Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

   Bridge To Imla - The Radiant Sea

   cinematic dark ambient

   Winter-Light / prosinec 2017

   bandcamp // facebook

Hned z první nahrávky druhého pokračování Nihilcut sálá velké nadšení. Bridge To Imla, to je stará německá ambientní škola a opojné spojení dvou zásadních person tamního soundu. Jde o zkušené harcovníky, pány Hanse-Dietera Schmidta a Michaela Brücknera. Ti dali hlavy, svá elektronická vybavení a hlavně zapálení pro jeden koncept dohromady a výsledkem je album The Radiant Sea.

Album, jehož tvůrčí počátky můžeme směle datovat do roku 2013, kdy se Hans-Dieter podílel na kompilaci Fukushima Drones, která po svém zpracovávala téma známé nukleární katastrofy posledních let. Také album The Radiant Sea vine svůj příběh kolem této japonské elektrárny. Z jedné strany poukazuje na momenty a nešvary způsobené člověkem, neb jenom on je vinen a ničí si sám planetu. V tomto případě Pacifik, jako daleké území skýtající různá dobrodružství a také jako místo, které je touto nahrávkou oslavováno. A to je druhá strana mince The Radiant Sea.

Ocitáme se v přítomnosti nekonečných příkopů a propastí, krásných, tajemných a nekonečných. V hlubinách oceánu je člověk pohlcen strhujícím prostředím a doslova se dotýká něčeho, co jej nutí přemýšlet nad vlastní malostí. A třeba také nad snadnou ztrátou sebekontroly či soustředění. Vždyť to může být právě Fukushima, a nebo také svým dopadem mnohem větší nehoda, co by stálo za možným spuštěním série devastačních procesů veškerých krásných míst, jenž Pacifik nabízí.

The Radiant Sea je jemná, atmosféricky výživná ambientní práce, jenž absorbovala jak zmíněné krásy temně modrých hlubin, tak zdvižený ukazováček ve smyslu zamyšlení se nad konáním člověka. Album definuje obě tyto polohy. Ta vzletnější je zahalená podmořskými labyrinty skalních převisů a místy, na která člověk sotva kdy dosáhne. Ozvou se i housle, podmořsky vedená melancholie jako odpověď na okouzlení širokými podmořskými scenériemi. Albem se v tomto směru mnohdy line až optimistická nálada, která doprovází křehkou elektroniku až někam, kde je přítomnost nás všech zapovězena. Kdesi v dáli jsou pak místa, která nás musí uhranout už jen tím, že jsou.

Druhá, svým naturelem pronikavější a větší pozornost si vyžadující poloha, je ta zlověstnější. Ačkoliv, tohle je možná příliš ostré slovo. Řekněme spíš, že ta druhá tvář alba je neklidnější. A opět velmi detailně a uvěřitelně. Hned jak se spustí první varování unikající radiace, vzpomenu si na Poláky Job Karma a jejich Tschernobyl. Je to už taková má úchylka, která v hlavě samovolně naskakuje. Pokud tedy hodláte zaměřit svou pozornost na barvitě vedený ambient, projekt Bridge To Imla musím jednoznačně doporučit. Tady nemůžete šlápnout vedle a hezky si při tom zaplavete.

   Dale Cooper Quartet & The Dictaphones - Astrild Astrild

   drone / ambient / dark jazz

   Denovali Records / červen 2017

   bandcamp // facebook

Ještě chvíli zůstaneme v místech, která nejsou pro tuto rubriku úplně typická. Trochu si na úkor zapovězeného bludiště podzemních chodeb zaexperimentujeme. K tomu je čtvrté album francouzských náladotvůrců Dale Cooper Quartet velmi vhodná poslechová příležitost. Dlouho jsem přemýšlel, zda vůbec tyhle chlápky na zdejších řádcích propagovat a jestli by nebylo moudřejší pověnovat se jim klasickou recenzí. Ale stalo se, jsou tu s námi a nejsou úplně cizí.

