Článek: Blešák IX

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Blešák IX

Jirka D.1.1.2023

Tradiční Blešák jsme v hektickém závěru roku nestihli, takže jím startujeme rok nový, který si díky tomu můžete zpříjemnit nějakou novou muzikou.

Mnozí z vás už s námi absolvovali starší ročníky, takže asi víte, o co se jedná a jak to celé funguje, nicméně opakování je matkou moudrosti, tak tedy – Blešák je možnost pro vás rozšířit své hudební sbírky. Nabízíme převážně klasická cédéčka, většinou ta, která nám chodí na recenze, anebo ta, na která nám v našich sbírkách už padá dlouho prach.

Cena je až na pár výjimek nula. Tedy nula plus poštovné, které vzhledem k neblahým až hanebným zkušenostem s nejmenovanou státní organizací nabízíme pouze skrze Zásilkovnu, a to v ceně 80 Kč. Je pak pouze na vás, jestli do jednoho poštovného zařadíte jedno cédéčko, nebo si balík našlapete hudebním programem na celý víkend. Zaplatíte osmdesát.

Vzhledem k principu fungování Zásilkovny od vás budeme potřebovat jméno, funkční mail, mobil a odkaz na pobočku, kam chcete balík poslat, což jsou údaje, které použijeme a pak zapomeneme. Psát můžete na ahoj@echoes-zine.cz.

Seznam nahrávek, ze kterých můžete vybírat, pak najdete TADY.

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 4.6.17 16:45

Poslední dobou zejména narážím na nové kapely za branami androšských pražských klubů jako FAMU (RIP) či Underdogs. Tam jsem například minulý týden objevil vynikající náladotvornost Cataya, potěsili němečtí krauteři Gnod nebo málo známý český black Bastien. Gotickým objevem za hodně dlouhou dobu jsou pro mě Drab Majesty, kteří před nějakým měsícem a půl předhazovali King Dudovi a tento týden měli i samostatnou štaci v Brně. Tenhle zvuk se již moc dneska neslyší. No a jednoznačným vrcholem bylo dle očekávání duširvoucí set We Lost the Sea, kterým po jejich prvním evropském turné predikuju nějakou budoucnost. Hudba s příběhy. Zatím trochu očekáváné zklamání z nových Solstafir, jejichž Masterpiece of Bitterness považuji za jedno z nejlepších alb, co jsem kdy slyšel, ale nyní se stále více posouvají do takového odosobněného autistického post-rocku, kterému chybí už nápady a hlavně ten autentický pocit osamělosti v nehostinné krajině. Citelná je ztráta předchozí specifické ruky bubeníka.