Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sobota 30. listopadu - koncert v Billy's Clubu

Dnes nastává Den D. Dva koncerty za jeden večer, z nichž první v Mexico City v klubu “U Billyho” je nejočekávanější z celého turné. Předpokládá se nejvyšší návštěva a pořadatelem je spolehlivý promotér Viktor, s kterým jsme už spolupracovali v minulosti. Počínaje příjezdem do klubu je zřejmé, že to bude mít dnes výjimečnou úroveň. Řeší se rozvrh co, kdy, kde a jak. Ani se nestačím rozkoukat a už držím lahváč. Na začátek akce je naplánovaná autogramiáda. Každý máme svůj stolek, svoji propisku, svoje pivo. Ještě mikrofon a klidně může začít tiskovka. Co nám z merchandise zbylo po prvních dvou akcích, to během několika minut mizí. Radost pohledět. Podepisování a focení má konečně řád. Pěkně do fronty a vše najednou.

Volný čas využíváme na procházku městem. Jsme v luxusní čtvrti, všechno příšerně drahé a na každém rohu diskotéka s typickými gorilami u vchodu. Samozřejmě bych něco zakousnul a usměje se na mě štěstí. Na rohu jedné ulice je (kromě diskotéky) pojízdný stánek a dva řízci v něm chystají na velké nerezové plotně masovou směs do tortil. V čelní části stánku je několik velkých nádob (asi tak pětilitrových) s různými omáčkami a přílohami jako frijoles, zelené fazolky nebo cibulky v pekelně ostrém nálevu. Z těch si zákazník bere sám dle chuti a odvahy. Jdeme do toho s Adramelechem a musím říct, že takhle dobře jsem se tady ještě nenajedl. Nejvíc se mi líbí důvěra zákazníkovi. I když jsme ve volném prostoru otevřené ulice a borci sotva stíhají servírovat (takže ani neví, kdo je kdo), platí se až po jídle.

Klub je plný, návštěva kolem 200 lidí. Na pódiu všechno jak má být, jen s časem to je horší. Vzhledem k odehrání dalšího koncertu bychom měli nastoupit na plac dříve než obvykle, to znamená aspoň v deset, ale nevypadá to. Dochází k trapné situaci způsobené shodou jmen kapel. Je nám řečeno, že po posledním songu Armady nastupujeme, ale sotva dohrají, už tam lezou jiní týpci. Pořadatel se nám záhy omlouvá - nenastupuje Inferno, nýbrž Inferna.

Po nich už se ale skutečně jde na věc a atmosféra je nezapomenutelná. Všechno klape skvěle, pod pódiem se to konečně začíná řezat. Po koncertě máme sotva čas vydechnout a už abychom se sbalili a jeli dál. Při focení mi dva chlápci nezávisle sdělují, že Texcoco je hrozná díra a máme tam na sebe dávat pozor. Další chlapík se od srdce zasměje, když mu říkám, že je to jen 40 minut odsud. Potlačí poslední záchvěv smíchu, zvážní a řekne ortel - dvě hodiny. Upřímně doufám, že ne mexické.

Těsně předtím než se rozjedeme, rozrazí se dveře dodávky a do auta se začne sunout obrovská plachta dnešního koncertu. Na jejím konci mává Viktor a s tímto jeho prezentem ho vidíme zas na nějakou dobu naposledy. Plachta nakonec cestuje přes oceán a pokud se nepletu, jejím novým domovem je strop hospody Léčebna v Karviné 7, část Mizerov.

Tourbus

Sobota 30. listopadu/Neděle 1. prosince - Texcoco

Už ani nevím jak dlouho jsme jeli, každopádně na místě jsme ve dvě hodiny v noci. Nejhorší na tom je, že když vylezeme ven z auta, jsme na obyčejné ulici, kde není ani noha a zima je jako v márnici. Na ulici nikdo, klub nikde, aspoň zdánlivě. Ve skutečnosti stojíme před ním, ale aby to nebylo tak jednoduché, nemůžeme se do něj dostat. Jde o neohlášenou akci a protože zřejmě někdo zavětřil policii, brána se zavřela, okna zatemnila a dokud nedohraje kapela a někdo náhodou nepůjde zevnitř kolem brány a nevšimne si dodávky nebo neuslyší naše dobývání, budeme tu stát klidně do rána (však to není zas tak daleko). Nezbývá než zapálit cigaretku a čekat, jak to dopadne. Chtě nechtě se mi vybavuje dvojkoncert, který jsme absolvovali před třemi lety. Podobně “důvěryhodný” začátek se proměnil v hromadnou rvačku a v klubu nezůstal kámen na kameni. Klub zvenku dokonce vypadal velmi podobně. Totiž nijak.