Dale Cooper Quartet znovu rozplétají své drone příběhy na široké ploše k vyjádření a aktivují k tomu jak podzemní minimalismus, tak jazzové elementy. Opět se dočkáme vokálů, které jdou ruku v ruce s hudební složkou už od alba Metamanoir a ochuzeni nebudeme ani o typický sound saxíku protínajícího tmu a je schopného transportovat nás do jiných partií úzké, zhasnuté uličky. Astrild Astrild je album, které potvrzuje dosavadní kroky kapely a znovu imponuje zvláštním světem, ve kterém se setkává více žánrů, aby zvítězil ten zásadní - minimalisticky variabilní. A je úplně jedno, jestli je to záležitost elektroniky, kytar nebo saxofonu.

Možná ani nejsem hoden rozšifrování všech zákoutí alba, ale dám na své pocity. Ty jsou ryze pozitivní a nakloněné sympatiím, jež z Astrild Astrild proudí. Je to přes sedmdesát minut roztodivné procházky smysly i prostředím, jenž nemá v popisu práce vystavit nás pomyslné euforii. Tyhle pocity jsou zapovězeny. Je to souhra tajemných zvuků a hlasů a také spojení potemnělé přirozenosti.

Člověka pak napadají různé věci. Od izolace od okolního světa, přes dobrosrdečné noční potulování, až po výhledy z balkonu do dalších ulic a možná až někam za město. A když vedou naše kroky kolem nočního klubu, proč se nestavit na jedno? Stejně je jasné, že pokleslá zábava se nás týkat nebude. Tenhle klub je jiný, zvláštní, otevřený různým otázkám a schopným na ně upřímně odpovědět.

Dale Cooper Quartet beru jako specifické těleso. Asi ani ne co do originality, ale co do způsobu práce s atmosférou a jednotlivými kousky motivů určitě ano. Astrild Astrild si žádá větší porci trpělivosti, ale posluchač je pak odměněn velmi podnětným zážitkem. Čeká jej kultivovaná hra s podvědomím a přemýšlivě vedený tanec na půlnočním odrazu měsíce. Vědět znamená hledat a nacházet.

   Martyria - Martyria

   ritual dark ambient

   Malignant Records / leden 2018

   bandcamp // facebook

Dost bylo experimentů. Martyria je dvouhlavý projekt z Řecka, jehož manévrovací prostor spadá do kategorie rituálních ambientů s tendencí zaklínat, psychedelicky se zmítat v jednotvárně vedeném představení a opírat své umění o staré magické kulty. Martyria debutují a debutují způsobem, který je vhodné zachytit.

Martyria, to je projekt fungující na spojení žena - muž, díky čemuž jsme vedle temných chorálů svědky esoterických vokálů, jenž posílají tuhle záležitost ze slují výš a dál. Duše se zmítá, neboť její vnímání provází strach, ale přitom se může rozletět a poznat mnohé jiné, až osvobozující sféry. V tomto případě jde o poznávací znamení, o prvek, jak zřejmě v budoucnosti obskurnost jménem Martyria nadále vnímat

Spolu s tímto duem jsme blízko jménům jako Shibalba (zakleli jsme řádky ZDE a ZDE) nebo třeba Herbst9. Jako přirovnání snadnější cesty není, slouží víc než jasně. Řecká podzemní úderka funguje poměrně jednoduše. Ke svému ruchovému doprovodu používá řadu speciálních nástrojů, kterými doprovází primitivně laděnou sklepní dominanci. Hodně zřetelné jsou bubínky, které k tomu všemu neodkladně patří a pak už jen stačí nastražit uši a vnímat proces celým tělem. Po celou dobu nahrávky v ní pořád něco cinká  v pozadí, nebo si rovnou bere hlavní slovo. Příkladem za všechny budiž druhá věc Pneuma.

Album ovšem není pouhým sdělením, že meditace u ohýnku a pár nápěvů osvobodí ducha. Pokud v Pneuma dojde k něčemu, co bychom mohli nazývat folklórním vrcholem, tak dál se album sune do hloubky, zabírá si docela rozměrně působící prostor a výrazově exceluje ve čtvrté Nyx, kdy překrývané chóry spustí v těle opravdu nehezky strašidelný pocit. Ne, tohle album není jen o čarovné hypnóze za doprovodu bubínků. Je to krutá a vícerozměrná noční směna, kdy celý ten proces šamanismu není stavěn úplně na první místo. Není to průhledná hra na mystiku, je to poctivé.

