Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Death - Symbolic

Rok vydání a vydavatel: 1995, Roadrunner Records
Autor cover artu: René Miville

Když se v roce 1995 objevilo album Symbolic, Death už dávno nebyly kapelou, jejíž vizuální identitu určovaly krev, zombíci a anatomické hrůzy. Chuck Schuldiner se od death metalových klišé vzdaloval podobně radikálně jako od hudební podoby vlastních začátků. Obal Symbolic tento posun zachycuje možná ještě přesvědčivější než samotný název alba.

Autorem je René Miville, fotograf a experimentální výtvarník, který vytvořil také artworky předchozích alb Death (Human a Individual Thought Patterns). U Symbolic navíc fotografoval samotnou kapelu. Zde je nutno dodat, že Mivilleho technika byla na poměry metalových obalů první poloviny 90. let dosti netypická.

Původní koncepční skice, kterou nakreslil Chuck Schuldiner pro obal Symbolic. Kresbu doprovází ručně psaný odkaz adresovaný Renému Mivillemu.

Od módní fotografie k death metalu

Miville začínal jako módní fotograf. Pracoval mimo jiné pro evropské módní časopisy včetně Vogue a později se obrátil k experimentální fotografii. Koncem 80. a začátkem 90. let rozvíjel vlastní techniku ​​chemické manipulace fotografického obrazu.

Namísto digitálních úprav, které byly v té době teprve na začátku své éry, pracoval s klasickým fotografickým procesem. Na fotografický papír se stříbro-želatinovou emulzí nanášel fotografické chemikálie – často přímo štětcem. Výsledkem byly obrazy na hranici fotografie, malby a experimentální grafiky.

Právě tato estetika zaujala Chucka Schuldinera. Podle manažera Death, Erica Greifa, chtěl Schuldiner opustit vizuální styl Eda Repku (vytvořil obaly prvních tří alb Death), které označovalo za příliš „komiksové“, a hledal jinou vizuální cestu, která by se více hodila k abstraktnější, techničtější a intelektuální tvorbě současných Death.

Fragment snu

Samotný obraz působí na první pohled jako zvláštní vize nebo fragment snu. V jeho horní části se nachází velké oko obklopené praskajícími liniemi. Pod ním vidíme dvě lidské postavy, které jako kdyby podpíraly dvě zvrásněné ruce. Celou scénu obklopují organické, téměř hadovité tvary a plochy vytvořené chemickými zásahy do fotografického materiálu.

Právě oko svádí k různým interpretacím. Může představovat pohled, vědomí, pozorování nebo vyšší sílu. Ruce lze vnímat jako ochranu, podporu, ale také jako něco, co člověka drží a určuje jeho směr. Dvě postavy zase vytvářejí kontrast mezi jednotlivcem a něčím, co ho přesahuje.

To vše jsou ovšem jen interpretace, ne jediný „klíč“ k obrazu. Samotný význam artworku nebyl Mivillem ani Schuldinerem nikdy jednoznačně vysvětlen. V dobovém rozboru se proto objevuje několik možných čtení – od náboženské či kosmické symboliky až po propojení s texty alba, což je asi nejpravděpodobnější.

Souvislost obrazu s texty

Existuje zajímavá stopa. Eric Greif (manažer Death) si vzpomíná, že Mivillovi byly poslány některé texty a že výsledný obraz mohl být reakcí na ně. Nevíme však přesně, které texty měl Milvill k dispozici, ani do jaké míry je při tvorbě využil.

Určité paralely můžeme hledat například ve skladbě 1,000 Eyes, která pracuje s představou neustálého sledování, nebo v titulní skladbě Symbolic, jedné z nejosobnějších kompozicí alba.

Symbolic se obrací k dětství, vzpomínkám a tomu, jak se význam věcí mění s přibývajícím věkem. To vytváří zajímavý kontrast k výtvarnému dílu: obraz také nepodává jednoduchý příběh, ale spíše skládá soubor symbolů, jejichž význam musí divák rekonstruovat sám.

Opuštění metalových klišé

Mivillův artwork zároveň dobře zapadá do vývoje samotných Death. Mezi Scream Bloody Gore a Symbolic neleží pouhých šest let. Leží tam zásadní změna chápání toho, co může Death (metal) být. Zatímco rané obaly pracovaly s explicitním hororem a gore estetikou, Human, Individual Thought Patterns a Symbolic používají mnohem abstraktnější vizuální jazyk.

Není náhoda, že právě Miville vytvořil všechny tři. Podle Greifa Schuldiner hledal vizuální ekvivalent k vlastnímu hudebnímu vývoji – podobně jako se jeho skladby vzdalovaly od tradičních death metalových postupů, nechtěl už ani obal, který by působil jako další variace na žánrovou ilustraci.

Symbolic tak funguje jako vizuální protiklad k tradičnímu death metalovému obalu. Není zde monstrum, krvavá scéna, ani detailní anatomická ilustrace. Namísto toho se na nás dívá oko. A my mu ten pohled opětujeme.

Analogová technika na prahu digitální éry

Na artworku je zajímavá také jeho materiálová stránka. V polovině 90. let se digitální zpracování obrazu postupně stávalo dostupnějším a v následujících letech zásadně změnilo způsob tvorby albových obalů.

Miville však šel proti proudu. Jeho obrazy vznikaly klasickým fotografickým procesem, do kterého fyzicky zasahoval chemikáliemi. Výsledkem nebyla dokonale kontrolovaná digitální kompozice, ale obraz, ve kterém určitou roli hrál i samotný proces.

To dává Symbolic zvláštní pozici. Album, které je hudebně spojeno s precizností, technickou náročností a postupným zdokonalováním Schuldinerova skladatelského rukopisu, dostalo obal vytvořený metodou, která ponechává značný prostor náhodě, materiálu a experimentu.

Obal jako součást předposlední kapitoly Death

Symbolic vyšel 21. března 1995 a byl šestým studiovým albem Death. Pro Mivilla šlo o třetí a poslední artwork pro Death. Po Symbolic se Schuldiner vydal ještě dále - k albu The Sound of Perseverance a zároveň k projektu Control Denied. I proto dnes lze Mivillovu trojici obalů vnímat jako určitý vizuální oblouk jedné z nejvýraznějších etap historie kapely.

Za zmínku stojí i to, že originál artworku Symbolic se po desetiletí po vydání alba dostal na sběratelský trh. V roce 2020 se objevila zpráva o jeho prodeji na eBay za 10.000 dolarů.

Pod povrchem...

René Miville vytvořil obraz, který může působit jako vize, alegorie, psychologická scéna i abstraktní fotografie. Oko může být vědomí, pozorování nebo něco transcendentní. Ruce mohou chránit, vést nebo omezovat. Dvě postavy mohou představovat konkrétní lidi, lidstvo jako takové nebo jednoduše dvě bytosti uprostřed nejasného světa.

A podobně jako u textů Chucka Schuldinera, i zde zůstává prostor pro vlastní interpretaci. Death na Symbolic nepotřebovali další gore scénu. Stačil jim abstraktní obraz, který se odmítá nechat vysvětlit jednou větou. Stejně jako hudba na albu.