Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj Michale! S kapelou za sebou máte sérii podzimních koncertů "Živý podzim". Jak na ni vzpomínáš a co osobně ti dala? S Dolores jste se už rozloučili, byly tyto koncerty něčím jako nakopnutím do dalších prací na novém materiálu?

Ahoj Honzo, série koncertů Živý podzim 2012 byla hodně fajn. Pro nás coby prakticky nehrající kapelu to bylo velmi zvláštní, nevěděli jsme co čekat, ale zájem o naše vystoupení byl velký a nám došlo, že i naši hudbu má smysl presentovat živě. Navíc to bylo velmi vítané uvolnění klima uvnitř Heiden, které se už nějakou dobu koncentruje na tvorbu nové desky.

Dalo by nějakým způsobem sdělit v jaké fázi se následovník Dolores nachází?

Dalo, následovník je cca z 50-ti procent složený. Skladby jsou delší, mají trochu jinou atmosféru, možná budou lidem připadat odlehčenější než byla „Dolores“, ale na druhou stranu i pocitově hlubší, respektive nám tak připadají a přesně za tímhle vjemem jdeme i co se týče jejich kompozice.

Rád bych odhlédnul od přítomnosti a vrátil se spolu s tebou až k samým začátkům. Vedli tě rodiče už od mala k hudbě? Máš v rodině předky, kteří se hudbě aktivně věnovali?

Ne, když jsem přestal hrát fotbal a začal si nechávat růst vlasy, sháněl černé oblečení s obskurním potiskem, naši byli na větvi. Když jsem jim řekl, že bych chtěl mít kapelu a hrát tvrdou hudbu, tak se mi vysmáli a později téměř vydědili. V našich podmínkách to bylo něco naprosto nemyslitelného, jako sektářství, drogy – zkrátka nepřípustné. Moje touha po hudbě se ale zastavit nedala a dneska si myslím, že jsou na mě pyšní.

Jde o jistou formu hrdosti nebo radosti, že se věnuješ něčemu co má smysl a úroveň?

Jsou rádi, že jsem „něco dokázal“. Pro mě bylo v počátku trochu těžký to skousnout. To co ti roky vyčítají teď najednou chápou a oceňují, je to pro mě mírně schizofrenní pocit, ale lidi se mění, tak se zřejmě pootočil i jejich úhel pohledu.

Pamatuješ si první okamžiky, kdy jsi začal vnímat hudbu ve svém okolí a začal trošku bádat a vyptávat se o co jde?

Jo, bylo to poměrně brzy. Můj skutečný zájem o hudbu začal, díky strýci, u hard rocku a heavy metalu, který miloval a doteď miluje. Pamatuju se jak jsem hádal název kapely a alba podle obrázku obalu, mohlo mi být nějakých 12 a od chvíle, kdy jsem dostal své první tři originální kazety (BLIND GUARDIAN Nightfall in the middle earth, OZZY OSBOURNE The ozzman cometh a METALLICA Load), jsem tím byl doslova fascinovaný.

V kolika letech jsi vlastně začal koketovat s kytarou? Předcházeli jí i zkušenosti s jinými nástroji?

No, bylo tomu asi kolem 14tého roku a předcházela tomu pětiletá zkušenost nejmenšího okresního fotbalového brankáře a druhého nejmenšího předstopera. S kytarou jsem začal jako naprostý nadšenec, bez jakéhokoli základu nebo vedení – prostě jsem na to chtěl hrát. Rád vzpomínám na časy, kdy jsem se snažil na akustickou kytaru hrát „Transilvanian hunger“, oblíbenou písničku od kapely DARKTHRONE.

Vzpomínáš si na ten zlom, okamžik, kdy jsi se rozhodl jít do toho vážněji a pokusit se s kytarou tvořit vlastní věci?

Já jsem asi od začátku chtěl hrát vlastní věci, možná i proto, že jsem nebyl schopný zahrát jakékoli jiné. Tehdy dostupný zpěvník „Já písnička“ navíc i ve své pokročilé, tuším oranžové, verzi black metal poměrně sveřepě ignoroval.

Dalo by se období Heiden spojené s pagan blackmetalem označit jako první stimul ke spojení vlastní tvorby s přírodou a jejími vlivy? Člověk pořád něco hledá a nachází, je tohle období tím prvním zásadnějším?

Určitě ano. Příroda a odkaz keltské civilizace na našem území, mě tenkrát velmi zajímaly. Spojení těchhle témat s mou hlavní obsesí, hudbou, bylo tím nejlogičtějším krokem. Byly to tenkrát hodně naivní časy, ale nemůžu říct, že bych na své tehdejší konání vzpomínal s despektem. Byla to zkrátka jistá životní fáze, která mě formovala. Tyhle věci nejdou přeskakovat nebo ignorovat.

Když se dnes podíváš na black metal jako takový, co v tobě zanechal? Jsou to termíny jako hodnoty, uznání, směr...? Nebo jsi se mu vzdálil natolik, že už v tobě nevzbuzuje větší emoce?