Uvnitř není o mnoho lépe. Tma a zima. Vlastně “uvnitř” není úplně to správné slovo. Hospoda tvořená jednou místností s pár stoly a barem končí hned za rohem a začíná otevřený dvůr, kde probíhá koncert. Dostali jsme se sem po hodině čekání a dobývání, ale nedá se říct, že bychom nebyli vítáni. Prostě to dřív nešlo a stejně není kam spěchat. Právě končí vystoupení jedné místní kapely. Pódium je postavené uprostřed dvorku a vypadá docela pevně. Za ním je místo pro naši přípravu. Jde vlastně o zbytek dvorku s vysokou zdí obehnanou dřevěnou lavicí. Tam si dovedu představit spíše starého Mexikánce pobafávajícího hašiš během horkého nedělního odpoledne než nás s pivem a cigaretou v předkoncertním napětí, ale dnes v noci je to jinak. Lavice je prohnutá pod naší bagáží a produkce předkapely se nese nocí tak hlasitě, že ji těžko nějaké zatemnění oken zastaví a starého by z toho nejspíš kleplo.

Nemá význam nadále sledovat čas a vůlí zastavovat svítání, ale na pódium nastupujeme ještě za tmy. Nakonec se vystoupení nemůžu dočkat, protože se aspoň zahřeju. Oproti předchozímu koncertu jde o citelný propad v technickém vybavení. Odposlech sice mám, ale nefunguje. Vyhlídky jsou mizerné, ale Moriho kytaru přece jen trochu slyším z bedny, takže nakonec není zas tak zle. Poprvé také mohu prohlásit, že máme “plný dvůr”.

Následující hodiny jsou velice únavné, ale s odstupem na ně vzpomínám s úsměvem. Afterparty v klubu je ještě v klasickém stylu - fotografování, pivo-limo, diskuze, vše v obvyklých mantinelech. Veselo začíná být v momentě, kdy nastupujeme do dodávky (má na oknech bílé záclony a za volantem sedí ožralý pankáč, takže to není ta naše), obsazujeme všechna místa, ale auto se plní dalšími lidmi. V sedmimístném vozidle je nás nakonec třináct. V takovém složení jedeme dvě hodiny a každých deset minut zastavujeme, protože se náš hostitel snaží sehnat alkohol na pokoj (anebo protože se někdo potřebuje vyprázdnit).V každém obchodě nebo benzínce ale stejná odpověď - teď vám nemůžeme nic prodat, zkuste to jinde. Řeknu vám, buďme rádi za to, co máme doma!

A řidič? Kapitola sama o sobě. Volant drží jen tehdy, pokud zrovna neolizuje svoji přítelkyni na sedadle spolujezdce, nebo se s někým nevybavuje, u čehož většinou zuřivě gestikuluje. Naštěstí jedeme pořád rovně. Párkrát se mě na něco dlouze ptá a protože sedím vzadu, jsme v těch chvílích bez řidiče už úplně. Ale nejhorší je, když z rádia začne hrát nějaký letitý mexický šlágr. To je pak náš milý punker jako utržený ze řetězu. Tleská do rytmu, buší do palubní desky, zpívá a pohvizduje. Tohle všechno vím, protože jsem ho celou cestu sledoval. A chtěl jsem ho zabít. Nepovedlo se, tak má tady aspoň odstavec.

Nocleh je v domě, který z poloviny slouží jako sklad textilu. Betonová stavba je studená jako led, ale každý má k dispozici metrák dek a přikrývek, pokud se tedy nechystá na párty, na níž se sehnala jedna láhev Jacka Danielse z dvacátého obchodu. Sorry, ale dneska už toho bylo dost.

