Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Underground ve stínu zákazů
Arabská blackmetalová scéna se pravděpodobně začala formovat na počátku 21. století – je těžké to určit, protože od samého začátku byla pod drobnohledem úřadů a náboženských autorit. Libanonská kapela Damaar je považována za průkopníka „orientálního antiislámského BM“ a na svém jediném demu Triumph Through Spears of Sacrilege servíruje velmi syrovou a dehumanizovanou formu black metalu.

V mnoha zemích, jako je Saúdská Arábie, Írán, Irák či Egypt, se metal jako takový považuje za „satanskou hudbu“ a jeho fanoušci jsou pronásledováni. Některé kapely hrají v naprosté ilegalitě – nahrávají doma, pod pseudonymy, a svá alba vydávají online přes anonymní profily. Koncerty? Většinou neexistují. Pokud se něco takového koná, bývá to v soukromí, s minimálním publikem a vždy pod rizikem zásahu policie. Případně se muzikanti přestěhují do zahraničí a tvoří z exilu. Jako například libanonská black/death skupina Kaoteon, která se později přestěhovala do Nizozemska, aby mohla svobodně tvořit. Navzdory všemu (nebo právě proto) má arabský/blízkovýchodní black metal sílu, jakou by v pohodlí evropského klubu asi nikdy nenabyl. Hudba se stává únikem, aktem odporu i osobním manifestem svobody.

// Al-Namrood: vzdor v srdci Saúdské Arábie
Nejznámějším jménem arabského black metalu je bezpochyby Al-Namrood. Kapela vznikla v Saúdské Arábii – zemi, kde vládne nekompromisní právo šaría a kde vás za takovou hudbu může čekat vězení, ne-li něco horšího. Jméno Al-Namrood je inspirováno biblickou postavou Nimrodem – králem, který se postavil Bohu. Symbolika je jasná: vzdor proti náboženské autoritě.

Hudebně kapela hraje orientální black metal – syrové kytary, ostrý zvuk, ale s arabskými melodiemi a nástroji. Texty jsou antináboženské a kritické vůči islámu a společnosti, která zakazuje svobodu myšlení. Členové kapely zůstávají v anonymitě, aby ochránili své životy. Jejich alba (dosud vydali 10) jsou díky internetu dostupná v Evropě a USA, ale hudebníci sami žijí v úkrytu – a to dodává jejich tvorbě mrazivý realismus.

// Seeds of Iblis: blasfemie z Iráku
Dalším projektem, který vyvolal rozruch, je Seeds of Iblis z Iráku. Jejich název odkazuje na Iblise, satanskou postavu z Koránu. Už samotný výběr názvu je provokativní. Podle kapely je jejich cílem „bojovat proti islámu“, což potvrzuje i název jejich EP Jihad Against Islam. Jejich texty a vizuální estetika navazují na evropskou blackmetalovou tradici, ale místo obráceného kříže útočí na muslimské symboly. Někteří tvrdí, že kapela je jen projektem západních hudebníků, kteří si hrají na „arabský underground“, ale autentické rozhovory a uniklé nahrávky naznačují, že se jedná o skutečné irácké hudebníky. Ať tak či onak, Seeds of Iblis ztělesňují to, co by se dalo nazvat „islámským blackmetalovým odporem“.

// Ayat: Libanonský nihilismus
Ayat z Libanonu neútočí na islám tak otevřeně jako Al-Namrood, ale jejich postoj k náboženství je jasně cynický. Jejich texty kritizují náboženský fanatismus, politickou moc a korupci. Hudebně kombinují black a grind, čímž vytvářejí špinavý, syrový zvuk plný nihilismu a znechucení realitou. Ačkoli Libanon má poněkud tolerantnější prostředí než Saúdská Arábie, stále je to společnost, kde otevřené protináboženské postoje nejsou odpuštěny. Ayat se nicméně podařilo vydat alba u zahraničních vydavatelství, díky čemuž se jejich jméno dostalo i k evropskému publiku.

// Íránská scéna a návrat k zoroastrismu
Ačkoli Írán není arabskou zemí, stojí za zmínku několik íránských blackmetalových projektů, které čerpají z předislámských náboženských tradic. Nejvýznamnějším z nich je Akvan, sólový projekt z Teheránu. Jeho tvorba je inspirována starověkou perskou mytologií, zoroastrismem a perskou poezií. Akvan se neprezentuje jako antiislámský projekt, ale spíše jako duchovní alternativa k islámskému dogmatu – návrat ke starověkým kořenům, které islám překryl.

Podobný efekt má kapela Arsames, která kombinuje death metal s historickými tématy z achajmenovské Persie. Jejich hudba je vlastně pokusem o „metalový nacionalismus“ – ne v politickém smyslu, ale jako obrana předislámské kulturní identity. V roce 2020 emigrovali z Íránu, aby se vyhnuli vězení, a v současné době žijí v anonymním exilu. Členové kapely byli odsouzeni k 15 letům vězení. Důvod? Jejich texty oslavovaly perskou historii a Kýra Velikého. Po svém odsouzení zveřejnili na svém webu: „Je zločin, že hrajeme metalovou hudbu? Je zločin, že mluvíme o perské historii? Je zločin, že si myslíte, že se zabýváme satanismem, když máme písně o Kýrovi Velikém a zoroastrismu! A je zločin, že milujeme hudbu a naši zemi?!”

// Pohanství a odpor: paralely s Evropou
Při pohledu na arabskou a evropskou blackmetalovou scénu je zajímavé sledovat, jak se stejný vzorec opakuje v různých kulturních prostředích. V Evropě se black metal objevil jako odpor proti křesťanství, které po staletí dominovalo duchovnímu a morálnímu prostoru. Kapely jako Burzum, Gorgoroth a Bathory hledaly inspiraci v pohanství – v mytologii, přírodě a starověkých bozích. V arabském světě má islám podobné postavení jako křesťanství ve středověké Evropě. Kapely jako Al-Namrood a Seeds of Iblis proto hrají podobnou roli – bouří se proti dominantnímu náboženství a hledají alternativu. Rozdíl spočívá v tom, že arabské kapely většinou nemají živou tradici předislámských náboženství, ke kterým by se mohly hlásit. Předislámské arabské kulty již dávno zmizely z kulturního povědomí. Jejich odpor je proto spíše antináboženský než „pohanský“. Zatímco Evropané našli svůj alternativní duchovní jazyk v Odinovi nebo Perunovi, Arabové se často musí spokojit s tichým nihilismem nebo univerzálním satanismem. Společný jmenovatel však zůstává – touha po svobodě a odmítání dogmat.

// Metal jako poslední možnost
Arabský black metal možná není tak četný ani technicky propracovaný jako jeho severský protějšek, ale jeho význam je o to větší. Pro místní hudebníky je metal doslova aktem rebelie, vyjádřením osobní identity v prostředí, které ji odmítá uznat. Na evropských festivalech se s jejich hudbou pravděpodobně nesetkáte – a přesto zní autentičtěji než mnoho „pohanských“ póz ze severu. Když Al-Namrood vydává nové album ze skrytého bytu v Rijádu, nejde o styl, ale o přežití. A možná proto arabský black metal zní tak nebezpečně, tak syrově a tak upřímně.

Nejde o pózu, ale o realitu života ve stínu zákazů. A i když tyto kapely nikdy nebudou headlinery velkých festivalů, jejich poselství je jasné: i v zemi, kde je vše zakázáno, může být hudba hlasitým výkřikem rebelie.