Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Black Metal - předehra ke kultu

Black Metal - předehra ke kultu

Garmfrost25.7.2021
Druhý díl blackmetalové historie Předehra ke kultu Dayal Patterson postavil na rozhovorech. Věnuje se v něm tomu, co se nevešlo do prvního dílu, nebo se mu nemohl z nějakého důvodu věnovat. Ač je kniha rozsahem velice útlá, hloubkou za prvním dílem rozhodně nezaostává a nemá pouze doplňkovou roli.

Druhý díl blackmetalové historie – Předehra ke kultu je koncipován odlišně než Pattersonova prvotina Evoluce kultu. Zatímco Evoluce je encyklopedií protkanou útržky rozhovorů, Předehra ke kultu je tenoučkou brožurkou, v podstatě fanzinem, jak jsem už někde četl. Na pouhých 130 stranách Dayal Patterson prohlubuje to, co v prvním díle nastínil a nezbyl mu čas a prostor hlouběji rozvést. Sám autor tuto knihu nazval miniknihou avšak důležitého významu. S tím musím souhlasit.

 

Při četbě prvního dílu mi chyběla spousta kapel, pro black a jeho vývoj nepostradatelných. Chyběla mi v něm alespoň zmínka o dění na různých scénách. Každý, kdo se o dění na metalovém kolbišti zajímá, ví, že přes nepopíratelný vklad a dopad norské a potažmo švédské scény tady od prvopočátku byly i jiné, neméně důležité a rozsáhlé. V první řadě Finsko nebyli pouze Beherit, Řecko - Rotting Christ a Francie – Legie. Stále doufám, že na všechno dojde a je třeba pouze vydržet.

 

1

 

Jelikož Dayal Patterson byl redaktorem přispívajícím do časopisů jako Metal Hammer nebo Terrorizer, k metalu a muzikantům má blízko. Má přehled a schopnost látku podat s lehkostí, nadšenectvím i velkým přehledem. Předehru ke kultu rozdělil do čtrnácti kapitol, přičemž každá představuje rozhovor s jednou kapelou. Konečně přišly na řadu finské kapely. Máme možnost přečíst si interko s legendami extrémní zábavy Impaled Nazarene a dvojicí, která měla na dění nejen finské scéně velký dopad – Beherit s hrdlořezi Archgoat. Evidentně si lidé stěžovali na absenci Satyricon, což Patterson sám v předmluvě zmiňuje a proto leckoho zajisté potěší pokec s Frostem. A to nejen o Satyricon, ale také 1349. V knize samozřejmě nechybí Mayhem s Marduk. Rovněž více prostoru dostali Hades Almighty, Gorgoroth, Sigh, což jsou všechno kapely, jimž se Patterson věnoval i v prvním díle. Mimo zmíněné mě velice potěšila kapitola Blackmetalové Finsko. Ale ani rozhovory se Skitliv, Sigh, Taake, Clandestine Blaze nebo Enthroned nejsou k zahození. Hehe.

 

Tím, že se v knize autor věnuje pouze pár interpretům, jdou v některých případech dost do hloubky a čtenář si tak může udělat obrázek o tom, co kterého muzikanta žene k tvorbě, co pro něj znamená black metal a hudba všeobecně. Malý prostor je tedy plně vyvážen množstvím informací a nakažlivou čtivostí. Rovněž mi připadne, že překlepy z prvního dílu se v Předehře ke kultu takřka nekonají a brožovaný formát knize rovněž prospívá.

 

2

 

Evoluce kultu mě svoji intenzitou a vypravěčským umem zkombinovaným s názory muzikantů dostala do kolen. Musím však přiznat, že minikniha Předehra ke kultu, která je spíše doplněním a rozvedením Evoluce mi svým fanzinovým stylem a výběrem kapel imponuje daleko víc. Nedovedu si nyní představit, kam nás Dayal Patterson zavede v dalším pokračování. Už se ale moc těším!


Napsal: Dayal Patterson

Překlad: Ondřej Šmejkal

Žánr: historie, hudba

Obálka českého vydání: Ondřej Šmejkal

Grafická úprava a sazba: Ing. Tomáš František Hanzl

Vydání první

Vydavatelství: MetalGate, z.s.

Počet stran: 130



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky