, kde mě zaujalo zařazení k prog-industrialu. Co si pod tímto spojením můžu představit? Abych byl upřímný, tak zmíněný singl Fire je za mě průstřel mezi Static-X a Devinem Townsendem.

Již léta se označujeme jako prog-industrial metal. Máme z každýho kousek a dohromady je to ve výsledku tohle. K Townsendovi nás přirovnávají dlouhá léta, i když já si myslím, že se tomuhle srovnání už hezky dlouho docela vzdalujeme. Máme místy trochu podobný hlas, ale melodicky, harmonicky jsme dost jinde. Já vyrost na věcech jako Ministry, Front 242, Frontline Assembly, NIN, Skinny Puppy nebo třeba Einsturzende Neubauten, do toho mě ovlivňovaly kapely od Def Leppard po Napalm Death a progresivní záležitosti od Pink Floyd po Voivod. Míchám to všechno dohromady celý svůj hudební život a že nás přirovnávají k Townsendovi, je možná tím, že ty vlivy máme, co vím, dost stejný. Tím ale nepopírám, že především ranný SYL mne svého času ovlivnili hodně, což je znát hlavně na prvním albu Mean Messiah. Pak už jsem ale od toho začal utíkat jinam, spíš k těm prvotním inspiračním zdrojům. Static-X jsem si poprvé poslech, až když nám to někdo napsal pod video Fire na YouTube. Je to asi ostuda, ale já je fakt vůbec neznal! Upřímně, já tam tu podobnost neslyšel. :)

Pod názvem alba In Infinite Illusion si každý může představit několik možných vysvětlení, třeba ze svého vlastního života, třeba odjinud. Pokrývá tento název a obsah desky něco konkrétního nebo je na každém, jak si jej vyloží?

Nic úplně konkrétního za tím není. Ve zkratce ten název vysvětluju tak, že věci se mohou z různého úhlu pohledu jevit zcela jinak. Vnímáme něco jako jednu věc, a když se k ní postavíme jiným způsobem nebo jdeme do hloubky, zjistíme, že to, jak jsme ji viděli napoprvé, byla vlastně jen iluze a ve skutečnosti je všechno jinak. Ten název mne napadl spontánně, když jsem začal řešit artwork, který je svým provedením taky takovou hrou s perspektivou. Nápad na něj ve mě dřímal skoro pětadvacet let a jak začalo album dostávat jasnější obrysy, tak jsem si řekl, že je na čase to konečně dotáhnout. Už jako kluk jsem obdivoval fantastický svět filmů Karla Zemana, se všemi těmi dokreslovačkami, perspektivami a animacemi a obal na to nepřímo odkazuje. O těch iluzích je i text titulní skladby a všemi ostatními se tohle téma volně proplétá. Navíc, v názvu je takový malý easter egg. Když ho zkrátíš pouze na iniciály, tak dostaneš III.

Schopnost nazírat věci z různých úhlů pohledu se za mě ve společnosti téměř vytratila a namísto toho převažuje čisté černo-bílé vidění, které pak ústí v dělení událostí, lidí a názorů na dvě zabarikádované strany. Vidíš to stejně? Jak jsme se podle Tebe do takového stavu dostali a jakou z něj vidíš cestu ven?

Lidi ztratili schopnost spolu komunikovat, respektive mluvit napřímo, tváří v tvář a přijmout v reálném čase názory druhého a hned o nich diskutovat. Už s příchodem mobilních telefonů se podstatná část komunikace přetransformovala do formy odosobněných krátkých SMS, lidi tímhle způsobem začali řešit i klíčové životní milníky a problémy. A s rozmachem internetu se to ještě zhoršilo. Padla všechna tabu a lidé úplně ztratili fantazii, touhu si možná i trochu hrát a zkoumat ty jemné nuance lidského života.  Nějak se ta doba vymkla z kloubů, navíc od doby, kdy veřejný prostor krutě masírují dezinformace, je mnohdy skoro nemožné vést smysluplný dialog. Ochota jedné i druhé strany naslouchat je menší a menší. Jak z toho ven? Fakt nevím, obávám se, že tohle je, alespoň zatím, jednosměrná ulice.

Vrátím se k vaší nové desce a skoro si říkám, že napíšu Tvojí nové desce. Music and lyrics written, recorded, produced, mixed and mastered by Dan Friml, píše se na bandcampu. Nepřipouštíš si druhé uši zvenčí?

Těch druhých uší tam bylo několik, navíc MIloš natáčel bicí party a Lenka basu. Tohle, co píšeš jsou technický kredity. Naopak, tato deska je první v historii Mean Messiah, na které se do velké míry podíleli i ostatní členové kapely. Jak Miloš, tak Lenka, dostali demosnímky a partitury s ideovým námětem a zbytek jsem nechal na nich. Při nahrávání jsem je samozřejmě produkoval, ale především Miloš přišel v případě bicích partů i s dost zásadními změnami oproti mému původnímu záměru, čímž mnohé pasáže dost výrazně posunul. Miloše si jako muzikanta nesmírně vážím a respektuju jeho kariéru, takže nemám problém ustoupit, protože mu prostě věřím. Lepší bubny jsme nikdy neměli! To samé platí o baskytaře, byla to oboustranně hodně otevřená spolupráce. Tohle všechno na předešlých albech nebylo, to byly mé sólové počiny. In Infinite Illusion je dílem kapely.

Jaký máš jako zvukař rád zvuk? Liší se to podle kapely a podle stylu? U vaší nové desky jsem si všiml jednak poměrně slušné dynamiky, která tolik neutrpěla masteringem, a pak taky toho, že je laicky řečeno hodně „udělaný“, elektronický, což ... asi vyplývá ze směřování Mean Messiah?

Moje krevní skupina je plný, pečlivě vyprodukovaný, možná i trochu přeprodukovaný, sound a elektronika s tím jde ruku v ruce. Jsem dítě 80. let a jak jsem říkal, elektronika a industrial jsou moje naprostý kořeny. Zároveň mě strašně ovlivnil styl produkce, který na svých albech měli Def Leppard nebo třeba Rick Springfield na albu Tao. To je pro mě vlastně takový manuál. Mám rád otevřený, širokospektrální sound kytar, pevný spodky a velký bubny. Ale zároveň si dokážu užít i relativně blbě hrající nahrávku, pokud to má nějaký přesah a zajímavý charisma. Třeba ranný nahrávky mých milovaných Mekong Delta jsou zvukově nic moc, ale má to atmosféru, která mě na tom strašně baví. Před časem vydali album znovu nahraných starých věcí, a i když je to fakt dobrý, tak ta špína mi tam chybí.

Zaujalo mě, že zmiňuješ dynamiku naší nahrávky. To je pro mě velmi důležitá věc. Během devadesátých let šel mastering do naprostých extrémů a poznamenalo to dost neblaze zvuk alb na dalších pětadvacet let. Snažím se v případě alb Mean Messiah zachovat co nejpřirozenější dynamiku, ale z mnoha ohledů je to těžký úkol. Debut Hell měl průměrný dynamický rozsah 7 až 8 decibel. To bylo v roce 2013, kdy běžná mainstreamová produkce byla masterovaná na DR5, někdy i míň. Let Us Pray a Divine Technology už měly dynamický rozsah mezi 8 až 9 decibely na CD a na vinylu 13 decibel. V tu dobu to bylo u alb velkých labelů 6, v lepším případě 7 decibel. No a In Infinite Illusion už je někde mezi 10 a 11 decibely. Singl Fire, který vyšel s předstihem minulý rok na podzim, měl dokonce dynamic range 13, ale bohužel pak na Spotify nahrávka hrála oproti konkurenci mírně potišeji. A to už je problém třeba pro playlisty. Je to boj, ale pomalu se to otáčí k lepšímu. Sám se snažím tenhle přístup vštípit i začínajícím zvukařům, kteří ke mně do studia jezdí na workshopy.

Kde máš jako zvukař a jako muzikant hranici mezi tím, co dneska lze udělat ve studiu a co pak lze reálně zahrát na pódiu? A tím nemyslím pustit z Applu. Osobně je to pro mě vždycky dost zvláštní pocit, když na koncertech vidím kapelu hrát zhruba polovinu toho, co jde ven z reprobeden.

Dělím to na dvě oblasti. Hráčskou a aranžérskou. Pokud si kapela ve studiu nastříhá své nástroje tak, že na živo to pak nejsou schopni zahrát, tak je to směšné. Něco jiného jsou pak košaté aranže, které běží ze sampleru, do kterých hraje kapela svoje party. S tím problém vůbec nemám, i Mean Messiah na této bázi fungují. Občas slýchávám názor, že je to podvádění a podobně, ale to je, dle mého názoru, úplná blbost. Pokud jsme v kapele tři a nemůžeme si dovolit najímat další hráče, neřku-li symfonické těleso, tak to přece neznamená, že musíme automaticky dělat hudbu jako Motorhead. Občas nad některými komentáři a názory zůstává rozum stát. :)

Čím víc poslouchám vaši novou desku, tím míň jsem si jistý, jestli je víc pro mladší nebo pro starší fanoušky. Máš nějakou představu, kdo je takový typický fanoušek Mean Messiah? Na jakou cílovou skupinu, pokud vůbec nějakou, vaše kapela cílí?

