Článek: Agalloch: soutěž o vstupenku

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Agalloch: soutěž o vstupenku

Jirka D.8.5.2013

Po roce se do Česka vrací američtí atmosferici Agalloch, jejichž těžko zařaditelné pojetí metalu se pro věrné fanoušky stává více filozofií než jen hudbou pro letmý poslech. Kapela založená v roce 1995 a vedená zvláštní osobností Johna Haughma, zahraje poslední koncert svého evropského tour 19. května v Ostravě společně s britskými FEN.

Agalloch za dobu svého působení vydali čtyři studiové nahrávky, které poměrně často prokládají různě pojatými a mnohdy až silně experimentálními EP, a jestli něco plně vystihuje jejich hudební tvorbu, je to nepředvídatelnost jejich směřování. Syrová neurvalost prvních oslav ducha přírody na „Pale Folklore“, pestrá mozaika epické rozmáchlosti a akustických meziher druhého alba „The Mantle“, či opětovný návrat k syrovému zvuku na poslední řadovce „Marrow of the Spirit“ – to vše tvoří na první pohled nesourodé hudební dílo, jehož podstatou je ale jediné, návrat člověka k podstatě, k čistotě bytí v souladu s přírodou a jejími zákony.

Mezi nejzajímavější díla kapely se v roce 2008 zapsalo EP nazvané prostě „The White“, které je všechno jiné, jen ne pohrobkem předchozí a skvělé nahrávky „Ashes Against the Grain“. Niterné propojení folku, ambientu a poezie přírody ještě nikdy nebylo působivější a mnoho fanoušků právem označuje toto minialbum za to nejlepší, co vzešlo z dílny Agalloch. Nelze se proto příliš divit, že o tři roky později vychází „The White“ znovu a to v kompletu se starším EP „The Gray“, s nímž tvoří na první pohled neslučitelnou dvojici „Whitedivisiongrey“. A právě k této nevšední kompilaci, jejíž pětisetkusová 2LP edice byla prodávána výhradně na koncertech, směřuje i dnešní otázka. Původních sedm skladeb alba „The White“ bylo doplněno o osmou, bonusovou, kterou se stala skladba Haunting Birds, pro účely desky přejmenovaná na Haunted Birds. A nás zajímá:

Kdo je autorem cover verze Haunted Birds na kompilaci „Whitedivisiongrey“ z roku 2011?

Správné odpovědi nám pište do čtvrtku 16. května na redakční mail ahoj@echoes-zine.cz. Jeden vylosovaný bude odměněn volnou vstupenkou na ostravský koncert.

Související články:

Marrow of the Spirit – recenze

Faustian Echoes (EP) – recenze

John Haughm – rozhovor

Marrow of the Spirit tour – report z pražského koncertu

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.