Ten čarodějnický rozměr rozprostřený do temné exkurze pradávných mýtů, jenž v určitý čas povstávají a formou kouře doutnají z děr v zemi, dokázal zapůsobit. Pět skladeb, pět směrovacích čísel do hlubinné psychedelie a ruchových dozvuků obřadu. Pět možností jak uchopit řecké šamany a věřit jejich učení. Já myslím, že tahle forma děsivého léčitelství může být v budoucnu k užitku. Nechám se překvapit, ale již teď rád sdílím.

   Arktau Eos - Catacomb Resonator

   ritual dark ambient

   Aural Hypnox / září 2017

   youtube // facebook

Jak řekli, tak udělali. V prvním díle jsem při rozebírání Aeoga, jakožto jiného esa z líhně Aural Hypnox, o kterém se (aspoň v našich luzích) píše méně než si zaslouží, krátce zmínil jejich krajany a o něco známější šamany Arktau Eos. Věděl jsem moc dobře, že budu muset s pravdou ven. Byl to totiž termínově podzim minulého roku, co přineslo jejich nové album. A já nemohl odolat.

Catacomb Resonator - trefnější název alba nešlo vybrat, těmito dvěma slovy je řečeno naprosto vše. Pro Finy Arktau Eos mám neskrývanou slabost. Jejich diskografie skýtá nejedno těžce stravitelné dobrodružství a atypický vzkaz z temných zákoutí zvukové schizofrenie, na druhou stranu ne vše se hemží neuchopitelností a těžkými dilematy. Ono to bude spíš věkem a co věk tělu a mysli dovolí. A já teď nemám problém. Nechci se rozplývat a nechci ani hovořit o dokonalém splynutí s každým kouskem jejich diskografie, ale je tam TEN respekt a TA zvědavost. A oba tyto pocity doprovází každé setkání se strašidelnými seveřany.

Moc dobře si pamatuji jakési starší promo fotografie, jak oděni do dlouhých šamanských plášťů definovali sami sebe jako soubor, který je třeba zařadit mezi magiky podzemního rušení vibrací. Bylo to tenkrát víc než o obyčejném dark ambientu a dusivém promlouvání ze syrových stěn koridoru. Byla v tom ta magie, ten rituál... A je tam dodnes, minimálně při live vystoupeních. Ale novinka zas tak obřadně nepůsobí, tedy určitě ne po celou svou stopáž. Je to spíš návyková disonance, jejíž atmosféra skladbu od skladby nepěkně houstne.

Catacomb Resonator je přes půlhodinu vedený zvukový stejnotok, který se neustále vrací na začátek, aby stejně tak rafinovaně popoháněl nahrávku do další dimenze. Aby rostl. Arktau Eos jsou znovu jinde, než by se rád běžný smrtelník ocitnul. Je to hodně o vlastním způsobu vnímání a oddání se objetí temnoty. V tomto případě hodně silném. Přesto bych považoval tuhle doposud aktuální nahrávku za snadno vstřebatelnou a nikterak záludnou záležitost.

Je to obskurní, rituálně přízemní oslava tmy, ovšem svými účinky vyvolává dojem hypnózy víc než nějaká neřešitelná cvičení o žádné neznámé. To neustále se opakující rozostření, to přiblížení okamžiku, kdy tma simulovaně křičí skrz útroby, zní vůči zbytku až jedovatě. Zbytek sice neléčí, jako spíš stíná hlavy neúprosnými chóry, které dělají dojem, že jsou jen na oko hlasy z hlubin (ale v pravý čas dojde i na ty pravé) a snoubí tak v sobě poměrně jasnou dark ambientní soustavu tónů, ovšem zpracování je opět velmi solidní a protřelé. A navíc silně gradující, to konečné přiblížení z původního rozostření je vskutku působivé. Rituál Arktau Eos opět nezklamal.