Dobrá otázka, na kterou neznám odpověď. :) Nemám nějaký plán na koho cílit, prostě jen tvořím hudbu za použití všech svých inspiračních zdrojů a dělám ji tak, jak sám chci, aby zněla a líbila se mi. Osobně si myslím, že jsme se s novým albem posunuli po té ose velmi lehce směrem k mladším posluchačům, ale to ukáže až trochu delší doba od vydání. Nicméně po těch deseti letech můžu říct, že naši fandové se rekrutují z opravdu všech věkových skupin. Na koncertech potkávám hodně mladé lidi i ty, kterým je klidně přes šedesát. Společný mají to, že je baví trochu méně ortodoxní hudba s přesahem a nevadí jim, že to bereme možná i trochu s nadsázkou a neupínáme se k těch běžným žánrovým klišé ať v hudbě, tak i v koncepci, se kterou přistupujeme k prezentaci kapely jako takové. Tenhle přístup byl vždy klíčový i uvnitř kapely. Fungovalo to v té první sestavě, funguje to skvěle i teď. I tohle je mimochodem důvod, proč jsem se úplně necítil v té předešlé sestavě. Kluci byli až moc zaměřený jedním směrem a neměli širší přehled. Mně imponují lidi, který se s tím moc nepářou.

Když by ses ohlédl za loňským rokem a čtvrtkou toho letošního, jaká muzika a čím konkrétně Tě zaujala? Domácí, zahraniční, jakákoliv.

Hodně hudby poslouchám z pohledu profesionála. Sleduju trendy v hudbě samotné i způsobech produkce, mixu a masteringu. Z tohoto pohledu mě zaujala velká spousta kapel z nastupující generace. Z tý bych asi vypíchnul kanadské Spiritbox, baví mě jejich sound i to, jak pracují se skladbou. Navíc mají v sobě kousíček industrialu. Úplně aktuálně mě totálně rozsekali američtí Starbenders, což je takový revival glam rocku, heavy metalu, avantgardy a alternativy se špetkou kytarových experimentů dochucených tím nejlepším z noise rockové scény. Dost mě baví, jak jsou jejich věci produkované a napsané a jak jsou neortodoxní, navíc frontwoman Kimi Shelter má hlas jak zvon a charisma na rozdávání. Z tý klasický starý gardy mě baví Invincible Shield od Judas Priest, a i když to není v tom časovým horizontu, na který se ptáš, tak pořád dost pravidelně hobluju Still Sucks od Limp Bizkit, který mě bavěj tím svým "don't give a damn fuck" přístupem. Už přes dvacet let. :) Na domácí scéně se díky svým Reckám orientuju docela dost. Zrovna včera jsme si poslech Dobrýho lháře od Dark Gamballe, a to mě baví fakt hodně. No a nesmím opomenout ani Pana Lynxe a Kdo se bojí, musí do lesa. Tu jsem jeden čas sjížděl pořád dokola.

A když bych úplně odbočil od hudby, co Tě zaujalo v poslední době tak všeobecně? Ve světě, doma, ve společnosti, v dobrém, ve zlém... Nemáš pocit, že doba je taková neklidná?

Doba je neklidná už nějakých posledních deset patnáct let. Mám pocit, že jako společnost hloupneme, a to tempo se nějak divně zrychluje. Mnohdy vůbec nerozumím, čemu jsou lidi schopni věřit. Že Česká republika existuje nelegálně, že je Země placatá, že se nás světové elity snaží vyhubit, že poměrně velká část společnosti popírá a zpochybňuje pro mě třeba naprosto principiální věci, jako naši příslušnost k demokratické části světa, nebo třeba nutnost pomoci Ukrajině. A je toho víc a víc. V dobrém vnímám skutečnost, že je pořád většina společnosti, která tuhle zemi drží nad vodou. Ale je to čím dál těsnější.

Dane, děkuju za Tvůj čas pro Echoes, vašemu novému albu přeju řadu spokojených posluchačů a Tobě ať se daří. Díky.

I já moc děkuju za prostor ve vašem zinu a přeju, ať se daří!