Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Druhá půle devadesátek - zlatá éra

Druhá půle devadesátek - zlatá éra

Sorgh15.10.2012
Výsostné období pronikání do metalu. Má pro mě silně emocionální náboj, snad proto o něm píšu. Někdo pohrdne, nezlobím se. Jinému snad připomene desky, které znamenají zlatý fond metalu.

O tomhle článku už jsem přemýšlel u drahnou dobu a hned předem musím, upozornit, že jde o čistě sobecké a subjektivní téma. Možná se někomu trefím do vkusu, dalšímu ne. Ale třeba někoho inspiruji, aby se zamyslel nad prapočátky své vášně, zkusil se pohrabat v archivu a třeba si i čichnul ke starému bookletu v popraskané kazetě.

Nejsem si jist, jestli má každý fanoušek hudby nějaký svůj ročník, který podobně jako vinaři považuje za zvlášť povedený a uctívá ho. Já to tak mám a jak u vína, tak i u metalu sleduji dobu vzniku. Vinných favoritů je vícero, za dobu co piju už uběhlo mnoho zajímavých sezón. Avšak co se týče metalu mám na pomyslném oltáři období asi čtyř let, a to 1996 - 1999.

Někdy v tom čase jsem stihl složit zkoušku z dospělosti, narukovat na vojnu či ochutnal první sex a o žádném blacku či doomu nic nevěděl. Mými favority té doby byli Iron Maiden, Metallica, Helloween či U2 a INXS, které jsem sjížděl ve walkmanu během trudných nočních bdění coby dozorčí na rotě nebo doma na kanapi. Zkrátka rock a lehčí druhy metalu. Až v roce 1999, kdy jsem nastoupil na lukrativní místo dělníka u pásu, mi jednou z očí unavených po noční šichtě spadla opona nevědomosti a já spatřil celebrity, které mě provázejí životem doteď.
Tato léta byla hodně aktuální a první kusy v mé sbírce pocházely ponejvíc z těchto žní. Jedná se samozřejmě pouze o kazety, CD přehrávač jsem si pořídil až za pár měsíců právě pod dojmem těchto prvních desek. Tyto klenoty mi tedy šuměly z kazeťáčku den co den a tím začala i tyrana mých nebohých rodičů, kteří zkrátka neměli pochopení.
Hodnoceno zpětně se stále utvrzuji v tom, že to byly krásné časy a velmi silný výběr, který zraje a i dnes je požitkem si jej vychutnat.
Zmíním zde pro představu několik alb, která mě formovala a utvořila ze mě to, co jsem. Sorgha.

Emperor a jejich  Anthems To The Welkin At Dusk. Perla symfonického blacku, zde se Norové dostali na vrchol stylu, poté putovali po hřebeni a udržovali svoji jedinečnost za pomoci avantgardních prvků. Vyzdvihnout musím i vynikající obal.
Dimmu Borgir vypustili Enthrone Darkness Triumphant, ponuré a depresivně zatížené melodie, originální zvuk, který je odlišoval od podobných kapel. Opět, silná atmoška.
Enslaved se svým Eld znamenali můj první průnik do vikingského metalu. Sice mě stále víc zajímala temnější témata hlásaná „krejdlama či dimmu“, ale kvokání slepic a bohatýrský zpěv také zapustily kořínek.
In Flames vydali Whoracle. Díky tomuhle albu jsem objevil death a dosud jej považuji za to nejlepší co jsem od nich slyšel.
Immortal a Blizzard Beasts. Jak je psáno v recenzi, kultovní blacková záležitost.
Cradle Of Filth v těch časech vydali skvostné Dusk And Her Embrace a Cruelty And The Beast. Upíří esence, gotika, chlad kamenných zdí porostlých mechem a vůně tlejícího listí ve vyschlé kašně na nádvoří.
Portugalští Daemonarch, což byl boční projekt některých členů Moonspel, vydali fenomenální blekárnu Hermeticum. Škoda, že zůstalo jen u jediné desky.
My Dying Bride mě dostali deskou Like Gods Of The Sun a já poznal doom. Otevřely se mi dveře k AnatheměThe Silent Enigma.
Tohle vše a mnohem víc vzniklo v období konce devadesátek a bylo to silné. Kapely stále hráli to, co od nich člověk čekal. Až poté, jak běžel čas, se přirozeným vývojem mnoho z nich posunulo z původního žánru jinam, více či méně a už bylo na vkusu toho kterého posluchače, jestli se přizpůsobí nebo přeladí jinam.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky