Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S číslem dvacet čtyři se pomyslně uzavírá druhý cyklus našeho jistě oblíbeného seriálu. Ten nový startující číslicí 25 přinese možnost pořídit si druhý díl tištěné verze Kaple, tedy Kaple 2. Ta se ponese ve volné návaznosti na jedničku, akorát bude zpracována trochu jinak a přesto stejně. Sešit, či zine (jak je ctěná libost) přinese jistý exkluzivní článek, který však jinde k mání doposud není. Ale vše se teprve kuje a skládá dohromady, tak mi držte palce, ať to dotáhnu ke zdárnému cíli. To jen tak na úvod, že příští díl přinese jistý bonus navrch, takže buďte ve střehu.

Ten dnešní poprvé v historii zabrousí do vod tuzemského současna. Takže tu máme k dispozici doporučení na tělesa z USA, Slovenska a Moravy. Závěrečná kaple trochu prolamuje moji odolnost v uvádění cílů, které znám léta a bezpečně, a tak nějak potměšile si je schovávám do dob, až mi dojdou nápady. Jenže čím víc se o kaple a další místa zajímám, tím víc se mi otevírá široká nabídka a nápady se jen hrnou. Shledávám proto jako neškodné, když uvedu lokaci přímo v Kašperských Horách, tedy v obci mého dětství a dospívání a krajině mému srdci nejbližší.

Trhä
§​º​an​Ω​ë aglivajsamë cá n​ë​lh​¶​iha i eddana pi​¶​e

2023
USA
MA / BC

Pro fanoušky: Paysage D‘Hiver, Neige Et Noirceur, Woe Bather

Trhä je pojem, o který jste možná již zakopli. Ačkoliv svou první nahrávku autor uvedl na svět již v roce 2020, tak ta, o které se nyní budeme bavit, je v pořadí osmým velkým albem. O množství splitek a ípek se tu bavit ani nepokouším. A ano, za vším stojí jeden člověk, který má samozřejmě mnohem víc projektů než jen tohle. A jak si ten chlapík říká? To je taky k posrání, nuže jeho pseudonym je: Thét Älëf, Nönvéhhklëth detna hacëntera Trha, Jôdhrhä dës Khatës, Dlhâvênklëth fëhlätharan ôdlhënamsaran Ebnan. Teď už vás možná ani ten název alba tolik neděsí… Ale než to celé zavrhnete nějakým obzvláště peprným slůvkem, které se chtě nechtě podsouvá pod vousy, tak vás musím připravit na to, že tenhle Američan vytváří obzvláště výživnou muziku.

Znám sice jen a pouze toto album, ale je to lahůdka. Nádherně zastřený black metal s neurčitým skřehotáním a vytím vokálu někde v pozadí. Perfektní kytarové harmonie, melodie, riffy, tremola, skřípání, vyhrávky – z toho prostě brečím radostí. Bicí jsou syrové, nevýrazné a notně upozaděné, ale přesto plní naprosto ideální funkci nositele rytmu a spádu skladby. Ovšem když se do popředí ještě vyškrábe klávesová linka, tak jsou bicí někde na chvostu zvukové diktatury, která masochisticky dělá dobře po těle každému, komu se tenhle styl black metalu vrýpal pod kůži. Je to fantastická souhra minimalistických prostředků, avšak důsledně opentlena vizionářskými nápady a atmosférou snových dálav. Ne vždycky se totiž dere v úžas onen blackový lomoz, ale dostaneme tu i krásné ambientní plochy, které mi připomněly příkladně tuzemský projekt Trist. Jsem rád, že autor zvolil jednoduché jméno pro tento projekt, tedy Trhä, jelikož pokud by se kapela měla jmenovat po jeho pseudonymu nebo ve stylu názvu alb, tak bych si o ní asi s nikým nepopovídal, jelikož bych si jméno jednoduše nepamatoval. Ale snad vám postačí proklik na bandcamp a propojení toho dechberoucího černého umění s vaší myslí. Je to čirá fantazie.

Tma
Kysucký chlad

2023
Slovensko
MA / BC

Pro fanoušky: Burzum, Sortilegia, Stíny Plamenů (raná tvorba)

Debutový kus a hned takové zjevení. Autor pochopitelně neznámý, ale podle portrétu, jež graficky doprovází internetová zákoutí, kde se tahle nahrávka zjevila, jde o jednočlenný projekt. Sice mám dojem, že jej podle vizuálu má na svědomí Pátek (a náhoda tomu chce, abych jako ukázku zvolil skladbu Otrok), či jiný obyvatel neznámého ostrova, ale to už je jen nebetyčné rýpání. Hudebně se ocitáme zpátky v čase na okraji devadesátých let a sedíme na zadnici ze syrových výtvorů páně Varga Vikernesů, k jehož odkazu se bez ohledu na povahu daného člověka musíme klanět ve smyslu úcty k hudebnímu umu a řemeslu, které nám mistr předložil. Ať už to máte s Burzum jak chcete, jedno je jisté – je to nezaměnitelná značka a vzor. V tvorbě Tma (nebo TMA chcete-li) je odkaz tohoto monumentu velmi citelný, ale pokud by tu někdo chtěl mávat kopírováním, tak si jednoduše nemyslím, že by šlo o nějak výrazněji závažný zločin. Ten odkaz tam bezesporu je, ale nehraje takový prim, přesto se jménu norské legendy v souvislosti s hudbou Tma vyhnout nelze.

Album mě překvapilo především svou délkou, která tu a tam zakulhá a zamotá se ve vlastním monotónním labyrintu, ale díky správně odměřenému azimutu se spolehlivě vymaní z osidel křečí ven a předloží další působivý moment. Takže je tam několik smyslných detailů, které poslech okrášlí, ale to hlavní je v té kytaře, která kouzlí nádherné věty, které v kombinaci s ostrým a řezavým zvukem omotává posluchače do své náruče. Jsou to výpady, které kdyby byly vydány tuzemskou kapelou, tak automaticky vyhrají anketu Břitva, jelikož podobně ostrého materiálu zde nevyšlo mnoho. Ve smyslu zvukovém a konec konců i tom podbízivě blackmetalovém. Je to opravdu skvělý materiál, škoda jen, že to vyšlo v nějakých padesáti kazetových kusech, které jsou samozřejmě rozebrané.

Ora Lamae
Dark Depressive Reality

2023
ČR

MA / BC

Pro fanoušky: Martyrium Christi, Angelcorpse, Arkhon Infaustus

Tak schválně, slyšeli jste o této kapele? Přesto je album Dark Depressive Reality jejich třetí nahrávkou, kterému tedy předchází první velké album a jedno EP. Všechno to jsou skvělé věci, a proto vůbec nerozumím tomu, že tenhle matroš ještě nevyšel fyzicky. Ještě když připočteme fakt, že obaly vytváří umělkyně Morgause (mimo malířskou tvorbu ji známe jako aktuální hlas našláplých Sukkhu), jejíž díla jsou mi hrozně sympatická. Je mi pak líto, že nic takového nemohu vložit do archivu. Hudebně už to není tolik black metal, je v tom větší příklon k death metalu, ale ta černota zde samo sebou nechybí. Díky angažmá ústředního autora (Nagard) v mašinérii Destroying Divinity tu najdeme stopy právě tohoto techničtějšího death metalu. Takže jsou k dispozici i kytarová sóla, která jsme doposud k potravě neměli. Nasupené výjezdy střídají klidné pasáže a v takovém vnitřním pnutí se tu snažíme zorientovat de facto neustále. Můžeme vytasit i příbuzné vyznění se současnou tváří Heaving Earth a některé momenty dají vzpomenout i na takové Avenger (však se natáčelo v Hellsoundu a bicí na nahrávku obstaral hádejte kdo). Název desky ještě podsouvá příměr k takovým Depressive Reality, kteří jsou na pravdě boží, ale zanechali po sobě rovněž zajímavé kousky. Je to trochu náročnější dílo na vstřebání než předchozí dvě kapely, které fungují okamžitě. Jen oproti debutu je toto album takové klidnější, vyrovnanější a méně šílené, což je trošku škoda. A taky víc inklinuje k tomu death metalu, ale to by snad nemělo nikoho výrazně pohoršovat.

Kaple Zmrtvýchvstání Páně

Zapadlá cestička v části obce zvané Na Prádle se netěší kdovíjaké turistické oblíbenosti. Ba co víc, noha člověka sem moc často nevstoupí navzdory svému původnímu záměru, a tak se není čemu divit, že tu nepotkáte ani živáčka. O to víc vás překvapí přítomnost zříceniny poměrně prostorné kaple, která plnila funkci modlitebny zejména v období Velikonočních svátků, což napovídá už její samotný název, čili zasvěcení. Prameny uvádějí, že stavba vznikla patrně v sedmnáctém století, což dokládá i její původní barokní vzhled. Ten je dnes prakticky neznatelný a okolní příroda pozvolna pohlcuje její zdivo zpět, čemuž dopomáhá i umístění ve svahu. V držení místního muzea je socha v životní velikosti sv. Mikuláše (vytvořena údajně kolem roku 1500), která zde stála až do konce druhé světové války. Další významnou relikvií byla socha Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, která je uschována na témže místě. V dalším období stavení pustlo a chátralo. Jistou zajímavostí však bude poměrně silný pramen, který vyvěrá přímo v kapli, kde jsou dodnes patrné zbytky jakési nádoby, snad kašny. Uvádí se, že pramen je léčivý a nutno podotknout, že je krásně čirý a prostý kalů. Nabízí se tak určitá vysvětlení, proč zrovna zde byla kaple vystavěna a proč zasvěcena právě jako Zmrtvýchvstání, připustíme-li fakt, že má pramen ozdravné účinky. Současnost je z hlediska architektury smutná – budova je torzální a pramen volně vytéká skrze podlahu vstupním prostorem ven a po překonání pěšiny se volně vlévá do potůčku.

Jakožto svým způsobem pořád místní občan si dovolím trochu toho svého osobního pindání. Jde totiž o to, že když jsem to tu byl fotit, tak mě v první chvíli trochu překvapila přítomnost krumpáče, který volně ležel ve vstupním prostoru a máčel se ve vodě. Až za chvíli se ukázalo, že za kaplí čile pracuje nejmenovaný pán (a jeho jméno je jistě známé všem místním), který stavbu volně odkopával, aby zamezil zkáze a připravil tak prostor směřující k opravám. Krumpáč byl tedy ve vodě, aby se zatáhnul. Tento jedinec se mi svěřil, že v současnosti je živá iniciativa k opravení kaple a celé dílo je v rukou několika dobrovolníků. Oficiálně parcela i nemovitost patří obci Kašperské Hory a jisté vazby onoho pána na radnici pak vysvětlují jeho lopotění se s lopatou kolem kaple.

Na internetu jsem se později dozvěděl, že existuje jistá diplomová práce, kde je tento objekt středem rekonstrukce, a dokonce je vypracována i vizualizace finálního provedení. No, a co na to já… Asi takhle: souřadnice tohoto místa mají nejspíš nějaký smysl a povídání o zázračnosti přítomného pramenu asi budou rovněž něčím podložené, či přinejmenším půjde o docela dobrý zdroj vody. To, že se jistá instituce a tehdejší vůle a smýšlení společnosti rozhodli na místě postavit kapličku v duchu křesťanského učení, je věc historického rázu. Doba pokročila a obnovování hodnot dávných staletí mi nepřipadá aktuální. Pramen může být klidně stále uvnitř torza stávajícího zdiva, ale spíš bych prostory upravil v čistě církevně neurčité místo, které by svou chrámovou podstatou nemuselo okamžitě hrát v rytmu římských katolíků. Prostě jen obezděný nezastřešený neuzavíratelný prostor s ošetřeným pramenem. Bez křížů, bez soch, bez symbolů. Vždyť samotná ta voda je symbolem něčeho významného a její povaha pak může hrát do noty komukoliv kdo půjde kolem. Pohan si tu najde souvislosti se svými předky, křesťan se rozpláče nad ruinou kaple, ateista ocení chuť pramene. Bojím se toho, že pokud bude kaplička opravena do původní podoby, a tedy i naplněna vize projektu záchrany, dojde k tomu, že půjde o budovu se zamčenými dveřmi. Už nebude možné volně vstoupit dovnitř a ruce smočit v přírodní tůňce, ale budete si z přítomného hrníčku moci načepovat vodičku ze svedené trubky. Mě se líbí současná romantika zřícené budovy a i fakt, že tahle stezka je neznačená a běžnému turistovi, který do obce zavítá de facto utajená. Tak by to mohlo i zůstat. I to je důvod, proč tuto lokalitu dnes vybírám… dokud je to hezká zřícenina a oprýskaná budova, než jí zase nějaká horká hlava opraví a mému oku tak znehodnotí.

Fotografie jsem pořídil 22. července 2023