Večeře v Tlaxcale na náměstí

Neděle 1. prosince

Dopoledne se jeví velmi příjemně. Je prvního prosince, nebe bez mraků, bezvětří a teplota kolem 28 stupňů. Sedím pod palmou a piju whisky s kolou. Nemám zprávy z domova, jak to tam vypadá, ale představa sněhové kalamity je mně maximálně vzdálená. Hodiny se převalují přes poledne, nezadržitelně pokračují dál, zatímco celá naše výprava zůstává na stejném místě a nálada je čím dál vláčnější. Popravdě řečeno nikdo neprotestuje. Především se čeká, až vystřízliví řidič. My ostatní na to máme minimálně tři mexické hodiny než dorazíme do klubu, takže času dost.

Klub v Tlaxcale je opět beze střechy, ale to vůbec není na škodu. Horší je, že v zákulisí máme podobný prostor jako v Uruapanu. Tentokrát je to bez volkswagenu, ale se spoustou židlí naskládaných na sobě. Máme hodně času, takže se jde do centra a v centru na jídlo. Vybírám aztéckou polévku - oranžovou, pikantní a úžasně krémovou. Dostávám k ní jako přílohu malý talíř s krájeným čerstvým sýrem, přezrálým avokádem, chilli papričkou a kousky škvařené kůže. Míchám to dohromady skoro všechno a opravdu delikatesa.

V klubu je návštěva slabší než v předchozích dvou dnech, řekl bych, že je to jen o trochu lepší než v San Luis Potosí. Blíže se seznamujeme s mexickými Inferna a na závěr večera děláme společné fotky Inferno & Inferna. Jsou to sympaťáci a jejich koncert mě příjemně překvapil. Vypadá to na dlouhou noc u piva, ale David velí odjezd, a tak nasedáme naposledy do dodávky a vracíme se tam, odkud jsme ve čtvrtek vyrazili. V hluboké noci nás na smluveném místě očekává Susan v autě, přesedáme, překládáme instrumenty a vracíme se k Davidovi na byt.

chybí jen poster z Uruapanu

Pondělí 2. prosince - den odjezdu

Dneska je slunečno a pořádně horko. Nakupujeme v obchoďáku, který má v logu obrovského ptáka. Pelikána. Zajímavě se tu kupují rohlíky. Kus stojí něco přes peso, ale pekařka pečivo ještě váží a až pak znám cenu. O sáček musím dvě minuty žádat, ale nakonec se domluvíme. Největší zdržení je v oddělení alkoholu. Tolik druhů tequily a tak přísný limit pro vývoz! Každý si bereme svého favorita a jde se.  

Davidovi není moc dobře. Jeho vlastní slova - “it’s hard to be a rock star” vystihují jeho stav naprosto přesně. Na letiště tak vyrážíme s mírným zpožděním. Doprava je opět žalostná, takže nezbývá než ostatní řidiče popohnat i slovně a občas to podpořit plivancem až z hloubi plic. “Chinga tu madre, pendejo”, míří na taxikáře a posléze i na řidiče nákladního auta. Takhle to tu prostě chodí. Po trochu nervózní cestě jsme konečně na letišti. Davidem darovaná láhev tequily je prázdná za půl hodiny, takže musím říct, že odbavení a nástup do letounu ubíhá přesně podle mých představ. V matných rysech.

To samé se dá říct o letu s British Airways do Londýna. Cestu se mi podařilo zkrátit bezmála na polovinu, navíc boeing letí permanentně nadstandardní rychlostí 1000 km/h, kdežto se španělským airbusem jsme se vzduchem ploužili sotva 900 km/h. Na první pohled se ten rozdíl nezdá velký, ale v Londýně jsme už za 9 hodin, i když se zpožděním.

Hodinové zpoždění nás stojí let do Prahy, který nestíháme, takže si na přepážce britských aerolinek musíme vydupat náhradní spoj. Čeká nás neplánovaný blitzausflug do Německa, protože jinak než přes Frankfurt to nejde. Půl cesty pak přemítáme o zavazadlech, copak se s nimi asi děje, kdo si užívá naše lahve a ztvrdlé ponožky apod., ale to už je vlastně jiná písnička. Chybí jí mexická melodika a lenivý rytmus. Lidé kolem nás spěchají, tváří se otráveně a zoufale potřebují dovolenou. Stejný obrázek nabízí i “havlák” potažený náledím a vychlazený na nula stupňů. Není to příjemný pohled v první chvíli, ale je to jen o tom vrátit se do starých kolejí. Hodina má zase šedesát minut a pivo je studené a hořké. A to vůbec nezní špatně.

První díl reportu najdete zde.