Jsou to samozřejmě počátky a kapely, které jsem měl rád svého času a sleduji je doteď. Kdybych to ale měl shrnout do něčeho konkrétnějšího, řekl bych, že mi black metal dal náhled na hudbu – byl vlastně prvním prostředkem pomocí kterého jsem chtěl a v rámci možností i mohl vyjádřit jakési emoce. Dal mi způsob riffovaní i songwritting, který je dle mého i dnes z některých partů našich skladeb patrný. Dal mi toho mnoho, ale jak se člověk vyvíjí, dochází mu, že pokud chce dělat osobní a atmosféricky čistou hudbu, nepůjde to prostřednictvím BM. Nechci tím říct, že BM nemůže být hluboký a atmosférický, ale já už mám uvnitř sebe něco jiného – jiný pohled na svět a nebylo by to z mé perspektivy čisté, o to hodně jde.

Když porovnáš kapely, které považuješ důležité pro své formování v minulosti a dnes, dojdeš k velkým rozdílům, které spíš pojí jistá nálada?

Přirozeně, v raných letech to bylo hodně BM spolků – DARKTHRONE, BURZUM, SATYRICON, MAYHEM atd.. Později jsem se vrátil po časové ose k mnohem starším a řekněme klasičtějším interpretům – BLACK SABBATH, PINK FLOYD, DEEP PURPLE a pomyslným oslím můstkem nejspíš bylo ono atmosférično, jen způsob vyjádření byl velmi odlišný.

Tvá hudba je upřímná a neotřelá, s osobními tématy. Vyhledáváš sám stejná témata také u poslechu? Hodně si v tomto směru vybíráš?

Vlastně ne, když poslouchám hudbu, texty nebo sdělení neberu jako nutnost. Je ale velmi příjemným bonusem, když tam něco takového je. Vlastně by se dalo říct, že pokud je pro mě textové sdělení opravdu zajímavé, dokážu věnovat pozornost i hudbě, která by mě jinak nejspíš nezajímala. Většinou je to ale tak, že jdu po pocitu, který na mě z nahrávky buď jde a nebo ne.

V době, kdy jsi tvůrčí a schopen skládat nové věci, záleží u tebe na prostředí nebo je jedno jestli jsi doma či ve studiu? Potřebuješ pracovat pod jistým tlakem, nebo je to spíš vše o momentálních myšlenkách, prožitcích?

Je jedno kde jsem, jen musím mít pocit, že chci psát – paradoxně, většinu myšlenek si zapíšu jen tak někde do telefonu a potom se v nich hrabu a vybírám si. Na sdělení mi hodně záleží, svou daň si v tomto ohledu vybírá i čeština, nejde použít kdeco. Práce pod tlakem mi svědčí, dalo by se říct, že jej i uměle vyvolávám. Co se hudby týče, mám rád, když jsem zavalený prací – sice u toho kleju jak horník, ale naplňuje mě to, cítím se mnohem víc živý.

Každý má svůj žebříček hodnot, priorit. Jak vysoko je v něm u tebe hudba?

Nejvýš? To je těžké takhle říct, je fakt, že nejvýš asi je zajištění si jakéhosi životního standardu – mít střechu nad hlavou a co jíst, ale prakticky cokoli navíc jsem schopný ohnout podle potřeb hudby, vlastně se to i snažím dělat. Někdy je to těžké pro lidi v mé blízkosti, musejí to chápat a respektovat, to není zdaleka pro každého.

Když na chvíli opustíme Heiden, měl jsi nějaké nabídky na fungování v jiných projektech? Tvoříš sám jinou hudbu pro svou vlastní potěchu, kterou si i nahraješ a která do Heiden nepatří?

Ne, jinou hudbu než Heiden netvořím – není důvod, všechno co mám na jazyku dám do Heiden, nemáme v tomhle žádné limity, krom jakési kolektivní shody. Ta je po 10ti letech společného hraní většinou hodně intuitivní, rychlé víme co funguje a co nikoli. Nějaké nabídky na hostování jsem dostal, ale já popravdě vůbec nemám pocit, že bych měl někde hostovat – moc mi nedochází co vyjímečného bych měl nabídnout. V poslední době mě umluvili lidi z MORGUE SON, abych s nimi dal živě jednu skladbu z jejich poslední desky, to mě docela baví.

Ve tvé hudbě se odráží tmářský pohled na svět, kdy není čas na smích, když je jen hraný. Je pořád tento vnitřní pohled na svět tím, co lze považovat za to nejsilnější v rámci inspirace? Je to svým způsobem ulita, ve které vždy najdeš co potřebuješ?

Je to ochranný mechanismus, ano. Zavření se do ulity je poměrně funkční, ale i dvousečné. Když si na to zvykneš příliš, je velmi těžké dostat se zpátky „ven“. Ono to tmářství má v sobě, myslím, každý, někdo ho ventiluje, někdo ho nechá uvnitř. Pro nás je to jistým způsobem duševní hygiena, uvolníme se tím, že hrajeme podobné skladby – jak s oblibou říkáme „naše tma má pochopení“.

Díky za rozhovor.