   Abruptum - Casus Luciferi (RETRO NIHIL)

   noise / dark ambient

   Blooddawn Productions / březen 2004

   youtube // facebook (fanpage)

I dnes dáme prostor albu imponujícímu svou zvláštností širšímu okruhu fans. I když širšímu v tomto případě znamená spíš o pár hlav rozrostlému sloupku věrných. Za pravdu mi určitě dají takoví, kteří svého času hledali cestičky ven z black metalu, jehož bzučivý sound kytar hodlali stůj co stůj opustit, aby se vydali cestou ruchové elektroniky a přitom se stále opírali o stěžejní pocitový odkaz černého kovu. Vzpomeňme na domácí Semai a vzpomeňme na jména, jež byla v souvislosti s vlivy na jejich tvorbu vyslovena. Emit a Abruptum. Druzí jmenovaní budiž dnešním souputníkem a průvodcem starší nahrávkou, jenž svým charismatem zanechala zasloužilý otisk v chápání propojení black metalu a dark ambientu.

Ano, je to propojení pocitové, ne hudební. Abruptum na Casus Luciferi jednoduše, a s neskrývanou pudovou primitivností ukazují, že duch black metalu může vyvěrat ze zdí spletitých koridorů dark ambientu a noise music. Je to původní idea převtělená do ryze podzemního minimalismu. Je to obskurnost hozená do jiného prostoru existence. I když existence je jeden z posledních termínů, který mi při poslechu Casus Luciferi může připadat jako patřičný.

Je to zlo. Děsivě monotónní, jednoznačné a odpudivě strohé. Vzpomeňme předchozí, noisem a dalšími experimenty zohavenou korozi Vi Sonus Veris Nigrae Malitiaes. To není produkt zdravého lidského mozku. Dost jistě jím není ani Casus Luciferi, ale jeho podstata je přeci jen hermetičtěji uzavřená kapitola tehdejšího fungování Abruptum. Pochodovější, v osidlech stylového minimalismu. To zlo a maximální neochota ke všem nadějím zítřka však zůstává.

Jsme pocitově někde hluboko pod nulou, v těžce rozdýcháváném negativismu, v zatracení a doživotním bloudění po odstavených stezkách smrti. Jen chcípnout a ještě jednou uslyšet fanfáry chrčení. Ještě jednou si bodnout do břicha kus potrubního systému, pěkně zaživa vyjmout z těla zdevastovaná játra a zůstat ležet v kaluži krve. Nepochopený a v ohlušujících ozvěnách podchodových sonát ruchu.

Album nabízí čtyři skladby, z nichž ráz udává zejména titulní nekonečná cesta podzemím. Je to svým způsobem marš prošpikovaný noise bzukotem a chorými zpěvy i výjevy. Hrdě povadlá hmota, mrzký hudební odpad, jehož tepnami křičí epická nicota. In Ictu Oculi má religiózní rozměr, vždyť i klášter a přilehlá fara mají svůj systém chodeb. Jak zasedne matka představená s porušeným trávením na místo určené, tak to, co z ní vyjde ven, je tahle skladba, která je následně podrobena mučícím procesem podzemního kaliště. Úleva matky je převelká, neustále si zpívá a oslavuje Boha, to co stvořila však Boha nenávidí a za pravého poledne je na cestě do nejspodnějších pater labyrintu. Je čas k obědu a také čas vnímat utrpení ze strany výměšku.

Ex Inferno Inferiori je zvrácený noise rytmus, který mi víc než co jiného připomíná podzemní rallye, což je představa tak debilní, že je přímoúměrně vhodná k proslovu ke Casus Luciferi. Jako albu, které není duševně v pořádku. Trošku jiným pazvukem obdařený závěr Gehennae Perpetuae Cruciatus pak produkuje stejně oplzlou cestu tmou, jako předchozí (zl)opusy vyhřezlé životní etapy na téma úplného odcizení se realitě. Vždy když tohle nemocné album slyším, je mi tak nějak zlověstně hezky po těle. Patřím mezi ty úchylné bytosti, kterým není dobře na světle a v mezích normálu. Modlete se za nás všechny a močte na své blízké. Bude to od vás velmi pozorné.